Matylda Kšesinská byla milenkou tří Romanovců. Z balkonu jejího paláce pak řečnil Lenin

V dubnu 1917, několik týdnů po únorové revoluci a abdikaci Mikuláše II., dorazil do Petrohradu z curyšského exilu Vladimír Iljič Lenin. Přijel zaplombovaným vlakem přes Německo a večer 3. dubna vystoupil na Finském nádraží, kde ho čekaly zástupy stoupenců; svůj první projev po návratu pronesl přímo tam, z pancéřového automobilu. Následujícího dne, 4. dubna, přednesl v Tavričeském paláci program, který vešel do dějin jako „Dubnové teze“; brzy nato vyšel tiskem v Pravdě. Ústředí petrohradských bolševiků se mezitím usadilo v bývalé rezidenci baletky Matyldy Kšesinské na rohu Kronverkského prospektu a Velké Dvorjanské ulice (dnes Kujbyševova).

Vilu postavil pro Kšesinskou v letech 1904 až 1906 architekt Alexandr fon Hohen – secesní stavba, žlutě omítnutá, s mramorovými schody a velkým balkonem směrem do parku Petropavlovské pevnosti. Sama Kšesinská z domu uprchla už 27. února 1917, v prvních dnech únorové revoluce; během několika málo dní ji obsadili revoluční vojáci a poté bolševici, dávno před Leninovým příjezdem.

Z balkonu té vily Lenin v týdnech po návratu opakovaně řečnil k zástupům dělníků a vojáků shromážděným před domem. Bolševický ústřední výbor pak ve vile sídlil do července 1917, dokud jej Kerenského prozatímní vláda nepřesunula do Smolného institutu.

V dubnu, květnu, červnu 1917 ze schodiště domu vycházely propaganda, prohlášení, vyhlášky, manifesty. Pluky vstupovaly do haly a kupovaly si pamflety. Z jídelny v severním křídle, kde Kšesinská ještě pár měsíců předtím pořádala obědy pro velkoknížata, se stala kancelář revoluce. A ze zahrady, kde ještě v zimě 1916 cvičila své špičky v dřevěném baletním sále se zrcadly od podlahy ke stropu, se ozývaly hlasy shromáždění.

Matylda Felixovna Kšesinská (Matylda Krzesińska v původním polském hláskování) se narodila 31. srpna 1872 v Ligovu u Petrohradu jako mladší dcera baletního umělce Feliksa Krzesińského, polského šlechtice ve službách carského divadla. Otec ji v sedmi letech zapsal do petrohradské Imperiální baletní školy. Studovala u Christiana Johanssona a Pavla Gerdta.

V březnu 1890 graduovala. Absolventské představení a slavnostní večeře se konaly přímo v Imperiální baletní škole. Hosty byli pedagogové, absolventi, dvořané a – což bylo u absolventek nezvyklé – sama carská rodina. Car Alexandr III. během večera vstoupil do sálu, rozhlédl se na obě strany a posadil Matyldu vedle svého syna Nikolaje Alexandroviče Romanova, tehdy jednadvacetiletého následníka trůnu; podle jejího memoáru z roku 1960 je vybídl, aby byli přáteli.

Bylo jí sedmnáct.

Vztah mezi mladým carevičem Mikulášem a Matyldou Kšesinskou trval od jara 1890 do jara 1894 – čtyři roky, které formálně skončily Mikulášovými zásnubami s Alixou Hessenskou v dubnu 1894. Z dochované korespondence se rekonstruuje následující průběh.

V prvních letech se vídali především v Krasném Sele, vojenském tábořišti dvacet kilometrů od Petrohradu, kde mladí důstojníci v létě pobývali na manévrech. Matylda tam jezdila s baletní společností tančit. Setkání byla otevřená – nápoje, rozhovor, společné jízdy. V roce 1892 Mikuláš poprvé navštívil Matyldu v jejím vlastním pronajatém bytě na Anglickém prospektu (č. 18). Podle jejího memoáru byl při té návštěvě bledý a rozpačitý a ona sama šťastná víc, než dokázala popsat.

V té době jí dal první šperk – diamantový náramek s azurovým safírem ve středu. Pak ve volném sledu v letech 1892 až 1894 přidával další: smaragdové náušnice, perlový náhrdelník, dvě brilantní brože pro špičky.

V dubnu 1894 ohlásil dvůr zasnoubení Mikuláše s Alix Hessenskou. Matylda věděla, co to znamená. Mikuláš se s ní v posledním dopise z toho měsíce rozloučil vřele, ale definitivně; podle jejího memoáru jí připsal, že navždy zůstane jednou z nejhlubších vzpomínek jeho života. Dopis si zachovala v safiánové kazetě.

Po Mikulášově odchodu se Matylda nedala. V roce 1895 navázala vztah s velkoknížetem Sergejem Michajlovičem Romanovem, Mikulášovým bratrancem. Sergej byl asi o tři roky starší než ona a politicky bezbrannější než Mikuláš; generálinspektorem dělostřelectva se stal až v roce 1905. Řadu let s ním měla otevřený vztah uznávaný petrohradským dvorem. Právě on nesl náklady na její novou vilu na Kronverkském prospektu, kterou pro ni v letech 1904 až 1906 postavil architekt fon Hohen a kterou v roce 1917 obsadili bolševici.

Kolem roku 1900 navázala současně druhý vztah – s velkoknížetem Andrejem Vladimirovičem Romanovem, dalším Mikulášovým bratrancem, mladším o sedm let než ona. Andrej byl elegantní, vzdělaný, štíhlý. Matylda v dvojím vztahu žila otevřeně; podle dochované korespondence i vzpomínek pamětníků o sobě oba velkoknížata věděla, nežárlila na sebe a oba ji finančně podporovali.

V červnu 1902 se Matyldě narodil syn Vladimír. Otcovství zůstalo nejisté – připisuje se buď Sergejovi, nebo Andrejovi, přičemž rodina za skutečného otce nejčastěji považovala Andreje. Sergej Michajlovič se k chlapci hlásil finančně, Andrej osobně. Jméno Krasinsky získal chlapec až v roce 1911, dvojité Romanovsky-Krasinsky teprve roku 1935; obojí odkazovalo na polskou linii Krzesińských.

V roce 1896 byla Matyldě udělena oficiální carská hodnost prima ballerina assoluta – titul, který v dějinách ruského císařského baletu před revolucí získala jako jediná Ruska (držela jej i Italka Pierina Legnaniová). Její repertoár čítal na tři desítky hlavních rolí, mezi nimi Esmeraldu, Auroru ze Spící krasavice, Odettu-Odilii a Lise z Marné opatrnosti.

Únorová revoluce 1917 Matyldu zničila finančně, ne osobně. Poté, co uprchla z vily a tu obsadili revoluční vojáci a bolševici, se s Vladimírem načas přestěhovala do bytu na Klinické ulici. Petrohrad opustila 13. července 1917 a zamířila na jih, do Kislovodska v Severním Kavkaze, kde už pobýval Andrej se svou matkou, velkokněžnou Marií Pavlovnou. Sergej Michajlovič zůstal a v roce 1918 byl v Alapajevsku svržen do důlní šachty – spolu s dalšími zajatci; z osmi tehdy zavražděných bylo pět Romanovců, k nim patřili ještě sekretář a jeptiška.

Na přelomu února a března 1920, kdy se hroutila bílá fronta, odjeli Matylda, Vladimír a Andrej z Kislovodska do přístavu Novorossijsk. Odtud vypluli po moři.

Evakuační lodí byl italský parník Semiramide, který mířil do Benátek. Z Benátek pokračovali vlakem na Riviéru, do Cap d'Ail, vesnice u Monaka, kde Matylda vlastnila vilu Alam. V ruském pravoslavném kostele v Cannes 30. ledna 1921 – asi dva a půl roku po smrti svého bratrance Mikuláše II. – Matylda a Andrej uzavřeli sňatek. V roce 1935 jí velkokníže Kirill Vladimirovič (Andrejův bratr, formální hlava domu Romanovců v exilu) udělil titul Princezna Romanovská-Krasinská.

V roce 1929 Matylda otevřela v Paříži baletní školu. Cap d'Ail jí přestal stačit – peněz bylo málo, baletní rezerva nepatrná, Andrej trpěl revmatismem. V Paříži začala učit a školu vedla přes čtvrtstoletí.

Jejími žákyněmi se staly mnohé pozdější známé tanečnice, mezi nimi Margot Fonteynová a Tamara Toumanová. Matylda učila ve stylu Mariinského: klasická francouzsko-italská technika z petrohradské imperiální tradice, postavená na Johanssonových exercitiích a Petipových variacích. V její třídě se necvičily moderní tance – Ďagilevská avantgardní škola, Balanchine, Lifar – ty ji nezajímaly.

Andrej zemřel v Paříži v roce 1956. Matylda Kšesinská zemřela 6. prosince 1971 v Paříži, ve věku devadesáti devíti let a tří měsíců. Její syn Vladimír ji přežil o zhruba dva a půl roku – zemřel v dubnu 1974. Pohřbili ji na hřbitově Sainte-Geneviève-des-Bois pod Paříží, kde už spali Andrej a stovky ruských emigrantů z jedné generace.

V Petrohradě dnes ta vila na Kronverkském prospektu, z jejíhož balkonu řečnil Lenin a v jejíž jídelně kdysi pořádala obědy pro velkoknížata, slouží jako Muzeum politické historie Ruska. Návštěvníci procházejí sálovým schodištěm, prohlížejí si Leninovu pracovnu a fotografie z let 1917–18 – a v restaurovaných pokojích i stálou expozici věnovanou samotné Matyldě Kšesinské, majitelce domu.

Jsou v ní její fotografie z jeviště, mezi nimi snímek z roku 1899 v kostýmu Esmeraldy s tamburínou v ruce, a připomínka toho, kým žena, jež si dům nechala postavit pro sebe, byla, než se z jejího soukromého sálu stalo velitelství revoluce. Jako kdyby tam ještě někde stála a čekala, až jí ho vrátí.

1. Mathilde Kschessinska – Wikipedia, Wikipedia

2. Mathilde Kschessinska – Dancing in Petersburg (Doubleday, 1960)

3. Russian unedited Kschessinska memoir at Harvard, Harvard Gazette, 2021

4. Kschessinska Mansion – Museum of Political History of Russia