Krvavá hraběnka z Čachtic. Byla vražedkyní, nebo obětí spiknutí?

Tři lidé, tři příběhy o téže ženě. Žádný neříká celou pravdu.

Neznáme její jméno. Víme jen to, co zaznamenal palatin Thurzo: jedna z dívek uprchla z hradu Čachtice s nožem zabodnutým v noze. Doběhla do vesnice a řekla lidem, co se děje za zdmi.

Jestli ta dívka existovala a jestli říkala pravdu, je první z desítek nezodpovězených otázek.

Co je jisté: Alžběta Báthoryová patřila k nejmocnějším rodům Uherska. Strýc Štěpán byl polským králem. Bratranec Gábor vládl Sedmihradsku. Alžběta se narodila v roce 1560, v jedenácti se zasnoubila s Ferencem Nádasdym a v patnácti se vdala. Dostala hrad Čachtice.

Bylo to manželství, jaká se v uherské aristokracii uzavírala: dvě jména, dvě panství, smlouva podepsaná otci. Patnáctileté dívce nikdo nepokládal otázku, co cítí. Její tělo patřilo dynastii dřív, než stačilo patřit jí samotné. Ferenc odjel válčit proti Turkům. Vracel se zřídka. Když přijel, naplnil manželskou povinnost s rychlostí muže, který má na mysli příští bitvu, a zase odjel. Alžběta mu porodila čtyři děti. Zůstávala na hradě, který patřil jeho rodině, v komnatách, kde ticho znělo jinak než samota, protože samota je volba, ale tohle volba nebyla.

Co cítila v těch letech, kdy ji manžel navštěvoval jako cizí pokoj, kdy její noci byly prázdné a její dny plné povinností vůči panství, které spravovala místo muže? O tom prameny mlčí. Víme jen, co začala údajně dělat.

Jehly pod nehty. Bičování kopřivami. Nahá těla na mrazu. Seznam obvinění je tak specifický, že buď popisuje roky skutečného děsu, nebo představuje nejpropracovanější pomluvu v dějinách uherského práva.

Juraj Thurzo, palatin království, dorazil na Čachtice 30. prosince 1610. Podle jeho dopisu manželce našel jednu mrtvou dívku a jednu živou. Alžběta právě večeřela. Zatknul ji i čtyři služebné.

Dva procesy proběhly v lednu 1611 v Bytči. Čtyři služební vypovídali na mučidlech. Jejich výpovědi byly podrobné. Při tajném procesu jedna služebná předložila seznam 650 obětí, údajně psaný Alžbětinou rukou. Seznam nikdy nikdo jiný neviděl. Úředník Szilvássy, který ho měl podle služebné objevit, o něm ve výpovědi mlčí.

Tři služební popraveni. Alžběta nikdy nesouzena.

Proč? Thurzo přesvědčil krále Matyáše, že veřejný proces poškodí celou šlechtu. Ale motivy byly hlubší. Matyáš dlužil Alžbětě obrovskou sumu. Uvěznění dluh vymazalo. Thurzo sám chtěl pro svého syna sedmihradský trůn, v konkurenci s Alžbětiným synovcem. Takto zdědili panství bez čekání.

Thurzo řídil vyšetřování od začátku do konce. Vybíral svědky. Vedl výslechy. Rozhodl o trestu.

Alžbětu zazdili do komnat čachtického hradu. Štěrbiny pro jídlo a vzduch. Čtyři roky v pološeru, v tichu, za zdmi, které jí kdysi patřily. Žena, která údajně uvěznila desítky dívek, skončila sama uvězněná. Žena, jejíž manžel ji navštěvoval jako cizí pokoj, teď neměla ani ten pokoj. Jen zdi. Dne 21. srpna 1614 ji našli mrtvou. Čtyřiapadesát let.

V osmdesátých letech archivář Josef Kočiš zpracoval nové dokumenty. Z 289 výpovědí jich více než 250 obsahuje jen doslechy. Přímých svědků je hrstka. Nejpodrobnější svědčili pod mučením.

László Nagy prohlásil případ za politicky motivovaný. Bohatá vdova kontrolující obrovská panství představovala lákavý cíl.

Rachael Bledsawová z Highline College upozornila na kontext: trestat služebnictvo nebylo nezákonné. Mnozí šlechtici to dělali rutinně. Že to dělala i Alžběta, je pravděpodobné. V jakém rozsahu, je neprokázané.

Zlomový bod, na kterém se všichni shodnou: dokud údajně trpěly selské dívky, nikdo nezasáhl. Teprve když se přestaly vracet dcery nižší šlechty, pozvané pod záminkou výuky dvorských mravů, začalo vyšetřování. Bledsawová to shrnula: „Zabíjet poddané bylo nevkusné, ne nezákonné. Zabíjet šlechtičny, to ignorovat nešlo.“

Víme, že na Čachticích docházelo k násilí. Příliš mnoho svědků na pouhou pomluvu.

Víme, že Alžběta nebyla odsouzena. Moc zvítězila nad spravedlností.

Víme, že klíčové výpovědi pocházejí z mučení a hlavní důkaz je neověřitelný.

A víme, že koupele v panenské krvi, nejslavnější prvek legendy, se v žádné dobové výpovědi neobjevují. Poprvé je vytiskl jezuita Turóczi v roce 1729, sto patnáct let po Alžbětině smrti. Je to fikce. A právě ta se stala tím, co si lidé pamatují.

Klíčová data

Hrad Čachtice se rozpadá nad slovenskou vesnicí. V muzeu vystavují dřevěnou sochu hraběnky. Turisté si fotí selfie. Vesnice vydělává.

Celý její život se točil kolem moci a kolem otázky, kdo koho ovládá. Na tom se shodnou všechny tři verze příběhu.

Zdroje