Článek
Nemoc, která zabíjela víc než děla
Začněme tím, jak kurděje vypadají, protože právě na té tělesnosti stojí celý příběh. Žádný abstraktní „nedostatek vitaminu”: kurděje jsou rozpad zevnitř. Nejdřív dásně, jež zduří, zfialoví a začnou krvácet při každém soustu; pak vypadávají zuby, které přitom nebolí, jen se prostě uvolní. Staré zhojené rány, jizvy po zraněních z mládí, se otevírají znovu, jako by tělo zapomnělo, jak drží pohromadě. Zlomeniny srostlé před dvaceti lety povolí. Malátnost přejde v ochromující slabost, dásně páchnou, kůži pokryjí temné skvrny od podkožního krvácení a nakonec selže srdce. To všechno proto, že chybí jediná drobná molekula, bez níž tělo neumí vyrábět kolagen, tmel, jenž drží cévy, kůži i vazivo.
Pro plachetnice věku objevů to byla katastrofa většího řádu než bitvy. Na dlouhých plavbách bez čerstvé stravy umíralo na kurděje víc námořníků než na bouře, ztroskotání a nepřátelské dělostřelectvo dohromady. Byla to prostě největší jednotlivá příčina ztrát na lidech, s jakou se britské loďstvo kdy potýkalo. Loď mohla vyplout se stovkou zdravých mužů a za pár měsíců přivézt hrstku živých koster. Tak vysokou daň si nevybírala žádná bitva.
A pak, kolem přelomu osmnáctého a devatenáctého století, ten problém prakticky zmizel. Ne díky pochopení příčiny, tu totiž nikdo neznal, ale díky tvrdohlavě opakovanému pozorování: posádky, jimž se dávaly citrusy, na kurděje neumíraly. Skotský lodní lékař James Lind provedl už v roce 1747 malý pokus, jenž se dnes s oblibou uvádí jako první kontrolovaný klinický experiment v dějinách medicíny: rozdělil nemocné námořníky do skupin, každé dal jinou domnělou léčbu, a jedině dvojice, která dostávala pomeranče a citrony, se během pár dní zvedla. Trvalo ještě dobré půlstoletí, než admiralita citrusovou dávku zavedla plošně. Když ji ale zavedla, výsledek byl ohromující. Britské loďstvo dostalo svou nejsmrtelnější nemoc pod kontrolu. Přezdívka „limey“ pro britského námořníka pochází přesně odsud, z těch každodenních dávek citrusové šťávy.
Zdálo se, že je vyhráno. Nemoc, jež tisíc let kosila mořeplavce, byla poražena kýblem šťávy denně. Jenže celé to vítězství stálo na jediné tenké noze: nikdo netušil, PROČ to funguje. A to je v tomhle příběhu ta úplně nejdůležitější věta.
Skladní úředník, který ušetřil pár liber
Představme si teď někoho, kdo v celém tom dramatu nikdy nedostal jméno do učebnic (a upřímně, ani zdaleka netušil, jak osudové jeho rozhodnutí bude), a přesto na něm visely stovky životů: úředníka zásobování, jenž má za úkol nakoupit citrusovou šťávu pro celé loďstvo levněji.
Kolem roku 1860 dávala taková úvaha dokonalý smysl. Středomořské citrony se musely draze dovážet z ciziny. Zato limetky rostly v Karibiku, na půdě spravované britskou korunou, tedy „doma“ a bez cizích prostředníků. Byly levnější, dostupnější a z pohledu úřadu naprosto rovnocenné. Citrus jako citrus, ne? Kyselé žluté ovoce, kyselé zelené ovoce, obojí přece dělá tutéž práci. Nikdo v té kanceláři nemohl tušit, co se zjistí až dávno po jeho smrti: že limetka je jako protikurdějový lék citelně slabší než citron – a že v té podobě, v jaké šťávu loďstvo připravovalo a vozilo, z ní zbývala sotva čtvrtina citronové síly. Šlo o úspornou, obhajitelnou, na svou dobu zcela rozumnou záměnu, učiněnou v úplné nevědomosti o tom, na čem vlastně účinek stojí.
A protože nikdo neznal mechanismus, nikdo netušil, že tím spouští pomalou katastrofu. Kdyby věděli, že v tom ovoci pracuje jedna konkrétní, křehká látka, no dávali by pozor. Takhle ho vesele vylepšovali dál, samozřejmě v dobré víře, a každý ten „vylepšovací“ krok mu bral zbytek síly.
Nápoj se přitom na cestu nekonzervoval čerstvý. Stál dlouhé týdny v usazovacích nádržích otevřených vzduchu a pak se přečerpával měděným potrubím. Dnes víme, že vzdušný kyslík i měď onu podstatnou molekulu spolehlivě rozkládají; tehdy to však znělo jako naprosto neškodná manipulace s nápojem. K lodím se tak nakonec dostávala nazelenalá tekutina, jež chutnala kysele, jmenovala se „lék proti kurdějím“ a proti kurdějím nepůsobila skoro vůbec. V roce 1918, to už byla ta pohroma dávno na světě, jeden pokus na zvířatech otestoval reprezentativní vzorky námořnické limetkové šťávy a zjistil, že „preventivní prostředek“ často nemá žádný protikurdějový účinek. Vůbec žádný.
Všimněme si, že v celém tom řetězci nefiguruje jediný padouch. Žádný zločin, žádná lhostejnost, žádné spiknutí. Jen úřad šetřící peníze, kolonie nabízející domácí ovoce, chemie, kterou nikdo neuměl pojmenovat, a jedna chybějící věta v učebnici: „účinek nese konkrétní látka, již vzduch a měď ničí.“ Ta věta ještě neexistovala. A dokud neexistovala, nebylo se čeho chytit.
Když se lék ztrácí, přijde na řadu teorie, která nemá pravdu
A tady se dostáváme k té nejzajímavější a zároveň nejméně vyprávěné části: co se vlastně stane s odborným světem, když funkční lék tiše přestane fungovat, ale nikdo neví proč?
Odpověď zní: uvolní se místo. A do prázdného místa přijde nová teorie, poněvadž příroda i věda nesnášejí prázdno. Jestliže citrusy najednou nezabírají a přesto jim „všichni věří“, musí přece být na tom celém něco jinak. A tak se koncem devatenáctého století prosadila konkurenční představa: že kurděje jsou vlastně otrava. Že za nimi stojí jed z pokažené konzervované stravy, takzvaný ptomain, který se tvoří v narušeném masu v plechovkách.
Je snadné se dnes té teorii vysmát. Byla by to ale chyba, a přesně tuhle chybu tenhle článek dělat nesmí. Ptomainová teorie totiž nebyla nesmyslná. Zapadala do tehdejších pozorování až překvapivě dobře. Konzervy byly nová věc, občas se opravdu kazily a lidé z nich onemocněli; tato nemoc se objevovala právě na dlouhých výpravách živených konzervami; a hlavně, ptomainová představa dělala předpověď, kterou šlo ověřit a která vyšla. Předpovídala totiž, že čerstvé maso kurdějím zabrání. A ono jim vskutku zabrání, poněvadž i v čerstvém mase je stopové množství oné chybějící látky. Měla mylnou příčinu, ale správnou radu. Z pohledu tehdejšího lékaře, jenž nezná vitaminy a vidí, že se posádka s čerstvým masem drží, to byla úctyhodná, funkční, dobře podepřená hypotéza.
A přesně v tom je celé to varování: šlo o rozumně vyhlížející hypotézu, jež zaplnila díru po jiné pravdě, protože ta pravda ještě neuměla vysvětlit sama sebe. Vítězná pověra nad vědou to nebyla. Citrusová léčba měla prostě tu smůlu, že fungovala „jen“ empiricky, bez vysvětlení, a v okamžiku, kdy začala kvůli limetkám a měděným trubkám selhávat, neměla se jak bránit. Neexistoval mechanismus, o nějž by se opřela. „Zkušenost říká, že citrusy pomáhají“ je slabá zbraň proti „máme vysvětlení i s předpovědí, která navíc sedí“.
Vznikl tak zvláštní stav, jejž historikové medicíny dodnes připomínají, aby zabránili příliš uhlazenému vyprávění: příčina kurdějí zůstala po celé devatenácté století sporná. Lidstvo mělo v ruce funkční recept bez návodu, ten návod postupně přestal platit vinou drobných záměn, a do vzniklé nejistoty vstoupila jiná, poctivě míněná hypotéza. Žádná jasná pravda nebyla zahozena z hlouposti. Znalost neshořela v jednom ohni. Rozpadla se po kouskách, tiše, a nikdo u toho neměl pocit, že dělá něco špatně.
Na ledě, sto let po vítězství
A teď zpátky k té výpravě z úvodu.
Na začátku dvacátého století vyrazily k jižnímu pólu polární výpravy vybavené vším, co tehdejší svět uměl: konzervami, sušenými dávkami, pečlivě spočítanými příděly na muže a den. Vedoucí jedné z nich dovedl svou skupinu až k samotnému pólu, jen aby tam v lednu 1912 zjistil, že je o pouhý měsíc předešla norská výprava. Pak nastal návrat. A při návratu muži jeden po druhém umírali.
Tady je ovšem nutná opatrnost, protože právě zde populární verze příběhu ráda přitlačí a řekne víc, než se ví. Ti muži nezemřeli „čistě na kurděje“. Zabíjela je souhra několika věcí najednou: extrémní mráz, vyčerpání, hlad, zranění a k tomu dlouhodobě nízký přísun právě té chybějící látky. Období na přídělech bylo nejspíš i příliš krátké na to, aby se kurděje rozvinuly do plné, učebnicové podoby. Bylo by nepoctivé udělat z ledové tragédie čistou ukázkovou kazuistiku kurdějí; skutečnost byla složitější a temnější v tom, že se sešlo všechno naráz.
Jádro té ironie ale zůstává a nezmenší se: výprava disciplinovaných, dobře vystrojených mužů z národa, jehož loďstvo kurděje jako první na světě spolehlivě porazilo, čelila na ledě mimo jiné té samé staré lodní nemoci – hůř vyzbrojena než obyčejný námořník z roku 1800, protože praktická znalost „ber citrusy a přežiješ“ se mezitím rozmělnila. Empirické vítězství z dob plachetnic se do doby konzerv a polárních saní nedoneslo celé. Cestou se prostě poztrácelo.
Představme si to jako pomyslnou štafetu, při níž se kolík nikdy neupustí najednou. Jeden běžec ho trochu povolí (levnější limetky), druhý ho nese nedbale (nádrže a měděné trubky), třetí uvěří, že ho drží úplně jiný běžec (ptomainová teorie), a na poslední úsek přiběhne někdo, kdo je přesvědčen, že o žádný kolík vlastně nejde. Nikdo ho nezahodil. A přesto na cíli chybí. Znalost se neztrácí tak, že by ji někdo spálil. Ztrácí se tak, že ji postupně přestává někdo nést.
Odpověď přišla z laboratoře uprostřed Evropy
Rozseknout celé to století nejasností dokázala nakonec až chemie, a co je pro nás potěšující, ne z paluby žádné velmoci, nýbrž ze zcela nenámořnického vnitrozemí.
Maďarský vědec Albert Szent-Györgyi izoloval v roce 1928 z rostlinných a živočišných tkání dosud neznámou látku, již tehdy pojmenoval prozaicky „hexuronová kyselina“, protože netušil, k čemu vůbec je. Teprve o pár let později se ukázalo, co to vlastně drží v ruce. V roce 1932 se prokázalo, že právě tato molekula je oním hledaným protikurdějovým činitelem: pokusným morčatům stačilo k ochraně před kurdějemi na celých šestapadesát dní jen nepatrné množství denně. Skutečně nepatrné. Za všemi těmi tisíci mrtvých námořníků, za usazovacími nádržemi, měděným potrubím, ptomainovými teoriemi a mrznoucími muži na ledě stálo nakonec tohle: nepatrné množství jedné jediné látky, kterou dnes známe jako vitamin C. Za práci kolem ní dostal Szent-Györgyi v roce 1937 Nobelovu cenu.
Teprve v tu chvíli dostal celý stoletý zmatek smysl. Najednou bylo jasné, proč citron pomáhal a limetka mnohem méně (bylo v ní prostě méně té látky). Proč šťáva ze vzdušných nádrží a měděných trubek nefungovala (kyslík a měď látku ničí). Proč čerstvé maso trochu zabíralo a ptomainová teorie tím pádem vypadala tak přesvědčivě (i v mase té látky trochu je). Jediná chybějící věta v učebnici, ta, již celé devatenácté století nikdo neuměl napsat, se konečně dala dopsat, a v jejím světle do sebe zapadlo všechno předchozí bloudění.
Je v tom cosi příznačného, že odpověď na nemoc plaveb přišla z laboratoře v zemi bez moře. Vnitrozemský badatel nemusel hájit žádnou námořní tradici, žádnou dávku šťávy, žádnou úctyhodnou teorii. Měl prostě jen tkáně, morčata, váhy a otázku „co v tom vlastně je“. A právě tahle nezatíženost, ten pohled zvenčí, dopsala nakonec větu, již generace lodních lékařů marně tušily.
Co si z toho můžeme odnést
Nejlákavější je udělat z celého příběhu bajku s poučením: „lidé jsou hloupí, měli lék a zahodili ho“. Jenže právě tomuhle uhlazenému čtení je potřeba se vyhnout, protože je nespravedlivé a hlavně mylné. Nikdo ten lék nezahodil. Za celou tou katastrofou nestál žádný jediný viník, na něhož by šlo ukázat prstem. Stála za ní řada drobných, obhajitelných rozhodnutí, každé zvlášť rozumné, jež se poskládala do fatálního celku, a nad tím vším visela jediná nevědomost o mechanismu, kvůli níž se nikdo neměl čeho pořádně chytit.
Autor eseje, jenž tenhle příběh před lety vytáhl z historie medicíny na světlo, ho shrnul do věty, kterou stojí za to si nechat projít hlavou pomalu: máme sklon myslet si, že znalost, jednou získaná, je něco trvalého; ve skutečnosti i její pouhé udržení vyžaduje neustálé, pečlivé úsilí. Znalost není majetek, jejž jednou uložíte do trezoru a máte ho napořád. Je to spíš dovednost, praxe, oheň, který někdo musí přikládat, jinak vychladne. Přestane se učit, přestane se předávat proč, ne jen jak, a i to nejtvrději vydobyté vítězství se dá během jedné, dvou generací tiše prohospodařit. Ne dramatickým selháním. Úsporou pár liber tady, změnou dodavatele tam, přesvědčivější teorií onde.
Britské námořnictvo porazilo kurděje dřív, než vůbec pochopilo, čím je poráží. A přesně to, ten náskok praxe před porozuměním, byl důvod, proč to vítězství bylo tak křehké. Vědět, že něco funguje, prostě nestačí. Dokud nevíte proč, držíte v ruce lék, jenž vám kdykoli může vyklouznout mezi prsty, aniž si toho v tu chvíli kdokoli všimne. A někdy si toho nikdo nevšimne celých sto let, dokud se zpátky z ledu nevrátí muži, kteří umírali na nemoc, jež měla být dávno vyřešená.
Zdroje a další čtení
1. Maciej Cegłowski – Scott and Scurvy, Idle Words, 2010
2. Jeremy Hugh Baron – Sailors' scurvy before and after James Lind – a reassessment, Nutrition Reviews, 2009
3. Kenneth J. Carpenter – The History of Scurvy and Vitamin C, Cambridge University Press, 1986
4. Terra Nova Expedition, Wikipedia
7. Albert Szent-Györgyi and the isolation of vitamin C, American Chemical Society
