Článek
Turbé vedle Süleymana
Na nádvoří Süleymanovy mešity v Istanbulu stojí dvě turbé – domkové hrobky s vysokými klenutými kupolemi. Větší patří sultánovi Süleymanovi Velkolepému; menší, ale stejně bohatě obložené iznickým keramickým kachlovaným obkladem, ženě, již si vzal. Že ženu pohřbili po sultánově boku ve veřejně přístupném turbé, nebylo samo o sobě bezprecedentní – vedle Selima I. leží jeho manželka Hafsa Sultan. Bezprecedentní bylo, jak se do té hrobky dostala: jako zákonná manželka sultána s titulem Haseki, ne jako konkubína. Konkubíny se pohřbívaly na harémových hřbitovech za palácovou zdí, sultánovy matky v samostatných turbé jinde ve městě.
Na keramickém kachli nad vstupem do jejího turbé je arabský nápis s islámským vyznáním víry. Hürrem – „veselá“ – bylo její harémové jméno. Před ním byla Aleksandra. Než ji unesli, žila v haličské vesnici Rohatyn.
Tatarský nájezd, kolem roku 1517
Rohatyn v té době patřil k východnímu okraji polsko-litevské říše, na hranici stepi a knížecího vlivu. Aleksandra se narodila kolem roku 1502 jako dcera pravoslavného kněze. Některé zdroje uvádí, že její pravé jméno bylo Anastasia Lisowska, jiné, že Aleksandra; doložené to není a otec není v žádném dochovaném soupisu doložen. Co je jisté: kolem roku 1517 byla v krymsko-tatarském otrokářském nájezdu na haličské vesnice unesena.
Nájezdy z Krymu, vedené z chánátu pod osmanským protektorátem, byly v 16. století na rusko-polsko-litevském pohraničí stálicí. Ročně Tataři odváděli několik tisíc lidí. Mladé ženy a děti byly nejhodnotnějším lupem; muže často zabíjeli na místě, jen aby se s nimi netrmáceli. Otrokáři s konvojem dorazili do Kafy (dnešní Feodosije) na Krymu během několika týdnů. Tam se obchodovalo.
Na kafském trhu ji koupil prostředník pro istanbulský harém. Plavba lodí přes Černé moře trvala asi pět dní. Mladou Slovanku, jež se naučila trochu turecky, dostal na konečnou prohlídku osmanský eunuch, jenž zaznamenal její jméno do harémové evidence. Jméno znělo v jeho zápisu: Hürrem. Veselá.
Topkapı, kolem 1520
Hürrem vstoupila do císařského harému kolem roku 1520, v době, kdy na trůn nastupoval Süleyman. Jeho otec Selim I. zemřel v září 1520 a vládu převzal jeho jediný syn Süleyman, jemuž bylo pětadvacet. Harém přitom zůstal ve starém paláci, Eski Saray; Topkapı sloužilo státní správě.
Harémová hierarchie byla jasná: na vrcholu sultánova matka (Valide Sultan), pod ní hlavní konkubína (haseki), pod ní matky synů (kadın), pak dívky vybírané pro sultánovu noc (gözde), a na samém dně sloužící. Süleyman v té době měl už staršího syna Mustafu s konkubínou Mahidevran, jíž patřila pozice první kadın. Hürrem byla bezvýznamný nováček.
Co se stalo mezi ní a sultánem, osmanští kronikáři zaznamenali stručně. Süleyman si jí všiml. Vyžádal si ji do své komnaty jednou. Pak podruhé. Pak ji nepouštěl. Mahidevran, jež byla do té doby fakticky harémovou královnou, podle dochovaných pramenů (Leslie Peirce ve své monografii z roku 2017) přivolala Hürrem k sobě, zbila ji, poškrábala jí obličej a rvala jí vlasy. Hürrem té noci sultána odmítla. Vysvětlila mu proč. Mahidevran zůstala v paláci kvůli Mustafovi a roku 1533 s ním odešla do Manisy.
Hürrem porodila Süleymanovi mezi roky 1521 a 1531 šest dětí: Mehmeda (1521), dceru Mihrimah (1522), Abdullaha (zemřelého v útlém věku), Selima (1524), Bayezida (1525) a Cihangira (1531). Většinu z té doby žila v paláci jako gözde a kadın, ale s rostoucím vlivem.
Sňatek bez precedentu
Roku 1533 nebo 1534 – datum se v pramenech neshoduje – Süleyman provedl něco, co osmanský dvůr nezažil dvě stě let. Hürrem oficiálně osvobodil z otrockého stavu, vstoupil s ní do legitimního manželství podle islámského práva a uspořádal veřejnou svatební hostinu. Osmanský sultán měl podle dynastické tradice dvě stě let konkubíny, ne manželky. Sultán-manžel byl něco, co kronikáři neuměli ani popsat – ustálené termíny pro to osmanská turečtina neměla.
Skandál v Cařihradě byl obrovský. Janičáři vrčeli, dvořané posílali tajné depeše do Benátek o tom, že sultán „ztratil rozum pro tu Russku“. Benátský vyslanec Bernardo Navagero o ní referoval, že se těší nebývalé moci – žádná žena v osmanském rodě prý nikdy nepožívala větší autority. V Evropě jí Italové říkali la Rossa, „ta Ruska“. Benátský bailo posílal domů zoufalé zprávy.
Hürrem dostala harémovou samostatnost: vlastní paláce, vlastní zahrady, vlastní eunuchy. Své vlastní palácové dvory přesunula z Eski Saray do Topkapı, blíž k sultánovi. Začala stavět veřejně přístupné nadace: külliye s mešitou, medresou, vývařovnou pro chudé a špitálem ve čtvrti Avratpazar (dnešní Haseki). Postavila imaret v Mecce, vývařovnu (imaret) v Jeruzalémě a proslulé lázně v Istanbulu u Hagia Sofia. Z bývalé otrokyně se za dvacet let stala stavitelka veřejného prostoru.
Korespondovala s polsko-litevským králem Zikmundem II. Augustem (dopisy se dochovaly). Posílala mu dárky: vyšívané košile, kapesníky a pásy. Zikmund jí psal jako rovné. Pro polské pohraničí měla tato blízkost praktický význam v době, kdy Cařihradem procházela vlivná žena z těch krajů.
Mustafa, 6. října 1553
Süleymanovým nejstarším synem byl Mustafa, syn Mahidevran, jenž se narodil šest let před Hürreminým prvním Mehmedem. Mustafa byl pohledný, populární u janičárů, schopný vojevůdce. Pokud by Süleyman zemřel za normálních okolností, Mustafa by korunu zdědil.
Hürremin syn Selim by za takových okolností byl popraven podle osmanské bratrovražedné praxe. Stejně tak Bayezid a Cihangir.
1. října 1553, během sultánského tažení proti Persii, Süleyman pozval Mustafu do svého stanu v Eregli. Mustafa přišel beze zbraní. V předsíni stanu na něj čekali sultánovi němí katové. Strangulace tětivou trvala podle dochovaných svědectví několik minut, protože Mustafa byl silný muž a bránil se. Süleyman seděl ve vedlejší komnatě a podle některých kronikářů to slyšel.
Že to bylo dílo Hürreminy frakce, soudobé benátské depeše vykládaly bez váhání. Že toho později Süleyman litoval, vykládalo jeho mlčení po těch událostech. Cihangir, Hürremin nejmladší syn, zemřel sám podle všeho ze žalu po Mustafovi několik měsíců poté. Bayezid se později vzbouřil proti svému bratru Selimovi, byl poražen a popraven v Persii (1561). Trůn po Süleymanově smrti připadl Selimovi II., zvanému Opilec.
15. dubna 1558
Hürrem zemřela 15. dubna 1558 v Topkapı, ve svých přibližně padesáti šesti letech. Süleyman ji nechal pohřbít do turbé, jehož stavba na nádvoří jeho mešity byla dokončena téhož roku.
Podle pozdější legendy jí v posledních dnech chyběla vůně teplého chleba, jaký pekla matka ve dřevěné peci v haličském domě. Sluhové prý donesli z bazaru v Galatě bílý chléb dělaný řecky, ale nebyla to ona vůně. Tělo si pamatovalo Rohatyn dlouho po tom, co zapomnělo cestu z Kafy.
Süleyman přežil Hürrem o osm let. Nikdy si po ní nevzal jinou ženu – a v osmanských dějinách je to opět věc, kterou po něm hned tak nikdo nezopakoval. Žil sám v Topkapı, vedl ještě jedno tažení a v září 1566 zemřel během obléhání uherského Sigetváru. Tělo přivezli do Cařihradu. Pohřbili ho v turbé, které u Süleymanovy mešity vzniklo až po jeho smrti z pověření jeho syna Selima II. Dvě turbé, dvě kupole, dvě malé místnosti kamenného stínu. Mezi nimi necelých dvacet kroků.
V haličském Rohatyně, dnes na západní Ukrajině, stojí od roku 1999 pomník Roxolany. Bronzová žena v osmanském kaftanu, vlasy částečně viditelné pod závojem. V ruce drží pero. Vedle pomníku je krabice na květiny, kterou místní ženy každý duben naplňují.
Zdroje a další čtení
1. Hürrem Sultan – Wikipedia, Wikipedia
2. Leslie Peirce – Empress of the East: How a European Slave Girl Became Queen of the Ottoman Empire, Basic Books, 2017
3. Galina Yermolenko – Roxolana in European Literature, History and Culture, Routledge, 2010
4. Hürrem Sultan – Britannica, Encyclopaedia Britannica
