Článek
Většina z nás nosí v hlavě jeden uklidňující obrázek vědy. Je to stroj na pravdu. Nasypete do něj pozorování, on chvíli mele a co je špatně, vypadne ven. Co je správně, zůstane. Argument se utká s argumentem, měření s měřením a vyhraje ten lepší, protože je lepší, a ne proto, že by měl větší laboratoř nebo hlasitější hlas. Je to hezká představa (nosím ji v hlavě taky) a zčásti dokonce platí.
Pak je tu ale věta, kterou zná každý, kdo se kolem akademického světa pohybuje déle než týden. Věda postupuje po pohřbech. Cituje se na konferencích, ještě raději v hospodě po konferenci, a úplně nejraději ve chvíli, kdy někomu podeváté zamítnou grantovou žádost. Připisuje se Maxi Planckovi, německému fyzikovi a otci kvantové teorie, nositeli Nobelovy ceny.
Jenže Planck nic takového nenapsal.
Co napsal doopravdy
V jeho Vědecké autobiografii, jež anglicky vyšla roku 1950, tři roky po jeho smrti, stojí věta o poznání delší, opatrnější a mnohem smutnější:
„Nová vědecká pravda nevítězí tím, že by přesvědčila své odpůrce a přiměla je prohlédnout, nýbrž spíš proto, že její odpůrci nakonec vymřou a vyroste nová generace, jíž je už důvěrně známá.“
Rozdíl je podstatný. Planck nedělá z pohřbu motor pokroku. Popisuje pomalou výměnu generací a dělá to tónem člověka, který si to odbyl na vlastní kůži: bez triumfu, spíš s únavou. Chybí tomu bojovnost; zbylo jen smíření.
Úderná verze, ta o pohřbech, je parafráze a připisuje se americkému ekonomovi. A právě tady je ironie, kvůli které se o tom vlastně vyplatí psát. Přesnější, opatrnější a hořčí originál prohrál na celé čáře s kratší, chytlavější a méně věrnou verzí. Ta nová myšlenka zvítězila, protože se líp pamatuje. Se správností to nesouvisí.
O tom je zbytek tohoto článku.
Turniket, který není vidět
Vezměme tu parafrázi na chvíli vážně a položme si nepříjemnou otázku. Proč by na smrti jednoho člověka mělo vůbec záležet?
Pohřeb nepřináší žádná data. Nevyvrací hypotézu, neopravuje výpočet. Pokud věda běží na argumentech, měla by to být z hlediska poznání naprosto bezvýznamná událost: smutná pro pozůstalé, pro obor nulová.
Představte si místo toho obor jako sál, do kterého se vchází turniketem. Dokud uvnitř sedí hvězda oboru, turniket se sice točí, ale ztuha; mosazné rameno je těžké a každé pootočení dá pořádnou práci. Hvězda posuzuje články pro časopisy. Sedí v komisích, které rozdělují peníze. Zve na konference lidi, které zná, a její doktorandi obsazují místa, o něž by se jinak ucházel někdo jiný. Jde o úplně obyčejný institucionální provoz, žádné spiknutí, jenže má vedlejší účinek: kdo přichází zvenčí a s jiným nápadem, tomu ten turniket klade odpor.
A pak přijde pohřeb a někdo ho odemkne.
452 pohřbů, které někdo spočítal
Tohle všechno by zůstalo hospodskou moudrostí (a hospodská moudrost má tu výhodu, že se nedá vyvrátit), kdyby si trojice ekonomů neřekla, že se to přece dá změřit. Jejich studie z roku 2019 nese název, který si nic nenalhává: Postupuje věda po jednom pohřbu?
Vzali 452 skutečných hvězd biologických věd, jež zemřely předčasně, tedy nikoli po dlouhém a předvídatelném ústupu ze scény; většina z nich se nedožila sedmdesáti. Pak sledovali, co se v jejich podoborech dělo dál.
Výsledek má dvě půlky. Lidem, kteří se zesnulou hvězdou spolupracovali, publikační výkon v daném podoboru poklesl. To se dalo čekat. Zajímavější je druhá půlka: přítok článků od badatelů, kteří s hvězdou nikdy nespolupracovali, naopak vzrostl, průměrně o 8,6 procenta. A ty nové práce byly nadprůměrně často citované. Nešlo tedy o to, že by se do uvolněného prostoru nahrnul kdejaký šum. Přišli nováčci a přinesli věci, které ostatní chtěli číst.
Autoři k tomu dodávají vysvětlení, které sedí na ten turniket až podezřele přesně: lidé zvenčí obor vnímají jako uzavřený, a proto se mu vyhýbají, dokud je hvězda naživu.
A teď ten háček, protože právě v tomhle místě se z čísla obvykle stane nesmysl. 8,6 procenta rozhodně revoluce není, jde spíš o slušně měřitelný, ale skromný posun, a navíc jen v jediném oboru, v biologických vědách. Nikdo tím nedokázal, že by věda běžela na pohřbech.
Dokázal ale něco jiného, a to je pořád dost znepokojivé: že pohřbem se v číslech vůbec něco pohne. Ve stroji na pravdu by se hnout nemělo nic.
Horší zpráva: opravný mechanismus je pomalý
Ta historka o hvězdě a turniketu je jen jedním patrem větší budovy (a poschodí pod ním je horší).
Roku 2005 vyšla práce s titulkem, jenž od té doby nedá spát celým oborům: Proč je většina publikovaných výsledků výzkumu nepravdivá. Byl to strohý výpočet, žádný skandál ani obvinění z podvodu. Její autor ukázal, že při běžných velikostech vzorků, běžné míře libovolnosti v analýze a při tlaku publikovat hlavně to, co „vyšlo“, musí být velká část publikovaných nálezů statisticky vzato špatně.
O deset let později se to zkusilo změřit. Rozsáhlý projekt vzal sto psychologických studií z předních časopisů a poctivě je zopakoval. Devadesát sedm z těch původních prací hlásilo statisticky významný výsledek (jinými slovy skoro všechny). Při opakování dosáhlo významnosti ve stejném směru jen 36 procent z nich a velikost efektu vyšla průměrně asi poloviční.
To číslo se od té doby cituje samo o sobě, což je škoda, protože samo o sobě neznamená skoro nic. Neplatí, že by dvě třetiny psychologie byly vyvrácené. Zhruba čtvrtina opakování původnímu nálezu skutečně odporovala, ale téměř polovina skončila neprůkazně, mimo jiné proto, že opakování běžela na menších vzorcích než originály.
Poctivý překlad zní takhle: věda se opravuje, ale pomalu, nerovnoměrně a nikdo za to neplatí. Za objev jsou granty a citace. Za ověření cizího objevu není skoro nic.
Poctivá námitka: kdy pohřby nerozhodly
Tady by se dal článek zabalit efektní pointou o zkostnatělé vědě. Byla by ale falešná, a to z jednoduchého důvodu: nejslavnější případy zesměšněných myšlenek, jež nakonec vyhrály, nevyhrály proto, že by jejich odpůrci vymřeli.
Alfred Wegener přišel roku 1912 s kontinentálním driftem. Měl pravdu v tom hlavním, tedy že se kontinenty pohybují, a pořádně se mýlil v tom, co je pohybuje. Navrhoval odstředivou sílu zemské rotace, což prostě nestačí, a rychlost driftu odhadl zhruba stonásobně vyšší, než ve skutečnosti je. Jeho odmítnutí nebylo věcí zlé vůle, ale nefunkčního motoru v jeho vlastní teorii. Spor rozhodla až padesátá a šedesátá léta: mapování středoatlantského hřbetu i jeho magnetické pruhování, a nakonec seismická data. Přišel mechanismus a s ním konec debaty.
A do téhle otázky patří ještě jedno zjištění, jež si Planckova zásada rozhodně nezasloužila. Jedna studie z roku 1988 zkoumala, kdo přijal deskovou tektoniku dřív, a vyšlo jí, že starší vědci ji přijímali dokonce rychleji než mladší (ano, rychleji). Podobně se ukázalo, že u přijetí Darwinovy knihy hrál věk jen okrajovou roli.
Druhý slavný případ, žaludeční vředy, dopadl podobně. Roku 1984 se australský lékař napil kultury bakterie Helicobacter pylori, aby dokázal, že za potížemi žaludku nestojí jen stres a kyselina. Onemocněl. Jenže, a tohle se v populárních převyprávěních obvykle ztrácí, dostal zánět žaludeční sliznice, ne vřed. Sám o sobě to tedy důkaz nebyl. Přesvědčily až následné studie a hlavně to, že se nemocní po antibiotikách uzdravovali. Nobelovu cenu za objev té bakterie a její role dostal spolu s kolegou roku 2005.
A do třetice: mytí rukou na porodnickém oddělení, které ve Vídni čtyřicátých let devatenáctého století prosazoval Ignác Semmelweis, mělo tu smůlu, že přišlo dřív, než existovala teorie, jež by uměla vysvětlit, proč vlastně funguje.
Ve všech třech případech platí totéž. Rozhodly opakovatelné důkazy a mechanismus; smrt odpůrců na výsledek vliv neměla.
Galileova past
Odtud je to jen krůček k omylu, který je k vidění v diskusi pod jakýmkoli článkem o vědě: mě taky zesměšňují, takže jsem Galileo.
Skoro jistě nejste. Ten úsudek stojí na klamu přeživších. Pamatujeme si těch pár odmítnutých, kteří měli nakonec pravdu, protože se o nich píšou knihy. Nepamatujeme si tisíce odmítnutých, kteří se prostě mýlili, protože o těch se knihy nepíšou. Být zesměšňován není důkaz ničeho. Turniket u vchodu do oboru drží venku špatné nápady i ty dobré a pohřeb ho odemkne oběma stejně.
Stroj na pravdu tedy funguje. Jen v něm vedle měření a argumentů běží ještě jedna soustava koleček, o nichž se v učebnicích nepíše: komise, generace, kariéry a čas.
Ten turniket se nakonec pootočí vždycky. Někdy to jen trvá o jeden lidský život dýl, než by muselo.
Zdroje a další čtení
1. Pierre Azoulay, Christian Fons-Rosen, Joshua S. Graff Zivin – Does Science Advance One Funeral at a Time?, American Economic Review 109(8):2889–2920, 2019 – empirické jádro článku: 452 předčasně zemřelých hvězd, pokles u spolupracovníků, nárůst o 8,6 % u nováčků.
2. Planck's principle, Wikipedia – rozlišení Planckovy skutečné věty od parafráze připisované Paulu Samuelsonovi; přehled dokladů pro i proti, včetně studie z roku 1988 o přijetí deskové tektoniky a Hullovy práce z roku 1978 o přijetí Darwina.
3. Max Planck – citáty, Wikiquote – přesné znění pasáže z Vědecké autobiografie (anglický překlad 1950).
4. John P. A. Ioannidis – Why Most Published Research Findings Are False, PLoS Medicine 2(8):e124, 2005 – teoretický argument, proč musí být velká část publikovaných nálezů mylná.
5. Open Science Collaboration – Estimating the Reproducibility of Psychological Science, Science 349(6251), 2015 – projekt se sto studiemi; 97 původních prací s významným výsledkem, 36 % opakování významných ve stejném směru, efekty průměrně poloviční.
6. Replication crisis, Wikipedia – kontext k číslu 36 %: čtvrtina opakování původnímu nálezu odporovala, téměř polovina skončila neprůkazně kvůli menším vzorkům.
7. Science really does advance one funeral at a time, study suggests, Chemistry World – populární výklad studie z roku 2019 včetně autorského vysvětlení, proč se lidé zvenčí oboru vyhýbají.
8. Barry Marshall, Wikipedia – sebepokus z roku 1984, který skončil zánětem žaludeční sliznice, nikoli vředem; Nobelova cena za fyziologii a lékařství 2005 spolu s Robinem Warrenem.
9. Continental drift, Wikipedia – proč byl Wegenerův návrh odmítnut (chybějící a fyzikálně nedostatečný motor) a co spor nakonec rozhodlo.
10. Ignaz Semmelweis, Wikipedia – mytí rukou navržené dřív, než existovala teorie, která by vysvětlila jeho účinek.
