Kozácký hejtman Mazepa svedl svou kmotřenku. Její otec to oznámil carovi – a přišel o hlavu

Ivan Stepanovyč Mazepa se narodil 20. března 1639 v Mazepynci na Pravobřeží Dněpru, ve vsi šlechty kozácko-polské orientace. Otec Stepan ho poslal nejprve do polské jezuitské koleje ve Varšavě, pak do Holandska a do Itálie. Mladý Mazepa se naučil polsky, latinsky, německy, italsky a francouzsky; v korespondenci pak přibyly i tatarština a osmanská turečtina. Kozáčtí současníci, již sami uměli číst církevní slovanštinu a tu jen těžce, ho považovali za podivnou bytost s kapesní knihovnou.

Po několika letech jako dvořan polského krále Jana II. Kazimíra a po slavné epizodě – jež je z velké části legendární – kdy měl podle memoáristy Jana Chryzostoma Paska za příliš důvěrný vztah k manželce šlechtice Falbowského draze zaplatit, se Mazepa vrátil do otcova kraje a vstoupil do kozácké služby. Legenda, kterou později rozvedli Voltaire a Byron, praví, že rozzuřený manžel dal Mazepu nahého přivázat na divokého koně a vyhnat na step. Roku 1687, ve čtyřiceti osmi letech, byl zvolen na kozácké radě v Kolomaku hejtmanem Levobřežní Ukrajiny.

Vládl přes dvacet let v relativní vyváženosti mezi moskevským carem a kozáckou autonomií. Postavil v Kyjevě barokní katedrálu sv. Mikuláše Pustynnyckého, financoval bratstvo Pečerské Lávry a jako mecenáš podporoval Mohylovu kolej, kterou kdysi založil Petro Mohyla; sám se zasadil o její povýšení na akademii. Petr Veliký mu podle Voltairovy Histoire de Charles XII věřil jako málokomu z lidí, k nimž neměl pokrevní vazbu.

V roce 1702 Mazepova manželka Hanna Frydrykievyčová, vdova po kozáckém důstojníku, s níž se před lety oženil především z politické rozvahy, zemřela. Hejtmanovi bylo třiašedesát. V roce 1704 začal psát milostné dopisy Motrje Vasylivně Kočubejové, dceři svého blízkého přítele a generálního soudce Vasylije Kočubeje. Mazepa byl Motrjiným kmotrem. Z kanonického hlediska to byla překážka manželství obtížně překlenutelná: pravoslavná církev kmotřenství počítala jako pokrevní vztah prvního stupně.

Dochovaných dvanáct Mazepových dopisů (v ruských státních archivech, archaický rutenský jazyk) má pozoruhodný tón. Mazepa oslovuje Motrju „Moja serdečno kochanaja Motronočko“ – Moje srdečně milovaná Motrjenko. Slibuje jí věnem statky kolem Baturyna. Líčí jí, jak ho noc bez její přítomnosti vyžírá z duše. Motrja mu odpovídala neformálně, ač dopisy na obě strany putovaly přes prostředníky.

V létě 1704 Motrja utekla z otcovského domu v Baturyně do hejtmanského paláce. Kočubejovi ji oba – otec Vasylij i matka – přijeli vyžadovat osobně. Mazepa Motrju vrátil – částečně, jak píše v dochovaných dopisech, ze strachu před otevřeným církevním skandálem, a částečně proto, že vlastní reflektovaný odhad situace mu napovídal, že vztah se nedá legalizovat ani po Hannině smrti. Motrja po návratu do otcovského domu zůstala bez vůle. Roku 1707 ji rodina rychle provdala za kozáckého důstojníka Čujkevyče. Žila pak bezmála třicet let a zemřela v roce 1736.

Mazepovy dopisy z přelomu let 1704 a 1705 byly v ukrajinské literatuře poprvé kompletně otištěny až v 19. století. Puškin pak na nich vystavěl zápletku „Poltavy“ (1828). Liszt o čtvrt století později otevírá „Mazeppu“ (1851) z toho jen vnější fasády. Byron z Voltairova podání čerpá divokého koně. Skutečné epicentrum byly však ty dopisy.

Vasylij Kočubej Mazepovi vrácení dcery neodpustil. Po třech letech mlčení, na konci 1707, mu sepsal udání k carovi Petru I. V dopisu, jenž se dochoval, Kočubej obviňoval Mazepu z dvojího: z prvního, ze svedení vlastní dcery; z druhého, daleko nebezpečnějšího, z tajné korespondence s polským králem Stanislavem Leszczyńským a přípravy zrady proti carovi.

Petr v té době Mazepovi věřil naprosto. Považoval obvinění za pomstu zoufalého otce. Vasylije Kočubeje a jeho společníka Ivana Iskru, bývalého plukovníka poltavského pluku, dal poslat na výslech pod Mazepovým dozorem. Oba byli mučeni – Petrova kancelář pro to měla osvědčené techniky včetně natažení na skřipec a pálení žhavým železem na nohou – a oba pod mučením potvrdili, že obvinění byla falešná. Petr Mazepovi sdělil rozsudek a předal mu Kočubeje a Iskru.

Mazepa je nechal popravit 14. července 1708 v Borščagovce u Bílé Cerkvy – oba byli sťati mečem v hejtmanském ležení. Kočubejovi bylo v té době asi šedesát osm let. Pohřbeni byli nejprve v Borščagovce; po Mazepově přeběhnutí byli oba rehabilitováni a přeneseni do Kyjevopečerské lávry.

A pak – tři měsíce nato, v říjnu 1708 – Mazepa udělal přesně to, z čeho ho Kočubej obvinil. Přešel ke Karlovi XII. Švédskému.

Důvody pro Mazepovu zradu byly politické. Petr od 1700 vedl Severní válku proti Švédsku a kozácké pluky byly v ní opakovaně používány jako jízda pro carská tažení – výprava na výpravu, ztráty v desítkách tisíc. Petr navíc začal centralizovat: zaváděl gubernie, omezoval volbu kozáckých kapitánů, plánoval nahradit hejtmanský úřad ruským guvernérem. Pro Mazepu – pro celou kozáckou autonomii – to byl konec.

Karel XII. mu v tajné korespondenci slíbil, že Ukrajinu uzná jako suverénní knížectví pod švédským protektorátem. Mazepa zvážil možnosti a 24. října 1708 překročil s přibližně třemi tisíci kozáků řeku Desnu v novhorod-siverském kraji a přidal se k švédskému táboru. Očekával, že se k němu přidá na dvacet tisíc kozáků; přišel jen se zlomkem té síly, s pouhými několika tisíci. Ostatní zůstali Petrovi nebo neutrální.

Petr reagoval okamžitě. Vyslal Menšikova s armádou na Mazepovo hlavní město Baturyn, jež padlo 2. listopadu 1708 po dvoudenním obléhání. Posádka byla povražděna do posledního, civilisty Menšikov nařídil zmasakrovat – odhady obětí se pohybují řádově od devíti do patnácti tisíc lidí. Mazepův palác s rozsáhlou knihovnou v polštině, latině, holandštině a němčině byl vypálen. Z baturynských dějin zůstalo jen jméno na mapě.

Osm měsíců nato, 27. června 1709 starého (juliánského) kalendáře – 8. července nového (gregoriánského) kalendáře – se švédsko-kozácké síly střetly s carskou armádou u Poltavy. Petr měl v dělostřelectvu drtivou převahu – proti čtyřem švédským dělům postavil desítky, podle odhadů sedmdesát až sto – a početnou převahu v pěchotě. Karel XII. byl několik dnů před bitvou raněn do nohy a velel z nosítek. Bitva trvala šest hodin a skončila katastrofou. Na bojišti padlo nebo bylo zajato na deset tisíc Švédů a kozáků; hromadná kapitulace tisíců dalších přišla o tři dny později u Perevoločné. Karel a Mazepa s asi patnácti sty jezdci unikli na jih, přes Dněpr a Bug, do osmanských provincií.

Mazepovi bylo sedmdesát let. Útěk z bitvy do osmanského Benderu (dnešní Tighina v Moldavsku) trval tři týdny. Jel v sedle, ač s velkými obtížemi. V Benderu se ubytoval v dřevěném domě poskytnutém osmanským pašou. Karla XII. zde nechal a sám se stáhl do soukromí.

Tělo si pamatovalo Baturyn. Vůně lipového květu z hejtmanského parku, jak kvetl v červnu před deseti lety. Ranní vůně chleba pečeného v palácové peci. Pohled z věže na Sejm tekoucí dolů k Dněpru. Z těch věcí nezůstalo nic. Z knihovny nezůstalo nic. Z baroka kyjevského architektonického, jež financoval, zůstalo víc, ale pro něj nedosažitelně daleko.

V Benderu složil své poslední dopisy – politické, ne osobní. Osobní dopisy z těch měsíců se nedochovaly. Zemřel 21. září 1709 (2. října podle nového kalendáře). Voltaire o něm psal jako o odvážném, neúnavném starci a suše poznamenal, že podlehl stáří.

Voltaire napsal Mazepu do Histoire de Charles XII roku 1731. Z té knihy o sto let později Byron vytahuje slavnou epizodu se zlým koněm a svou poemu „Mazeppa“ (1819). Z té zase Liszt buduje svou klavírní transcendentální etudu a později symfonickou báseň „Mazeppa“ (1851). Puškin nezávisle píše „Poltavu“ (1828), v níž je Motrja přejmenována na Marii. Z té čerpá Čajkovskij operu „Mazeppa“ (1884).

Ve dvacátém století byl Mazepa pro sovětskou historiografii zrádce. Ukrajinská emigrační historiografie ho oprašovala jako národního hrdinu už od dvacátých let. Po nezávislosti Ukrajiny 1991 nastoupila rehabilitace: v Kyjevě se odhalují pomníky, jeho podoba se objevuje na desetihřivnové bankovce, jeho odkaz se dostal do školních osnov.

V Galaci v Rumunsku, kam jeho ostatky odvezli krátce po smrti, spočíval v kostele, který byl v průběhu staletí několikrát zničen a obnoven. Jeho hrob se ztratil poté, co byl kostel v roce 1962 zbořen. Ostatky se rozplynuly. Z hejtmana, jehož knihovnu měli mniši Pečerské Lávry za nejlépe vybavenou v Kyjevě, jenž psal milostné dopisy v archaické ukrajinštině a barokní listiny v latině, jenž si necelý rok kupoval zradou Petra a o ničem na konci nerozhodoval, zůstaly v zemi spíš nedoložené stopy.

A ovšem těch dvanáct dopisů Motrje. Otevírá je oslovením „Moja serdečno kochanaja Motronočko“ – moje srdečně milovaná Motrjenko – a mluví o srdci, jež bez ní nemůže být. V archaickém rutenském jazyce 18. století. Inkoust pomalu vybledl do hněda, ale slova zůstala čitelná. Někdy mezitím byly poslány. Pozdravy z hejtmanského paláce v Baturyně, jenž pak vypálil Menšikov, do statku v sousedství. Pozdravy, jež zachránily archiv, ač zničily polovinu kozáckého státu.

1. Ivan Mazepa – Wikipedia, Wikipedia

2. Ivan Mazepa – Encyclopedia of Ukraine, Canadian Institute of Ukrainian Studies

3. Voltaire – Histoire de Charles XII (1731), Project Gutenberg

4. Tatiana Tairova-Yakovleva – Mazepa, Molodaya Gvardiya, 2007