Lukrecie Borgia měla tři manžely. Jen jeden z mužů zemřel přirozenou smrtí

Když ve Vatikánu zasedal papež Alexandr VI., jeho nemanželská dcera Lukrecie si hrála v zahradách Subiaca. Bylo jí dvanáct. Za rok už stála před oltářem vedle Giovanniho Sforzy, pána Pesara, muže dvakrát tak starého, jehož tvář viděla poprvé v den svatby. Nevěsta o něm nevěděla nic. Ženich o ní věděl jen to, co mu řekli: že je dcera papeže a že to stačí. (Jestli ji při tom někdo požádal o souhlas, historické prameny o tom mlčí.)

Svatbu zařídil její otec Rodrigo Borgia, nově Alexandr VI., jako obchodní transakci, jíž si pojistil spojeneckou síť na severu Itálie. Sforzové měli ochránit Řím z jedné strany, Aragonce z druhé. Na rovinu: Lukrecie byla pojistkou, chodící smlouvou s vlasy barvy medu, které vlastně nikomu nepatřily, protože patřily politice.

Jenže aliance se Sforzovci přestala vyhovovat rychleji, než krejčí stihl ušít nové šaty pro dvůr. Roku 1497 si papež vyžádal anulaci manželství. Důvod? Giovanniho údajná impotence. Giovanni zuřil. Vykřikoval po celé Itálii, že papež chce dceru zpátky v Římě z jiných důvodů, než uvádí (a ta obvinění, která kolem Borgiů kolovala, víme, bývala vždycky o stupeň horší než skutečnost). Lukrecie mezitím čekala v klášteře u svatého Sixta a poslouchala, jak se muži kolem ní přetahují o její tělo, jako by bylo pozemkem na mapě. Přece to nemohl být její život. Jenže byl, ať se proti tomu vzpírala sebevíc.

Druhý manžel přišel rychle. Alfonso Aragonský, sedmnáctiletý neapolský princ, krásný, vzdělaný a podle všech svědectví skutečně milovaný. Prostě jiný příběh. Tentokrát to nebyla jen smlouva, i když tak začala. Námluvy trvaly pouhé dva měsíce, protože papež potřeboval neapolské spojenectví dřív, než se Francouzi přesunou přes Alpy. Lukrecie se do svého Alfonsa zamilovala a on do ní (to u politických sňatků renesance bylo něco jako blesk z čistého nebe). Narodil se jim syn Rodrigo. Na krátkou chvíli to vypadalo skoro jako normální manželství, i když v domě Borgiů normální nebylo nic.

Ale v papežském Římě se aliance měnily rychleji než počasí nad Tiberou. Cesare Borgia, Lukreciin bratr, uzavřel pakt s Francií a v květnu 1499 se oženil s Charlotte d'Albret, sestrou navarrského krále. Neapol se ze spojence stala nepřítelem. Kdo z nás by v takové situaci zůstal? Alfonso to vytušil a v srpnu 1499 utekl z Říma, zatímco Lukrecie byla v šestém měsíci těhotenství. Pak se vrátil. To byla chyba.

Patnáctého července 1500 byl Alfonso přepaden a několikrát pobodán přímo na schodech Svatopetrského náměstí. Přežil. Tak tak. Lukrecie se o něj starala ve komnatách Castel Sant'Angelo, vařila mu jídlo sama, protože se bála, že ho někdo otráví. Stála u jeho postele celé dny a dýchala vzduch prosycený kadidlem a sušenými bylinami, které měly zahnat horečku (lékaři v renesančním Římě věřili vůním víc než nožům, což je vlastně skoro sympatické). Nebála se zbytečně.

Osmnáctého srpna vešel do pokoje Micheletto Corella, Cesarův osobní vykonavatel. Alfonsa uškrtil v posteli. Prý předtím raněnému zašeptal: „Co se nepovedlo u oběda, může se povést u večeře.“ (Jestli ta slova opravdu zazněla, nebo jde o pozdější neapolský pamflet, dnes nerozhodne nikdo.)

Lukrecie se podepsala pod dopisy svému otci a bratrovi jako La Infelicissima, nešťastná nade všechny. Odešla do Nepi, daleko od Říma, daleko od Cesarových rukou. Cítila prázdnotu v pokoji, kde ještě před týdnem ležel její muž. Polštář, na kterém spával, voněl jinak, než voněl on, a právě ten rozdíl ji budil uprostřed noci.

Třetí sňatek ji přivedl do Ferrary, k Alfonsu I. d'Este. Politická nutnost, jako vždycky. Ale Ferrara měla něco, co Řím neměl. Vzdálenost od Borgiů. Vlastně měla ještě víc. Měla hudbu, malíře, básníky a dvůr, kde se lidé nebáli jíst u jednoho stolu. Vzdálenost dávala volnost a volnost dávala naději.

V roce 1502 se na ferrarském dvoře objevil Pietro Bembo, básník, humanista a pozdější kardinál. Mezi ním a Lukrecií začala korespondence, která trvala šestnáct let a kterou můžeme číst dodnes jen díky tomu, že ji Ambrosiana neprodala sběratelům. Devět jejích dopisů se zachovalo v milánské knihovně. Spolu s pramenem jejích vlasů, který Bembovi poslala a který on opatroval až do smrti.

„Často si vzpomínám na jistá slova, která mi byla řečena, některá na balkóně za svitu měsíce, jiná u okna, na které budu vždy rád hledět.“

Tak psal Bembo Lukrecii roku 1503. Víc než dvě stě let poté, roku 1816, navštívil milánskou Ambrosianu lord Byron. Přečetl si ty dopisy, naučil se některé zpaměti a nenápadně ukradl pramen Lukreciiných vlasů, který pak poslal své sestře Augustě. (Podívejme se na to: básník z devatenáctého století krade vlasy ženy z patnáctého, aby je daroval vlastní sestře. O Byronovi si asi někdy budu muset něco napsat.)

Bembo ale nebyl jediný muž v Lukreciině blízkosti, jehož přitahovala. Lukrecie cítila jeho přítomnost v místnosti dřív, než ho uviděla. Vůně inkoustu, vosku, kůže z vázaných knih. Když jí předčítal své verše, seděla tak blízko, že slyšela jeho dech mezi řádky. Ruce měla v klíně a prsty propletené tak pevně, až jí zbělaly klouby. Dýchala pomalu, schválně pomalu, aby se neprozradila. Věděla, že kdyby se nadechla hlouběji, ucítil by, jak se jí zvedá hrudník, a pochopil by, co se děje pod hedvábím, které na sobě měla. A to si nemohla dovolit, ne tady, ne takhle veřejně, ne u dvora, kde každý pohled měl svého svědka.

Pak přišel Francesco II. Gonzaga, markýz mantovský. Manžel Isabely d'Este, tedy Lukreciin švagr. Ten vztah nebyl platonický jako s Bembem; to víme s jistotou. Historička Sarah Bradfordová ho popisuje jako žhavý a fyzický, založený na několika málo setkáních a horečnaté korespondenci mezi lety 1507 a 1513. Podívejme se na ta čísla: šest let dopisů, možná tři nebo čtyři skutečná setkání. Tak vypadala láska ve století, kdy cesta z Ferrary do Mantovy trvala dva dny a dopisy u každého posla mohly být přečteny.

Lukreciiny dopisy Francescovi zmizely. Všechny do jednoho. Zůstaly jen jeho odpovědi a zmínky v diplomatických depeších, ze kterých si člověk domýšlí víc, než se ve slušné společnosti přiznává. Jako by někdo pečlivě vymazal její stranu příběhu. Proč? Kdo je zničil? To dodnes nikdo neví. Gonzaga sám později tvrdil, že za války s Benátkami, kdy celá Itálie zapomněla na jeho osud a kdy seděl v benátském žaláři bez naděje na propuštění, mu psala jedině Lukrecie. Jedině ona se zajímala, jestli žije.

Francesco ale trpěl pravděpodobně syfilidou, nemocí, jíž se na přelomu patnáctého a šestnáctého století říkalo „francouzská“ nebo „neapolská“ podle toho, koho zrovna obviňovali (samozřejmě nikdy podle vlastního národa). A vzdálenost mezi Ferrarou a Mantovou byla příliš velká na to, aby se z jejich setkání stalo něco víc. Zůstala korespondence a pár nocí, o kterých víme jen proto, že se o nich šeptalo na obou dvorech.

Po každém jeho odjezdu se Lukrecie vracela do svých komnat a zůstávala u okna tak dlouho, až se setmělo. Pokojská ji nacházela se studeným čajem a očima upřenýma na nádvoří, kde už nikdo nestál. Nemohla to přece být láska. Říkala si to pokaždé znovu. Ale ruce se jí třásly, když lámala jeho pečeť, a teplo, které po něm zůstalo v křesle u krbu, jí stoupalo do dlaní ještě hodinu poté, co odešel, i když se ho nedotkla.

Poslední léta Lukrecie v Ferraře vypadají jako příběh úplně jiné ženy. Podívejme se na to: ta, kterou Řím znal jako papežovu loutku, se proměnila ve vladařku, která si s úřady poradila lépe než leckterý vévoda. Když byl Alfonso na válečných taženích, Lukrecie řídila vévodství. Přijímala vyslance. Spravovala finance. Investovala do odvodnění bažin v okolí Ferrary, kupovala a prodávala pozemky, jednala s bankéři. Chránila ferrarskou židovskou obec (což v Itálii roku 1510 rozhodně nebylo samozřejmé). Bradfordová o ní píše jako o osvícené vladařce, laskavé a rozhodné ve válce, štědré k básníkům a malířům svého dvora, a vlastně lhostejné k sexuální morálce, v tom nejlepším renesančním smyslu slova.

Byla matkou. Celkem desetkrát. Většina jejích dětí se nedožila dospělosti. To je statistika, nad kterou se člověku stahuje hrdlo i po pěti stech letech. Renesanční žena ale neměla jinou volbu (o antikoncepci mluvil snad jen Casanova, a to o dvě stě let později).

Čtrnáctého června 1519 porodila dceru Isabellu Marii. Dítě bylo tak slabé, že ho nechali pokřtít okamžitě. Zemřelo tentýž den. Lukrecie, vyčerpaná deseti porody za šestnáct let, bojovala deset dní. Nechali jí pustit žilou. Ostříhali jí vlasy, ty slavné zlaté vlasy, o kterých básníci psali sonety a z nichž si Byron neodpustil jeden pramen ukrást. Nic nepomohlo.

Dvacátého čtvrtého června 1519 zemřela na zámku Belriguardo u Ferrary. Bylo jí třicet devět let, což byl v tehdejší Itálii vlastně docela slušný věk, ale člověk si uvědomí, kolik toho za těch třicet devět let stihla prožít, a slušný přestane být to správné slovo. Alfonso, její třetí manžel, ten jediný, který ji nepřepadl, neopustil a nebyl zavražděn, u ní seděl celou dobu.

Pochovali ji v hábitu františkánské terciářky v klášteře Corpus Domini ve Ferraře. Tam leží dodnes, kousek od svého manžela, v kapli, jejíž zdi pamatují její kroky, ale ne její hlas.