Článek
Třetí den už ale všechny výmluvy začínaly znít povědomě a průhledně. Přesto jsem pokaždé znovu vystoupil o jedno patro níž a dovolil si alespoň krátké nadechnutí v prostoru, který se pro mě stal nečekaně přitažlivým, a to jen kvůli jediné ženě.
Vždycky jsem dělal, že někam patřím. Že jen procházím. Že se dívám po tiskárně. Že jsem tady z úplně logického důvodu. Pravdou bylo, že jsem toužil zjistit, jestli je ve své kanceláři ona. Zdálky jsem sledoval, jak se sklání k monitoru, jak srká ze šálku s horkým nápojem, jak gestikuluje, když na něco reaguje. Pokaždé jsem si říkal, že už na ni jen letmo pohlédnu a zase odejdu, aby mě nikdo nepřistihl při něčem, co by mohlo budit podezření. Jenže v jádru mě na celé věci znepokojovalo něco jiného: že mi to nestačilo.
V následujících dnech jsem se naučil chodit kolem tak, aby to působilo nenápadně. Měl jsem připravený klidný krok, neutrální výraz a zdvořilou zdrženlivost, která člověka chrání před tím, aby působil příliš zvědavě. Šel jsem kolem tiskárny, na které jsem nikdy nic netiskl, a tvářil se, že mě opravdu zajímají staré firemní diplomy vystavené u recepčního pultu. V duchu jsem si opakoval různé scénáře, kdyby se mě někdo zeptal, proč se vlastně pohybuji v jiném oddělení, ale nikdy k tomu nedošlo.
Zatímco jsem takhle obcházel cizí patro, uvědomil jsem si, že ji začínám vnímat v detailech, které by měly být vyhrazeny někomu mnohem bližšímu. Znal jsem rytmus, s jakým se během hovoru opírá o desku stolu, tón jejího hlasu, který pronikal i skrze zavřené dveře, a dokonce i jemný způsob, jak si upravovala manžetu na rukávu pokaždé, když se soustředila. To všechno se mi ukládalo do paměti s nečekanou intenzitou.
Tentokrát však bylo něco jinak. Stůl byl prázdný, židle zasunutá pod něj a hrnek, který tam jinak nechávala, zmizel.
Zůstal jsem stát o chvíli déle, než by se slušelo. V hlavě se mi mísila jemná lítost s nesmyslnou obavou, že jsem možná propásl příležitost, která se už nemusí opakovat. Nebylo to nic konkrétního, jen zvláštní pocit prázdna, který jsem si neuměl vysvětlit, ale který se mnou šel, když jsem se otočil a zamířil ke schodišti. Teprve tehdy jsem si uvědomil, jak snadno se i krátké setkání může stát něčím, co člověku začne chybět.
Chtěl jsem se vrátit do svého patra dřív, než si uvědomím, jak směšně se vlastně chovám. Stačilo ujít pár metrů a celou situaci zařadit mezi drobné epizody běžného pracovního dne, ale místo toho jsem se přistihl, že přemýšlím, jestli se ještě vrátí, jestli jen nestihla dorazit, nebo jestli má schůzku jinde. A právě v okamžiku, kdy jsem si vyčítal vlastní nerozumnost, zabočil jsem za roh.
Stála u výtahu. Otočená ke mně zády, v ruce složku papírů, vlasy lehce rozcuchané, jako by právě přišla z dlouhé schůzky. A když se otočila, zastavila se stejně prudce jako já.
