Článek
Léto 1903 u Attersee
Léto 1903, Litzlberg u Attersee. Vzduch voní pryskyřicí a teplou trávou; jezero je tak klidné, že odráží obrysy alpských hor jako zrcadlo. Na břehu sedí muž v rozepnuté košili a kreslí. O pár kroků dál stojí žena v šatech, jež si navrhla sama (a to doslova, od střihu po poslední steh), volný střih, žádný korzet, vzor inspirovaný japonskými tisky. Bosé nohy v trávě. Vítr jí čechrá vlasy a ona se nehýbe, protože ví, že on kreslí právě tenhle okamžik. Vzdálenost mezi nimi je tak přesná, že nemůže být náhodná. Nepůsobí ale vypočítaně. Působí jako gravitace.
Gustav Klimt a Emilie Flögeová. Vídeň o nich šeptala sedmadvacet let a dodnes se historici přou, čím ti dva vlastně byli. Podívejme se na to, co víme, a hlavně na to, co nevíme.
Bratrova smrt, jež je svedla dohromady
Poznali se přes rodinu (jak jinak, ve Vídni přelomu století). V roce 1891 si Klimtův bratr Ernst vzal Emiliinu starší sestru Helene Flögeovou. Bratři Gustav a Ernst Klimtové tehdy společně provozovali ateliér Künstler-Compagnie, kde s Franzem Matschem dekorovali stropy Burgtheateru a Uměleckohistorického muzea. Když Ernst v prosinci 1892 zemřel na perikarditidu, Gustav se stal poručníkem jeho šestiměsíční dcery Helene a začal chodit k Flögeovým čím dál častěji. Emilie tehdy měla osmnáct let, Gustav třicet. A oba měli za sebou stejný typ ztráty: ona švagra, on mladšího bratra.
Trvalo deset let, než jejich vztah, ať už byl jakýkoli, dospěl do podoby, jíž si Vídeň všimla. Od konce devadesátých let už ale léto trávili společně, poprvé u Attersee roku 1900.
Schwestern Flöge: salon na Mariahilfer Strasse
Emilie rozhodně nebyla žena, jež by čekala na malíře. Spolu se sestrami Paulou a Helene založila roku 1904 módní salon Schwestern Flöge na Mariahilfer Strasse číslo 1b, na městské straně třídy naproti Getreidemarktu. Interiéry navrhl Josef Hoffmann ze spolku Wiener Werkstätte, černé a bílé geometrické vzory, sklenice z Lobmeyru, nábytek z buku ohýbaného v Thonetových dílnách. Salon zaměstnával osmdesát švadlen a tři designérky. Šaty na míru u ní stály celé jmění.
Emilie navrhovala takzvané reformní šaty, volné, bez korzetu, s vysokým živůtkem a širokými rukávy, inspirované japonskými kimony, anglickým hnutím Arts and Crafts a londýnským reformním hnutím Rational Dress Society. Feministky ji zbožňovaly. Aristokratky u ní nechávaly celá jmění. Berta Zuckerkandlová, vídeňská kritička a salonní hostitelka, u ní byla stálou zákaznicí. Alma Mahlerová u ní šila po smrti svého prvního manžela. Kostýmy pro vídeňské secesní výstavy 1900 a 1902 vyrobila taky Emilie.
Salon přežil válku roku 1914. Přežil prvních dvacet let republiky. Skončil až roku 1938, kdy anšlus připravil Vídeň o židovskou klientelu, jež tvořila většinu jejích zákazníků. Salon zavřela krátce po anšlusu.
Klimt, čtrnáct dětí, a portrét roku 1902
V roce 1902 namaloval Klimt portrét Emilie. Olej na plátně, 178 krát 80 centimetrů. Dnes ve vídeňském Wien Museum. Zkuste se na ten obraz podívat a říct si, že mezi nimi nic nebylo. Emilie stojí frontálně, v dlouhém modrém šatu, který si sama navrhla, ruce zkřížené přes klín, oči přímo na diváka. Šedomodré pozadí jí dává monumentálnost byzantské ikony. Klimt mu věnoval celý rok práce.
Emilie ten portrét prý neměla ráda. Asi proto, že ji zachytil tak, jak ji viděl on, ne jak se viděla ona sama. A to je na celém příběhu podstatné. Ten prostor mezi dvěma pohledy.
Klimt mezitím maloval své zlaté ženy a zplodil nejméně čtrnáct dětí, z nichž čtyři byly po jeho smrti soudně uznány. Mezi jmenovanými matkami uvádějí historici Mizzi Zimmermannovou a Marii Učickou. Některé z těchto žen o sobě navzájem nevěděly. Emilie o tom věděla a nezdá se, že by ji to trápilo. Ohledně Klimtova tělesného života mezi nimi zřejmě platila jakási dohoda, jejíž text se nedochoval, protože Klimt o ní nikomu neřekl a Emilie o ní spálila všechno, co bylo z její strany.
Attersee a Waldschrat
Spolu odjížděli každé léto do Salzkammergutu. Mezi roky 1900 a 1916 strávili u jezera Attersee šestnáct prázdnin. Zpočátku bydleli v pivovarském hostinci Bräuhof v Litzlbergu, později ve vile v Kammeru a nakonec u Weissenbachu. Klimt tam namaloval čtyřicet krajinných obrazů, dnes rozdělených mezi Belvedere, Leopold Museum a soukromé sbírky po celé Evropě. Místní mu říkali Waldschrat, lesní démon, protože od rána do soumraku stál u stojanu a maloval hladinu nebo břeh.
Dochovaly se desítky černobílých fotografií, na nichž stojí v lese ve svých reformních šatech, sama nebo s Klimtem. Slavné snímky od jezera pořídil roku 1906 sám Klimt, o tři roky později Heinrich Böhler. Ve svém vídeňském ateliéru ji portrétovala i Madame d'Ora, přední vídeňská fotografka. Některé z fotografií, prý ty nejintimnější, Emilie zničila po Klimtově smrti. Ty zbylé visí dnes v Klimt-Stiftung ve Vídni a v Albertině.
Co se dělo po setmění, nikdo neví. Klimt jí poslal přes čtyři sta pohlednic. Většina zní úplně všedně (vlastně až podezřele všedně): psal jí v tom smyslu, že pršelo, že špatně snídal, že přijede v pátek. Žádné vyznání. Žádná vášeň. Jenže právě ta všednost je u malíře jako Klimt sama o sobě podezřelá.
„Emilie soll kommen“
Klimt zemřel 6. února 1918 ve Vídni, necelý měsíc po mrtvici, jež mu 11. ledna ochromila pravou stranu těla. Zápal plic, který ho dobil, se běžně spojuje s nastupující epidemií chřipky. Bylo mu pětapadesát. Tři jeho nedokončené obrazy stály ještě na stojanech.
Slova, jež Klimt podle tradovaného podání pronesl, než mu mrtvice vzala i řeč, zněla: „Emilie soll kommen.“ Ať přijde Emilie. Ne matka jeho dětí. Ne žádná z žen, jež nosily pod srdcem jeho potomky. Ona.
Zdědila polovinu jeho pozůstalosti, druhou polovinu dostala jeho rodina, sestry. A pak spálila vlastní dopisy Klimtovi. Několik prádelních košů papíru, svou stranu korespondence za sedmadvacet let. To, co napsal on jí, přes čtyři sta pohlednic a dopisů, si nechala. Proč by někdo ničil vlastní dopisy, ve kterých není nic tajného? (Jestli to byla ochrana Klimtovy pověsti, nebo její vlastní, dnes nikdo nerozhodne.)
1938–1952: ztráta, kterou nikdo nevidí
Salon zavřela roku 1938, krátce po anšlusu. Mezi jejími klientkami bylo i mnoho rodin, jež po anšlusu uprchly nebo skončily v transportech. Emilie sama, evangelického vyznání, mohla zůstat. Přestěhovala se z velkého bytu na Mariahilfer Strasse do menšího v Ungargasse. Šila ještě soukromě pro několik bývalých zákaznic.
Když se přes Vídeň v dubnu 1945 přehnala válka, byt v Ungargasse vyhořel a s ním celá knihovna včetně toho, co z Klimta zbývalo. Fotografie. Skicáky. Jeho pohlednice a dopisy, které si po celá léta schovávala. Ranní košile, ve kterých stávala u Attersee. Anšlus zničil její salon, válka její archív, ale ji samotnou ne. Strávila poslední roky života v jednopokojovém bytě, kde návštěvy musely srazit nábytek do kruhu, aby se vešly. Mluvila s historiky umění málo a opatrně. O Klimtovi neřekla nic, co by se nedalo přečíst ve vídeňských novinách za rok 1918.
Zemřela 26. května 1952. Bylo jí sedmasedmdesát let, na takový příběh hodně tichého čekání. Leží na evangelickém hřbitově v Simmeringu, na hrobě je prostý kříž a jméno. Vídeňský magistrát její hrob vede jako čestný.
Polibek v Belvederu
A ten obraz. Polibek. 180 krát 180 centimetrů zlata a oleje, dnes v Belvederu. Muž líbá ženu na tvář, ona má zavřené oči, pod nimi propast plná květin. Poprvé ho vystavili v roce 1908 na vídeňské Kunstschau pod názvem Liebespaar, Milenci. Rakouská vláda obraz koupila ještě před koncem výstavy za dvacet pět tisíc korun, čímž zajistila, že nikdy neopustí Vídeň.
Část historiků umění se domnívá, že vousatý muž je Klimt a žena Emilie. Jiní navrhují modelku zvanou Rudá Hilda, jež se prý podobá postavám ze současně vznikajících pláten (Danaé, Zlaté rybky), což zní spíš jako novinářský výmysl než jako věda. Důkaz neexistuje. Klimt nepodepsal poznámku, za niž by mu byl kunsthistorický svět věčně vděčný.
Emilie ten obraz znala. Snadno si ji představíme, jak sedí ve vedlejší místnosti, zatímco Klimt nanáší plátkové zlato na plátno (inspirované byzantskými mozaikami, jež viděl v Ravenně roku 1903 cestou na italský sever). Jak cítí vůni fermežového oleje a terpentýnu, slyší tiché škrábání štětce. A vlastní dech jí najednou zní příliš nahlas, protože v tom tichu ateliéru je slyšet všechno, jeho i její.
Nikdy o tom neřekla ani slovo. Prostě ne.
Čtyři sta pohlednic zní jako nákupní seznam. Dopisy shořely. Polibek visí v Belvederu a mlčí.
Věděla Emilie Flögeová, koho Klimt na tom obraze líbá, nebo to věděla až moc dobře, a právě proto spálila všechno, co by to mohlo potvrdit?
Zdroje a další čtení
1. Tobias G. Natter – Klimt and the Women of Vienna's Golden Age, Prestel, 2000
2. Emilie Flöge – Wikipedia, Wikipedia
3. The Kiss (Klimt) – Wikipedia, Wikipedia
4. Gustav Klimt – Wikipedia, Wikipedia
5. Klimt Foundation, klimt.com
