Článek
Lázně, jež nikdo nepoužíval
Pod sevillským Alcázarem, kus pod úrovní zahrad, vede klenutá chodba k podzemnímu jezírku. Ve sloupech se odráží zelenkavé světlo, voda zrcadlí klenbu nahoře. Průvodci tomu místu říkají Baños de Doña María de Padilla a turistům vysvětlují, že se tu koupala milenka kastilského krále Pedra I., zvaného Krutý.
Pravdou je, že lázně postavili almohadští stavitelé už ve 12. století jako vodní cisternu palácového komplexu, dlouho předtím, než se Marie de Padilla narodila. Jméno k nim přilnulo až dlouho po její smrti, někdy v 15. nebo 16. století, kdy v Seville ožíval kult tragické milenky. Marie tu možná byla, ale nedoložitelně. Co dnes turisté nazývají jejími lázněmi, je vlastně cisterna na pitnou vodu.
A přesto právě v tom je celá Marie. Posmrtně přiznaná manželka. Posmrtně připisované jméno. Žena, jíž se historie postupně dosazovala až poté, co odešla.
Setkání v Sahagúnu, léto 1352
Marie se narodila kolem roku 1334 v kastilské drobné šlechtě rodu Padillů. Její strýc z matčiny strany Juan Fernández de Henestrosa, pozdější králův oblíbenec, ji v létě 1352 přivedl k mladému králi Pedrovi I. do Sahagúnu, do svého domu. Pedrovi bylo osmnáct, Marii také. Pedro panoval Kastilii teprve dva roky.
Co se mezi nimi stalo, kronikář López de Ayala – jenž později přešel do služeb Pedrova soka a bratra Enriqua – psal s odsouzením. Pedro se prý do Marie zamiloval tak rychle a tak úplně, že se odmítl vrátit do hlavního města. Bohatě obdarovaný strýc Juan Fernández de Henestrosa stoupal u dvora a stal se královým oblíbencem. Marii doprovázely čtyři dámy, jež s ní zůstaly po celý zbytek jejího života.
Že to nebyl jen rozmar, dokládá pozdější chování krále vůči vlastní manželce. V roce 1353 ho matka a kancléř Albuquerque donutili k politickému sňatku s francouzskou princeznou Blankou z Bourbonu. Svatba proběhla 3. června ve Valladolidu. Pedro u oltáře stál, snubní formuli pronesl, prsten nasadil. Druhý den ráno opustil Valladolid a odjel za Marií.
Sňatek dne, útěk druhého dne
Blance z Bourbonu bylo čtrnáct let, měla francouzskou krev z první linie kapetovské dynastie a podle dochovaných popisů byla pohledná. Co měla navíc, bylo půl milionu zlatých florénů věna, jež francouzský dvůr Pedrovi nikdy nezaplatil. Skandál byl třístranný: kastilský dvůr neměl královnu, francouzský dvůr nesplatil slíbené věno a papež dostal do rukou hůl, kterou pak mohl na Pedra dotírat do konce jeho života.
Pedro Blanku nechal převézt z Valladolidu do Arévala, pak do Sigüenzy, nakonec do Medina-Sidonie a Jerez de la Frontera. Roku 1361 – ve stejném roce, kdy zemřela Marie – Blanka v Medina-Sidonii zemřela ve vězení. Soudobé kroniky se v příčině neshodují. Většina historiků (Clara Estow ve své monografii o Pedrovi z roku 1995) se přiklání k tomu, že byla zavražděna na Pedrův rozkaz.
Ještě před bourbonským sňatkem prý Pedro podle některých kronikářů prošel obřadem, jenž později nazýval tajným sňatkem s Marií. Za jejího života se však k tomu obřadu žádný kněz nepřihlásil. Marie nikdy nebyla nazývána královnou – vždycky jen señora doña María.
Čtyři děti, jež dělaly historii
Marie porodila Pedrovi čtyři děti, jež všechny přežily kojenecký věk. Pedro je nechal vychovávat na Alcázaru spolu se svými polosourozenci a se zvláštním řádem dvořanstva.
Beatrice (1353), prvorozená, vstoupila do kláštera klarisek v Tordesillas. Konstancie (1354) je z těch čtyř nejznámější – provdala se za Jana z Gentu (John of Gaunt), syna anglického krále Eduarda III. Její linie vede k pozdějším španělským panovníkům. Izabela (1355) si vzala Edmunda z Langley, dalšího Eduardova syna a vévodu z Yorku, a jejím potomstvem se Mariina krev vlila i do anglického rodu Yorků. Nejmladší Alfonso (1359) zemřel jako malé dítě.
Pedro je všechny čtyři uznal za své legitimní dědice. Sevillské kortesy mu v roce 1362 – rok po Mariině smrti – vyšly vstříc: prohlásily, že Pedro a Marie de Padilla byli tajně oddáni ještě před sňatkem s Blankou Bourbonskou. Bourbonský sňatek se tím retroaktivně stal bigamií a Mariiny děti legitimními následníky kastilské koruny.
Že to bylo zpětně sepsané právní fikce, vědělo se v Kastilii dobře už tehdy. Že Mariina krev přesto obstála, dokládá osud Konstanciiny dcery: Kateřina Lancasterská se provdala za kastilského krále Jindřicha III. a vrátila tak potomstvo Marie de Padilla na trůn, o nějž Pedro přišel.
Mor v červenci 1361
V červenci 1361 zasáhla Sevillu druhá velká vlna černého moru. Marii bylo sedmadvacet. Moderní výklad rekonstruuje její smrt jako oběť moru; zemřela v sevillském paláci. Aldonza Coronelová, další Pedrova milenka z let, kdy byl Marii vzdálen, tou dobou už krále nezajímala – panovník se vrátil k Marii.
Tělo si pamatovalo léto v Sahagúnu, ráno na kastilské vrchovině, vůni rozmarýnu a teplý mramor, na němž si lehávala v Alcázarských zahradách. Ruka, jíž Pedro před devíti lety vzal poprvé, ležela teď chladná v jeho dlani po hodinách, kdy on klečel u postele a její dámy odešly za závěs. Pedro byl, jak píší jednotliví kronikáři ve vzácné shodě, naprosto zlomený. Tři dny nevyšel z její komnaty. Truhly s jejími šperky nedal otevřít.
Marii pohřbili v jejím vlastním klášteře Santa Clara de Astudillo, jejž sama založila několik let předtím. Po roce ji Pedro nechal exhumovat a převézt do královské kaple sevillské katedrály – místa, jež bylo vyhrazeno pomazaným králům a královnám Kastilie. Tím gestem řekl všechno, co kortesy potvrdily papírem. Marie byla na papíře královna a v hrobce ležela jako královna.
Co po ní zůstalo
Pedro přežil Marii o osm let. Roku 1369 ho jeho nemanželský polobratr Enrique de Trastámara zabil ve stanu při obléhání Montielu, podle pověsti vlastníma rukama, za pomoci francouzského žoldnéře Bertranda du Guesclina. Pedrovo tělo zůstalo dva dny ležet venku, než ho někdo pohřbil. Trastámarská dynastie nastoupila na kastilský trůn a Pedrovo jméno dostalo přízvisko Krutý – částečně oprávněně, částečně jako poražencova ostuda v rukou vítězů.
Mariiny ostatky zůstaly v sevillské katedrále. Hrobka, již jí Pedro postavil, byla v 18. století zničena a její kosti přeneseny do královské krypty Capilla Real. Tam leží mezi Ferdinandem III. Svatým a sevillskou královnou Beatricí Švábskou, mezi pomazanými, jež nikdy nepomazali. Náhrobek nese latinský nápis o „královně Doña María“.
Lázně pod Alcázarem zůstaly. Osm staletí stará cisterna na pitnou vodu, k níž se postupně nalepilo jméno ženy, jež se v ní možná nikdy neumyla. Návštěvníci dnes sestupují po pětadvaceti schodech do podzemí a stojí v zelenkavém šeru. Vůně vlhkého kamene a stálá teplota dvanácti stupňů. Voda nehybná, hladká jako sklo. Průvodce řekne: zde byla Marie de Padilla. Nikdo to nedokáže, nikdo to nevyvrátí. A přesně tak to zůstalo.
Zdroje a další čtení
1. María de Padilla – Wikipedia, Wikipedia
2. Marie de Padilla (1335-1361) – Encyclopedia.com, Encyclopedia.com
3. Royal Alcázar of Seville – official site, Patronato del Real Alcázar
4. Clara Estow – Pedro the Cruel of Castile, 1350-1369, Brill, 1995
5. Pedro of Castile – Britannica, Encyclopaedia Britannica
