Otrávila 600 mužů svým krémem. Roky jí to procházelo

Mladá žena stála u stolu a dívala se na talíř polévky. Přidala čtyři kapky z lahvičky, kterou dostala minulý týden od ženy, jejíž jméno nesměla nikomu říct. Zamíchala. Přivolala manžela k večeři.

Seděl naproti ní a zvedl lžíci. Přiblížil ji k ústům. V tu chvíli ji přemohl strach. Možná se podívala na jeho ruce, na prsteny, které nosil od svatby. Možná si vzpomněla, jak tytéž ruce kdysi hladily její vlasy, dávno, v prvním roce manželství, než se z něj stal muž, od kterého ucukávala v posteli. Nebo ji přemohla prostá hrůza z toho, čím se stala. „Nejez to,“ řekla. A pak řekla všechno.

Manžel jí polévku vylil. Pak si pro ni přišla policie. A s ní padla celá síť žen, která dvacet let zásobovala nešťastné manželky Říma tím nejúčinnějším jedem, jaký sedmnácté století znalo.

Abychom pochopili, jak se ta síť zrodila, musíme se vrátit o čtvrtstoletí na Sicílii.

Giulia Tofana se narodila kolem roku 1620 v Palermu. Její matka Thofania d'Adamo byla v roce 1633 popravena za otrávení manžela. Giulii bylo třináct. Traduje se, že jí matka předala recept. Historik Craig Monson ve své knize z roku 2020 naznačuje, že Giulia nemusela být vůbec Thofaniinou dcerou. Jisté je jedno: pokračovala tam, kde matka skončila.

Z Palerma odešla do Neapole a odtud do Říma. Cestou sbírala ženy, které sdílely její osud. Giovanna de Grandis, porodní bába. Maria Spinola, zlodějka a prodavačka amuletů. Graziosa Farina, stará žena, která rozdávala jed při mších a u praček. A Girolama, zvaná La Strologa, pravděpodobně Giuliina dcera.

Společně otevřely lékárnu v ulici Via di Corte Savella. Masti, tinktury, léky. V zadní místnosti se vařilo něco jiného.

Aqua Tofana. Bezbarvý, bez chuti, bez zápachu. Arsen, olovo, belladonna. Lahvička nesla nápis „Manna di San Nicola di Bari“a vypadala jako kosmetický přípravek. Na toaletním stolku mezi pudry a voňavkami nikoho nenapadlo ji hledat. Smrt vypadala jako péče o krásu. A krása vypadala jako nevinnost.

Účinek byl promyšleně pomalý. Po první dávce únava, slabost. Manžel ulehl. Žena mu přinesla další jídlo, utřela mu čelo, zavolala lékaře. Starala se o něj. Možná poprvé za léta ho skutečně vnímala: jak leží bezmocný, jak se na ni dívá s vděčností, kterou za celé manželství neprojevil. Možná jí v tu chvíli projelo něco, co nechtěla cítit. Po druhé dávce křeče, zvracení. Lékař konstatoval střevní potíže. Po třetí přišla smrt. Manželka truchlila na pohřbu ve svých nejlepších černých šatech. Pod závojem se neusmívala, ale ani neplakala. Cítila něco, pro co ve svém jazyce neměla slovo. Úlevu, která chutnala jako popel.

Itálie sedmnáctého století nedávala ženám na výběr. Dívky patřily otcům, pak manželům. Rozvod neexistoval. Zůstat v manželství znamenalo snášet to, co manžel přinášel: někdy jen nudu a ticho tak husté, že se dalo krájet, jindy opilství a ruce, které místo hladit uměly jen svírat, jindy milostnice přiváděné do domu, jejichž parfém žena cítila na polštáři, když šla spát, a jejichž smích slyšela skrz zeď.

Některé ženy zabíjely proto, že je manžel bil. Jiné proto, že nikdy nemiloval nikoho, ani je, a že roky bez jediného doteku, bez jediného pohledu, který by nebyl lhostejný, je vyžraly zevnitř jako plíseň, pomalu a nezadržitelně. A některé proto, že za zdí, za ulicí, za trhem, kam chodily nakupovat, žil muž, jehož hlas slyšely v hlavě ještě hodiny poté, co s nimi promluvil, a jehož ruce si představovaly v noci, když ležely vedle toho, koho si nevybraly. Mezi touhou a vraždou stála jen lahvička, která stála čtyři scudi.

Giulia Tofana znala příběhy svých zákaznic. Každá přišla s jiným. Žena s modřinami na ramenou, která si sundala šátek a otočila se, aby je Giulia viděla. Žena s očima tak prázdnými, že vypadaly jako okna do neobydleného domu. Žena, která přišla třesoucí se a odcházela klidná, s lahvičkou ukrytou pod korzetem, tam kde cítila její chlad na kůži a kde ji nikdo nehledal. Giulia se nikdy neptala na důvody. Ptala se jen, zda jsou si jisté.

Dvacet let jí systém fungoval. Prodávala jen ženám, které znala nebo za které ručily stávající zákaznice. Dvacet let se ženy v Římě potkávaly u pramenů, v kostelech a na trzích a šeptaly si jméno, které nesměly říct nahlas, ale které znala každá, jejíž manželství bylo celou.

Pak přišla ta jedna, která ztratila odvahu.

Podle nejznámější verze je to žena ze začátku tohoto příběhu. Otrávila polévku, manžel zvedl lžíci, a v tu chvíli se v ní něco zlomilo. Možná zjistila, že ho přece jen nechce zabít. Že pod vším tím hněvem a únavou je pořád něco, co ji drží. Nebo že nechce být tou ženou. Ať to bylo cokoli, vyzradila jména.

Giulia se dozvěděla včas a utekla do kostela. Azyl byl v Itálii sedmnáctého století reálná právní ochrana. Ale fáma, že otrávila městský vodovod, přiměla úřady zasáhnout.

Co se stalo potom, se prameny rozcházejí. Starší tradice tvrdí, že Giulia byla mučena a popravena. Novější výzkum naznačuje, že zemřela klidně v klášteře kolem roku 1651. Její společnice vedly obchod dál. V roce 1659 pět z nich oběsili na Campo dei Fiori. Čtyřicet zákaznic dostalo doživotí. Ženy, které zabíjely, aby se osvobodily, skončily v celách, ze kterých se neodchází.

Číslo, které se s Giuliiným jménem pojí. Soudní záznamy z roku 1659 mluví o desítkách obětí. Ale Aqua Tofana se prodávala po celé Itálii a smyslem celého podniku bylo, že smrt vypadala přirozeně. Skutečný počet nezná nikdo.

Ještě v roce 1791 se Mozart bál, že ho otrávili pomocí Aqua Tofana. Nebyla to pravda. Ale fakt, že se toho bál, říká vše o tom, jak hlubokou stopu zanechala žena, která prodávala smrt v lahvičce od pleťového krému.

Tak nevinně to vypadalo. Tak tiše to zabíjelo. A tak dlouho trvalo, než někdo řekl nahlas, co všechny věděly.

Zdroje