Božena Němcová stvořila Babičku, idylu národa. Sama umírala v naprosté bídě

Narodila se jako Barbora Panklová 4. února 1820 ve Vídni. Otec Johann Pankl sloužil jako podkoní u kněžny Zaháňské, matka Teresie Novotná byla služka z Čech. Dětství ale prožila jinde: v Ratibořicích u České Skalice, u babičky Magdaleny Novotné (a kdo tu krajinu zná, pochopí, proč se do ní celý život vracela aspoň v myšlenkách). Údolí Úpy, bělidla u řeky, vůně sena a hlíny po dešti, zvuk mlýnského kola za úsvitu. Svět, který jednou popíše tak přesně, že se stane synonymem české idyly. Podívejme se ale na to, co přišlo potom. Z toho světa ji rodina vytrhla brzy.

Ve dvaceti ji provdali za Josefa Němce, komisaře finanční stráže o dvanáct let staršího. Nebyl to zlý člověk ve všem. Mluvil česky v době, kdy to vlastenectví znamenalo průšvih s úřady (a podívejme se na to upřímně: v habsburské byrokracii to vyžadovalo odvahu), a nepochybně ji svým způsobem miloval. Ale byl hrubý. Autoritativní. Neuměl s ní mluvit jinak než rozkazem. A ona, vždyť jí bylo dvacet, neměla na výběr. Manželství tehdy nebývalo volbou, spíš výrokem.

Svatba proběhla 12. září 1837 v České Skalici. Vzala si bílé šaty a naději, že to bude dobré. Naděje vydržela krátce. Josef neuměl číst její básně (a asi ho to ani nenapadlo), nezajímala ho její zvědavost, její potřeba mluvit o knihách a myšlenkách, o čemkoli, co přesahovalo provoz domácnosti. Místo toho přišly hádky. Křik. Občas rány. A hlavně ticho, to nejhorší ticho, které nastane, když dva lidé žijí v jednom bytě a nemají si co říct.

Josefovo vlastenectví mu zničilo kariéru. Jako politicky nespolehlivého ho přesouvali z místa na místo: Josefov, Polná, Nymburk, Domažlice, Litomyšl, až do Balassagyarmatu v Uhrách. S každým přesunem se rodina propadala hlouběji. Čtyři děti (Hynek, Karel, Theodora, Jaroslav), žádné úspory a žádné jistoty. Víte, jaké to je, stěhovat se s malými dětmi v dostavníku přes půl monarchie? Božena to věděla moc dobře. V dopise synovi z roku 1860 napsala: „Při mé povaze je strašný osud být připoutána ke hrubému muži.“ Věta, jež měla váhu dvaceti let neštěstí.

V Litomyšli na počátku čtyřicátých let potkala doktora Josefa Čejku. Lékař, překladatel, literární kritik. Člověk, který v ní rozpoznal něco, co Josef Němec buď neviděl, nebo vidět nechtěl. Čejka znal dílo George Sandové a viděl paralelu: talentovaná žena uvězněná ve špatném manželství. Řekl jí, ať zkusí psát pohádky. Tak prostě (jestli to bylo přesně takhle, nebo jestli to trvalo delší přesvědčování, dnes nikdo nerozhodne). A ona začala.

Díky Čejkovi se dostala do pražských vlasteneckých kruhů. Poznala Karla Jaromíra Erbena, jenž ji povzbuzoval ke sběru lidové slovesnosti. Od roku 1845 začala vydávat Národní báchorky a pověsti, sedm svazků pohádek, jež ji proslavily. (Že se sbírání pohádek dělalo pěšky po vesnicích, v dešti a v blátě, často bez peněz na povoz, si dnes málokdo uvědomí.) Kouřila doutníky, debatovala s muži o politice a literatuře a chovala se tak, jak se žena v polovině devatenáctého století chovat neměla. Proste ji to nebavilo, být jenom dekorací.

Čejka byl první z mužů, kteří vstoupili do jejího života jinak než manžel. Ale nebyl poslední. Fyziolog Vilém Dušan Lambl, původně nápadník její přítelkyně Sofie Rottové, jenže Božena si ho vzala pro sebe. Lambl se podvolil, jak to chytří muži dělají v přítomnosti žen, které jsou chytřejší než oni (i když on sám by to asi formuloval jinak). Potom filozof Ignác Hanuš, lékař Jan Helcelet, student medicíny Hanuš Jurenka. Pražská společnost o tom věděla. Říkali jí „rozhoďnožka“. Někteří odsuzovali, jiní chápali. Žádný z těch mužů jí ale nedal to, co potřebovala nejvíc. Stabilitu. Domov. Pocit, že někam patří.

A cítila to celým tělem. Když Lambl odcházel z pokoje, zůstávala stát uprostřed místnosti a poslouchala jeho kroky na schodech, dokud nezmizely. Potom ticho. Vlastní dech najednou příliš hlasitý, příliš přítomný. Srdce jí bušilo vysoko v hrdle a teplo, které se rozlilo po krku a tvářích, nezmizelo, ani když se posadila a sevřela ruce v klíně. Tělo ji prozrazovalo vždycky dřív než slova. Chtěla se pozdravit důstojně, ale hlas jí vycházel tišší, než zamýšlela. Ruce se chvěly, když skládala dopis, a věděla, že příjemce ten třes na papíře pozná. Každý z těch mužů v ní zanechal otisk; ne na kůži, ale v tom, jak se její tělo chovalo, když zůstala sama.

Roku 1850 se rodina rozpadla i geograficky. Josef dostal místo v uherských Balassagyarmatech. Božena zůstala s dětmi v Praze. Částky, které posílal, sotva pokryly nájem. Bydleli v jedné z nejchudších pražských čtvrtí, v bytě, kde bylo slyšet každý krok sousedů a kde stěny vlhly od podlahy nahoru. Jedli nekvalitní stravu, když vůbec jedli. Za pár krejcarů denně se nedá vyživit čtyři děti. Přesto psala. Vlastně právě proto psala: psaní bylo jediné místo, kde měla nad něčím moc. Babička vznikala v tomhle období, uprostřed hladu, dluhů a dopisů, jež nikdy neobsahovaly dost peněz.

Potom přišel rok 1853 a s ním nejhorší rána jejího života. Nejstarší syn Hynek, patnáctiletý chlapec s talentem na kreslení, jeden z nejlepších studentů na pražské české reálce, onemocněl tuberkulózou. Protože úřady sledovaly korespondenci rodiny kvůli podezření z revoluční činnosti, dopis o synově nemoci dorazil se šestitýdenním zpožděním. Šest týdnů. Představte si to: šest týdnů, kdy vaše dítě umírá a vy o tom nevíte. Okamžitě vyjela z Uher do Prahy. Cesta trvala dny. V dostavníku přes celé Uhry, přes hory, přes Dunaj, v prosincovém mrazu, s jedinou myšlenkou v hlavě.

Přijela pozdě. Hynek umíral.

Smrt patnáctiletého syna ji zlomila způsobem, z kterého se nikdy nevzpamatovala. Cítila to fyzicky, jako prázdnotu v hrudníku, která se nechtěla zaplnit jídlem, ani spánkem, ani slovy. Josef Němec byl téhož roku zbaven úřadu a nezaměstnanost prohloubila propast mezi nimi. Víme, co s člověkem udělá ztráta dítěte. Dá se asi říct, že od roku 1853 Božena Němcová pomalu umírala taky. Akorát to trvalo ještě devět let.

Paradox jejího života je tak ostrý, že by mu nikdo neuvěřil, kdyby to nebyla pravda. V letech 1854 a 1855, uprostřed nejhlubší osobní krize (po smrti syna, v rozpadajícím se manželství, v chudobě, s tělem, jež začínalo selhávat), napsala Babičku. Knihu, jež je dodnes synonymem klidu a harmonie. Svět, který popsala, byl přesným opakem světa, ve kterém žila. Ratibořice z její paměti. Babička Magdalena. Květy na louce, jichž se dotkla jako dítě. Vůně peřin, teplých koláčů, zaschlého sena.

Esejistka a překladatelka Marcela Sulak upozorňuje, že Babička není jen sentimentální idyla, jak ji generace čtenářů vnímaly. Je to akt vzpoury. Němcová si vytvořila svět, který jí realita nedovolila mít. Psala ji jako člověk, co se topí a potřebuje se nadechnout. A nadechla se tak hluboko, že ten nádech slyšíme dodnes. Proč myslíte, že se Babička pořád tiskne? Ne proto, že by byla literárně dokonalá. Proto, že v ní někdo vložil do slov přesně ten druh stesku, který každý z nás někdy cítil.

Mezi tím, co psala a co žila, zela propast, do které by se vešel celý román. Sedávala u stolu v pražském bytě, kde páchl kouř ze špatných kamen a kde se v zimě nedalo zahřát, a prsty ztuhlé zimou vytvářela krajinu, v níž bylo vždycky léto. Pero namáčela do kalamáře a z inkoustu jako by stoupala vůně ratibořického údolí: tráva po dešti, vlhká hlína, záhon pivoněk za babiččiným domem. Tak to muselo vypadat. Jinak by tu knihu nemohla napsat.

Zatímco psala svůj životní opus, do jejího života vstoupil poslední muž. Hanuš Jurenka, třiadvacetiletý student medicíny. Jejich vztah trval od léta 1854 do konce téhož roku, sotva půl roku, vlastně ani to ne. Jurenka byl mladý, ctižádostivý a plný plánů (v tom věku to tak bývá). V červnu 1855 promoval a jeho vášeň k Boženě vyhasla tak rychle, jak vzplanula. Bylo jí pětatřicet a vypadala na víc. On měl celý život před sebou. Ona věděla, že ten svůj z větší části prožila. Po Jurenkovi už nikdo nepřišel. Zbývalo jí sedm let života a v nich ani jeden muž, který by jí řekl, že je krásná.

Po roce 1855 upadalo její zdraví čím dál rychleji. Kašlala. Hubla. Bolesti, co se nedaly zahnat. Přesto psala dál: novely, překlady, pohádky, dopisy. Hlavně dopisy (literární historička Jaroslava Janáčková jich napočítala přes devět set zachovaných a skutečný počet musel být ještě vyšší). Tělo ale nespolupracovalo. Ranní vstávání stálo sílu, která potom chyběla na psaní. A psaní bylo jediné, co ji drželo naživu.

Víc a víc vnímala své tělo jako něco cizího. Ruce, které dřív skládaly dopisy tak rychle, že inkoust nestačil zaschnout, teď třímaly pero pomalu, opatrně, jako by i ono bylo příliš těžké. Klouby bolely. V plicích rachotilo (a v Praze v polovině devatenáctého století neexistoval lékař, který by s tuberkulózou něco zmohl). Podzim 1861 strávila v pronajatém pokoji, sama, obklopená rukopisy a dluhy. Za oknem šuměla Praha. Vlhký říjnový vzduch prosakoval špatně utěsněnými okny a ona se balila do šálu, co jí dal kdysi Čejka, a přemýšlela, jestli si na ni ještě někdo vzpomene.

Praha ji znala. Ctila ji. Ale pomáhala málo a pozdě. Kolegové z literárních kruhů sbírali peníze na pohřeb ještě za jejího života. Věděli, jak to dopadne. Prostě to bylo vidět; kdo ji potkal na ulici, viděl ženu, která se rozpadá.

Zemřela 21. ledna 1862 v Praze. Bylo jí čtyřiačtyřicet, věk, jenž dnes asi odpovídá polovině života. Pochovali ji na Vyšehradě, mezi velikány české kultury. Na pohřeb přišly stovky lidí. Stovky. Ti samí lidé, co za jejího života přecházeli na druhou stranu ulice, aby nemuseli řešit, jestli jí mají nabídnout pár krejcarů na chleba.

Dnes je její tvář na pětistovce. Každý den ji drží v ruce tisíce Čechů, platí s ní v Kauflandu, v kavárně, na benzínce. Žena, která celý život neměla na jídlo, se nakonec stala penězi.