Článek
Dívka, kterou král koupil za jedno varování
Narodila se kolem roku 1788 jako Ramavo, dcera nepříliš významného náčelníka z madagaskarské vysočiny. Do dějin ji poslala jediná zaslechnutá věta: její otec se dozvěděl o spiknutí proti králi Andrianampoinimerinovi a včas ho varoval. Vděčný panovník si dívku na oplátku vzal k sobě, prohlásil ji za svou dceru a zasnoubil ji s vlastním synem Radamou. Když je oddávali, byli oba ještě děti.
Z politického gesta se nikdy nestalo manželství. Radama I. nastoupil roku 1810 na trůn a Ramavo byla jen jednou z jeho dvanácti oficiálních manželek, první v protokolu, ale ne v jeho přízni. Děti mu nedala žádné. A zatímco mladý král otevíral ostrov Britům, stavěl armádu podle evropského vzoru a zval do země misionáře, již překládali Bibli do malgaštiny a otevírali první školy, jeho odstrčená žena stála mlčky na druhé straně, mezi konzervativními kněžími a strážci královských talismanů, kteří v každé nové škole viděli trhlinu v hradbách.
Čekala dvacet let.
Král ještě nevychladl, když začalo zabíjení
Radama I. zemřel 27. července 1828. Bylo mu asi šestatřicet; oficiálně ho zabila nemoc zhoršená pitím, šeptalo se ovšem i o jedu. Trůn měl podle práva připadnout jeho synovci Rakotobemu, bystrému mladíkovi, jenž se v misijní škole jako jeden z prvních Malgašů naučil číst a psát.
Jenže Ramavo byla rychlejší. Získala část důstojnického sboru v čele s mladým ctižádostivým Andriamihajou, obsadila palác a 11. srpna 1828 se prohlásila nástupkyní. Pak přišla řada na příbuzné: Rakotobe nepřežil a jeho nejbližší také ne. Stará dynastická logika velela nenechat naživu nikoho, kdo by mohl jednou vznést nárok, a nová panovnice, korunovaná roku 1829 pod jménem Ranavalona, se jí držela do písmene. Milosrdenství si na trůn s sebou nevzala.
Andriamihaja se stal prvním ministrem a, jak věděl celý dvůr, i jejím milencem. Čtrnáct měsíců po smrti krále porodila královna syna Rakota. Oficiální verze zněla, že jde o zázračné dítě mrtvého Radamy; dvůr ji přijal s vážnou tváří, i když do čtrnácti umí počítat i dítě (a tehdejší Madagaskar taky). Skutečným otcem byl s největší pravděpodobností Andriamihaja.
Dlouho si to ale nevychutnal. Konzervativní klika u dvora ho nenáviděla a někdy v roce 1830 nebo 1831 využila chvíle, kdy královna podle dobových svědectví nebyla střízlivá, a podstrčila jí k podpisu rozsudek smrti: čarodějnictví a velezrada. Andriamihaju zabili ještě té noci v jeho vlastním domě. Pravděpodobného otce svého jediného dítěte tak poslala Ranavalona na smrt podpisem, který si ráno možná ani nepamatovala. Jestli toho někdy litovala, nedozvěděl se to nikdo.
Soud, ve kterém byl žalobcem, porotou i katem jed
Po roce 1830 se její vláda definitivně obrátila dovnitř a přitvrdila. Zkouška tangeny, starý obřad proti čarodějům, se rozrostla v mašinérii, jíž procházely celé vesnice. Stačilo šeptem pronesené obvinění: čarodějnictví, neloajalita, tajný křest. Urozeným se jed někdy podával, až když ho nejdřív vyzkoušeli na psu a kohoutovi; otroci ho pili rovnou. Z těch, kdo hořkou kaši spolkli, jich podle historiků dvacet až padesát procent nepřežilo, a jed přitom platil za neomylného soudce, kterému prý nelze lhát.
Šestadvacátého února 1835 pak královna postavila mimo zákon křesťanství: křty, bohoslužby i vlastnictví Bible. Zahraniční misionáři ze země během několika let odešli. Malgašští konvertité zůstali. Na ně dopadlo všechno to, co si královna nemohla dovolit udělat Evropanům.
První zemřela drobná žena jménem Rasalama, pokřtěná v květnu 1831 mezi úplně prvními Malgaši. Po zákazu se ukrývala, v červenci 1837 ji zatkli a prodali do otroctví; když odmítla pracovat v neděli a nahlas se přihlásila ke své víře, odvedli ji 14. srpna 1837 na návrší Ambohipotsy a probodli kopími. Svědkové, již ji viděli jít, si zapamatovali jediný detail: celou cestu na popraviště zpívala. Šla vstříc kopím a zpívala, jako by mířila někam docela jinam. Její tělo pak zůstalo ležet nepohřbené.
Roku 1849 přišla největší vlna. Na tisíc devět set křesťanů bylo toho roku pokutováno, spoutáno do řetězů nebo prodáno do otroctví a osmnáct jich bylo popraveno. Někteří historikové dnes odhadují, že počet obyvatel vnitrozemí klesl za třiatřicet let její vlády možná až o polovinu: jedem, neustálými vojenskými výpravami, nucenou prací a hladem. Vládla tvrdou rukou a účet za to nakonec neplatila ona.
Úsvit po zkoušce tangeny, madagaskarská vysočina kolem roku 1840.
Francouz, který ztroskotal v pravou chvíli
Evropu držela Ranavalona na délku paže. Jednotlivé Evropany, kteří se jí hodili, nikoli. Roku 1831 ztroskotal u madagaskarského pobřeží Jean Laborde, syn kováře z Gaskoňska, jenž se v Indickém oceánu živil hledáním pokladů z potopených lodí. Místo pokladu našel královnu. A ona, dá se říct, našla poklad v něm.
Dostala nápad, jaký tehdy neměl v subsaharské Africe obdoby. Dala mu dvacet tisíc nevolníků na stavbu a v Mantasoa východně od hlavního města vyrostl div, v němž pak pracovalo na dvanáct set stálých dělníků: vysoké pece, slévárna na děla, manufaktury na muškety, střelný prach, sklo, porcelán, hedvábí, mýdlo, dokonce kyselinu sírovou a hromosvody. Nejctižádostivější průmyslový podnik černého kontinentu celého století znamenal jediné: královna už nemusela kupovat zbraně od těch, proti nimž je chtěla mít. Vzala si tak osud do vlastních rukou. A Laborde jí nakonec postavil i nový královský palác.
Byl to zvláštní pár: ona posílala cizince na jed nebo za moře, on směl zůstat čtvrt století. Dvůr si šeptal, že Francouz nepatří ke dvoru jen svýma rukama, a něco na tom nejspíš bylo. V říši, kde se nemilost platila životem, prošel Laborde pětadvaceti lety po jejím boku bez jediného klopýtnutí. Když královna sestupovala do slévárny, poznali to prý na ní všichni. Žár výhně jí barvil tvář, vzduch chutnal železem a kouřem a panovnice, před níž se celá říše vrhala tváří k zemi, poslouchala výklad o lití děl s trpělivostí, jakou u ní nikdo jiný neznal. Stávala o půl kroku blíž, než velel protokol. Přesně o ten půlkrok, který nemohl být náhoda, a přece se nedal nikomu vytknout (jestli za tím bylo víc než respekt ke schopnému muži, o tom prameny mlčí, jak už to u panovnic bývá). Nikdo to nahlas neřekl. Ona to nemusela vysvětlovat.
V červnu 1845, dva měsíce předtím, než do Prahy poprvé dorazil vlak, došla Evropě trpělivost. Před přístav Tamatave připluly francouzské lodě Berceau a Zélée s britskou fregatou Conway a žádaly omluvu za pronásledování křesťanů a vyhnané misionáře. Když ji nedostaly, začaly 15. června město ostřelovat a pokusily se o výsadek. Malgašská pobřežní pevnost ovšem útok odrazila a Ranavalona se stala jediným vládcem subsaharské Afriky, který porazil společný námořní útok dvou evropských velmocí; těla padlých útočníků dala podle dobových zpráv narazit na kůly podél pláže. Evropa odpověděla obchodní blokádou. Královna nad tím nehnula ani brvou. Děla si teď totiž odlévala sama.
Jean Laborde v Mantasoa kolem roku 1850.
Jed si pro ni nikdy nepřišel
Přežila všechno a všechny. Roku 1857 se kolem prince Rakota zformovalo spiknutí vedené francouzským obchodníkem Josephem Lambertem, jež mělo stárnoucí královnu sesadit. Skončilo odhalením a vyhoštěním Evropanů ze země, Laborda nevyjímaje. Mezi vypovězenými byla i slavná rakouská cestovatelka Ida Pfeifferová, jež útrapy nucené cesty k pobřeží odnesla nemocí a o rok později jí podlehla. Malgašské účastníky spiknutí čekaly tresty, jaké uměl vymyslet jen její dvůr. Vlastního syna, kterého chtěli spiklenci posadit na její trůn, ovšem nepotrestala vůbec. Zabíječka desítek tisíc měla přece jen jednu slabinu, a byla to krev.
Zemřela 16. srpna 1861 ve spánku, v paláci, který jí postavil Francouz. Po třiatřiceti letech vlády, které Evropa říkala hrůzovláda, si pro ni nepřišel jed, kopí ani hedvábná šňůra.
Jen stáří.
Její syn nastoupil jako Radama II. a během několika měsíců otevřel vše, co matka po celý život držela zavřené: pozval zpět misionáře i Laborda, rozdal Francouzům koncese a zrušil zkoušku tangeny. Vládl ale necelé dva roky. Dvanáctého května 1863 mu vlastní důstojníci přehodili přes hlavu lambu a zardousili ho hedvábnou šerpou. Královská krev se totiž podle starého obyčeje nesměla prolít. Syn, kterého matka jako jediného ušetřila, tak nakonec dopadl hůř než ona.
Jean Laborde se na ostrov vrátil hned po královnině smrti, přijal místo prvního francouzského konzula u merinského dvora a zemřel roku 1878 v Mantasoa, mezi vyhasínajícími pecemi, jež pro ni kdysi postavil. Přežít ji dokázal, ale nadlouho ho to nedrželo. A roku 1896 se Madagaskar, který Ranavalona třiatřicet let ubránila, stal francouzskou kolonií.
Všechno, čeho se „šílená“ královna bála, nakonec přišlo. Jen to počkalo, až zavře oči.
Zdroje a další čtení
1. Ranavalona I, Wikipedia
2. Ranavalona I, Encyclopaedia Britannica
3. Tangena, Wikipedia
4. Jean Laborde, Wikipedia
5. Radama II, Wikipedia
6. Rasalama, Rafaravavy, Dictionary of African Christian Biography
7. Rasalama Was a Heroic Martyr in Madagascar, Christian History Institute
