Perský šáh fotil ženy svého harému půl století. U svatyně ho za to zabil výstřel jeho poddaného

V Goléstánském paláci v Teheránu si šáh zřídil dvorní fotografický atelier: řadu laboratorních stolů se skleněnými fotografickými deskami, dřevěné kamery, krabice s mokrým kolódiem, lampy s rudým světlem pro vyvolávání. Fotografie ho fascinovala od chlapectví; jako korunní princ dostal první aparáty darem a naučil se s nimi zacházet sám. Když do Persie roku 1859 dorazil francouzský fotograf, který dvůr školil, byl už šáh nadšeným amatérem.

Násiruddín Šáh fotil sám. V Goléstánských archivech se dochovaly tisíce skleněných desek, jež během své vlády exponoval vlastní rukou. Tématem byl primárně dvůr: dvořané, čeleď, hosté, ženy jeho harému a děti. Fotografování žen z harému bylo v perské společnosti devatenáctého století tabu; šáh je beze studu překročil, neboť právo fotit obyvatelky harému si vyhradil výhradně pro sebe. Když v ateliéru pózovala některá z jeho žen, byl přítomen jen on a fotoaparát – žádný cizí muž. Snímky zůstaly uvnitř paláce.

Šáh se ve fotokomoře zachycoval i sám. Mezi dochovanými snímky jsou i jeho autoportréty, na nichž stojí ve fotografické zástěře s aparátem – vladař ve fotografické místnosti, sám sobě divákem i modelem.

Násiruddín se narodil 17. července 1831 jako jediný přeživší syn Mohameda Šáha Kádžárského a jeho ženy Malek Džahán. Vzděláván byl v Tabrízu pod regentstvím Amíra Kabíra, schopného úředníka, jenž v knížectví Ázerbájdžán prováděl praktickou modernizaci: založil polytechnickou školu, organizoval armádu, počítal státní rozpočet podle francouzského modelu.

Mohamed Šáh zemřel v září 1848. Sedmnáctiletý Násiruddín byl korunován v Teheránu. Amír Kabír se stal jeho premiérem a fakticky vládl. Tři roky reformoval Persii podle systematického plánu: zavedl první moderní vojenskou akademii (Dár-ol-Fonún, založenou v roce 1851), telegrafní spojení s Evropou, první noviny v perštině, zúčtoval centrální administrativu.

Reformy ohrožovaly dvorní šlechtu, klérus a šáhovu matku Mahd-e Olju, jež si přivlastňovala státní pozemky a chtěla mít vliv na svého syna. Mahd-e Olja a její frakce přesvědčili Násiruddína, že Amír Kabír usiluje o moc. Dne 11. listopadu 1851 byl Amír Kabír odvolán z úřadu a vyhnán do Káshánu. Tam ho 10. ledna 1852 v lázních zahrady Fín na šáhův rozkaz zavraždili – podle dochovaných zpráv mu podřezali žíly. Bylo mu čtyřiačtyřicet let.

Poprava schopného reformátora bývá šáhovi vytýkána jako jedna z osudových chyb jeho vlády. Rozhodnutí samo nikdy nezvrátil.

Mezi šáhovými nejmilovanějšími ženami se opakovaně vrací jméno Džeyran – perský výraz pro „gazelu“. Pocházela z prosté rodiny; její otec byl zahradník a truhlář z Tadžríše u Teheránu. Do harému vstoupila počátkem padesátých let jako konkubína, roku 1857 se za ni šáh oženil řádným sňatkem (ʿaqdi) a dal jí titul Forúgh os-Saltane. Podle svědectví to byla první žena, k níž šáh pocítil skutečnou lásku.

Džeyran porodila šáhovi několik dětí, žádné z nich se však nedožilo dospělosti. Sama roku 1860 podlehla souchotinám; bylo jí kolem pětadvaceti let. Šáhovo hoře bylo natolik hluboké, že se na čas stáhl od vladařských povinností.

Nástupnictví nakonec připadlo Muzaffaru ad-Dínovi, synovi kádžárské princezny Šokúh os-Saltane. Šáhův nejstarší syn Massúd Mírza, zvaný Zell-e Soltán („Stín sultána"), se trůnu nikdy nedočkal: jeho matka nepocházela z kádžárského rodu. Vyrostl v mocného guvernéra Isfahánu, kde vládl desítky let.

Šáh objel Evropu třikrát a byl vůbec prvním moderním íránským panovníkem, který na Západ vycestoval. Roku 1873 zamířil přes Rusko do Berlína, Bruselu, Londýna a Paříže. V Anglii ho královna Viktorie jmenovala rytířem Podvazkového řádu, nejvyššího anglického rytířského řádu – prvním íránským panovníkem s touto poctou.

Druhou cestu podnikl roku 1878, kdy mimo jiné přihlížel přehlídce britského válečného loďstva. Třetí a poslední následovala roku 1889; v Paříži navštívil Světovou výstavu s čerstvě dokončenou Eiffelovou věží. Technika, kterou v Evropě viděl, ho podle vlastních svědectví ohromovala. Evropský tisk ho zpodobňoval prizmatem dobových předsudků: francouzské karikatury jako orientálního despotu, britské spíše jako exotického suveréna.

První cestu roku 1873 s ním absolvovala i Anís al-Doule, jeho nejvýše postavená žena, avšak protokolární potíže s doprovodem zahalené ženy ji přiměly obrátit se zpět už z Moskvy.

V březnu 1890 šáh udělil britskému majoru G. F. Talbotovi padesátiletý monopol na pěstování, prodej a vývoz íránského tabáku. Talbot měl šáhovi platit ročně patnáct tisíc liber a odvádět čtvrtinu čistého zisku.

Reakce v Persii byla bezprecedentní. Během roku 1891 zachvátily města stávky a protesty tabákových obchodníků. V prosinci 1891 vydal nejvyšší šíitský duchovní, mardža Mírza Hasan Šírází žijící v iráckém Sámaře, fatwu, jež prohlašovala jakoukoli konzumaci tabáku za válku proti Imámovi věku. Zákaz se šířil opisy i tištěnými letáky po celé zemi.

Co následovalo, bývá pokládáno za první moderní masové občanské hnutí v íránských dějinách. Muži, ženy, klerici, dvořané, dokonce ženy v šáhově vlastním paláci přestali kouřit; podle dochované historky jednu vodní dýmku odmítla i Anís al-Doule a připomněla šáhovi, že je vládcem islámu. Bazary se zavřely. V lednu 1892 šáh koncesi zrušil a fatwa byla odvolána. Náhrada, kterou Persie musela Britům vyplatit, se stala počátkem íránského zahraničního zadlužení.

Na jaře 1896 se šáh chystal oslavit zlaté jubileum – padesátý rok své vlády podle islámského kalendáře. Na 1. května naplánoval slavnostní pouť ke svatyni Šáh Abdol Azim jižně od Teheránu.

Toho dne se mezi věřícími, kteří na šáha čekali ve svatyni, objevil Mírza Réza Kermání. Byl to muž z Kermánu, přívrženec panislámisty Jamála ad-Dína al-Afgháního, který si za svou činnost odseděl několik měsíců ve vězení. Vyšel z něj zlomený a posedlý myšlenkou potrestat šáha za to, že Persii vyprodává do rukou cizinců.

Pod oděvem měl ukrytý starý revolver. Když se k němu šáh přiblížil, Mírza Réza předstíral žádost s papírem v ruce, a v okamžiku, kdy se šáh sklonil, vystřelil z bezprostřední blízkosti. Kulka zasáhla šáha do hrudi. Zbraň byla podle dobových zpráv stará a rezavá – kdyby vyšla rána z větší vzdálenosti, šáh by patrně přežil.

Šáh na místě zemřel a Mírzu Rézu zatkli. Podle dochovaných líčení dvořané smrt zprvu tajili a udržovali zdání, že panovník ještě žije, dokud nebyl zajištěn hladký přechod moci na korunního prince Muzaffara ad-Dína, který v té době úřadoval jako guvernér v Tabrízu. Mírza Réza Kermání byl 10. srpna 1896 veřejně oběšen. Šáha pohřbili ve svatyni Šáh Abdol Azim.

Goléstánský palác v Teheránu dnes uchovává rozsáhlý archiv šáhových skleněných desek; konzervátoři je čistí, restaurují a digitalizují. Ne všechny jsou veřejnosti dostupné – část snímků žen z harému zůstává z ohledu na jejich potomky v omezeném režimu.

Kádžárský fotograf-vladař po sobě nezanechal ucelené písemné dílo; jeho deníky se dochovaly jen zčásti. Tabákový protest ukázal, jak křehce už monarchie stojí. Atentát ukázal, jak málo politické ochrany mu v posledních letech zbývalo.

Co po něm zůstalo, jsou fotografie. Skleněné negativy, na nichž jsou tváře žen, které šáh znal a které mu pózovaly. Negativy, na nichž stojí sám ve fotografické zástěře, majitel aparátu, jenž fotí sám sebe. Málem půl století vlády, jež jeden výstřel u svatyně Šáh Abdol Azim zastavil ve vteřině.

1. Naser al-Din Shah Qajar – Wikipedia, Wikipedia

2. Abbas Amanat – Pivot of the Universe: Nasir al-Din Shah and the Iranian Monarchy, Cambridge University Press, 1997

3. Golestan Palace, Tehran – official site

4. Naser al-Din Shah – Britannica, Encyclopaedia Britannica