Článek
Co vlastně Alma Mahlerová ztratila?
Říká se o ní, že sbírala génie. Gustav Mahler, Walter Gropius, Oskar Kokoschka, Franz Werfel – čtyři muži, čtyři obory, čtyři různé podoby posedlosti (z nichž žádná neskončila dobře, ale k tomu se dostaneme). Jenže otázka, jež nad tím vším visí jako nedopsaná partitura, zní jinak. Co vlastně ztratila ona?
Alma Schindlerová komponovala. Ne ze záliby, ne jako módní rozmar vídeňského salonu na Ringstrasse. Skládala Lieder, písně pro hlas a klavír, a Alexander von Zemlinsky, který ji učil kompozici (a který pro ni, mimochodem, sám zahořel), mluvil o jejím talentu jako o něčem podstatném. Prostě talent. Ne salonní zábava. Jenže v prosinci 1901 přišel dvaadvacetistránkový dopis.
Napsal ho Gustav Mahler. Muž, kterého milovala. Muž, za kterého se chtěla provdat. V tom dopise stálo, že musí přestat. Že role skladatele patří jemu a její role je být láskyplnou společnicí. „Musíš se vzdát všeho,“ napsal doslova, „bez podmínek, úplně, celou svou bytostí.“ Alma dopis přečetla. Ruce se jí třásly, ale hlas ne. Řekla ano.
Bylo jí dvaadvacet let. Vlastně řekla ano dvakrát, jednou sňatku, jednou mlčení. Později si do deníku zapsala větu, která ji vystihuje líp než cokoli jiného: „Byla jsem pevně uchopena za paži a odvedena od sebe samé.“ Svatba proběhla 9. března 1902 v kostele svatého Karla Boromejského ve Vídni. Družkou jí byla Klimtova přítelkyně Berta Zuckerkandlová, jejíž salon Alma šest let předtím navštěvovala jako začínající skladatelka. Berta později psala: „Alma šla k oltáři tišší než kdykoli v životě.“
Géniové přicházeli. Hudba ne
Manželství s Mahlerem trvalo deset let. Měli dvě dcery, Marii Annu (Putzi, narozenou 1902) a Annu Justinu (Gucki, narozenou 1904). Anna se vdala pětkrát a stala se sochařkou. Alma organizovala jeho život, opisovala partitury, řídila domácnost ve vídeňském bytě na Auenbruggergasse (ten byt sám o sobě by vydal na novelu). Ticho, které po ní Mahler chtěl, ale nebylo tiché. Bylo to něco, co znělo celé roky zevnitř – jako tón, který nikdo neslyší, ale člověk ho cítí v žebrech, v dlaních, v tom nervózním pohybu prstů po desce stolu, kdykoliv zaslechla klavír z vedlejšího pokoje. Tělo si pamatovalo to, co hlava měla zapomenout. Prsty hledaly klávesy i ve chvílích, kdy Alma jen seděla u kávy a dělala, že poslouchá konverzaci.
Když v létě 1907 zemřela jejich dcera Maria na záškrt (bylo jí pět, pět let a osm měsíců, přesně tolik, kolik Alma stihla napsat písní, než je přestala počítat), Alma ten okamžik popsala jako propadnutí. Ne pád. Propadnutí – jako by někdo odstranil podlahu. A v té díře začala praskat i ta dohoda, kterou podepsala.
Přiznáme si to upřímně: kdo z nás by to vydržel deset let?
V roce 1910 objevil Mahler dopisy. Alma si dopisovala s Walterem Gropiem, mladým architektem, jehož potkala v lázních Tobelbad. Bylo to víc než jen dopisy. Mahler to pochopil okamžitě. A udělal něco nečekaného – obrátil se na Sigmunda Freuda. Vlastně za ním jel vlakem do Leidenu a tři hodiny s ním chodil po nástupišti. Nahoru, dolů, sem, tam. Freud pak poznamenal, že to byla jedna z nejpozoruhodnějších konzultací jeho kariéry (jestli tím myslel obsah, nebo tu kulisu, už dnes nikdo nerozhodne).
Po návratu udělal Mahler ještě jednu věc. Vytáhl Alminy staré notové sešity. Přečetl si její písně. A nechal jich pět vydat u svého nakladatele, Universal Edition. Uznání přišlo pozdě. Mahler zemřel v květnu 1911.
Peří místo kůže, víno místo krve
Po Mahlerově smrti vstoupil do Almina života Oskar Kokoschka. Malíř. Expresionista. Muž, jehož obrazy vypadaly, jako by je maloval v horečce – většinou v horečce taky žil.
Jejich vztah trval čtyři roky (každý z nich stál za jeden expresionistický obraz, aspoň) a Kokoschka v něm hořel jako zápalná šňůra. Maloval Almu znovu a znovu, posedlý jejím obličejem, jejíma rukama, tím, jak se na něj dívala, když si myslela, že ji nevidí. Psal jí dopisy: „Co jsi ty, jsem i já. Když se ode mě odvrátíš, jsem zase nikdo.“ Alma se odvrátila. Odešla ke Gropiovi (za něhož se nakonec provdala, protože proč ne, když už sbíráte génie) a Kokoschka, zničený a posedlý, udělal asi to nejpodivnější, co opuštěný milenec kdy vymyslel.
Objednal si u mnichovské výrobkyně Hermine Moosové loutku. V životní velikosti. Podle Alminy podoby. Tucet dopisů s obsedantně podrobnými pokyny, malbu v životní velikosti, vzorky textilií. Výroba trvala devět měsíců. A výsledek? Místo hladké kůže dostala loutka peří – celá pokrytá labutím peřím, prachové peří trčelo na všechny strany. „Vnější obal je kožich ledního medvěda,“ stěžoval si Kokoschka v dopise Moosové.
Nějakou dobu s loutkou žil. Bral ji do drážďanské opery, do společnosti, sedala prý u stolu při večeřích. No a pak jedné noci uspořádal večírek, při kterém jí usekl hlavu a rozbil o ni láhev červeného vína. Policie přijela na hlášení, že v zahradě leží mrtvá žena. Samozřejmě ležela jen loutka. Ale ta scéna – víno stékající po peří, uťatá hlava na trávníku, hosté s poháry – ta scéna říká o Kokoschkově bolesti víc než kterýkoli jeho obraz.
Alma o tom nejspíš nikdy nevěděla. Žila už jinde. S Werfelem.
Franz Werfel, pražský rodák z Poříčí (ulice Na Poříčí, pro ty, co znají Prahu), spisovatel a dramatik, se stal jejím třetím manželem roku 1929. A s ním přišla poslední velká kapitola, jež ovšem nebyla o lásce, ale o přežití. V červnu 1940, když Wehrmacht obsadil Francii, Alma sbalila dvanáct kufrů. Mezi nimi partitury Mahlerovy Písně o zemi a první tři věty Brucknerovy Třetí symfonie. Hitler věděl, že ten rukopis vlastní, a chtěl ho koupit. Alma odmítla.
S Werfelem, Heinrichem Mannem a díky americkému novináři Varianu Fryovi přešli v srpnu 1940 pěšky Pyreneje. Alma v jednašedesáti letech, přes hory, s kufry plnými partitur. Vždyť to zní jako absurdní divadlo. Ale bylo to skutečné.
Zemřela v New Yorku v prosinci 1964. Bylo jí pětaosmdesát.
Její písně – ty, co jí Mahler zakázal psát, a které pak sám nechal vydat – byly znovu nahrány koncem dvacátého století. Muzikologové jako Susan Fillerová v nich nacházejí melodickou invenci, jež měla všechny předpoklady k růstu (a to jich zůstalo jen sedmnáct, těch písní). V roce 2000 vyšly dvě dosud neznámé skladby nalezené v rukopisech. V roce 2018 další. Fillerová mluví o tom, co by bývalo bylo, kdyby ten dvaadvacetistránkový dopis nikdy nepřišel. Ale ten dopis přišel. A Alma řekla ano.
Dnes ji většina lidí zná jako múzu. Jako ženu, přes kterou se géniové dostávali ke svému umění. Jenže kdybyste si pustili její Die stille Stadt – tu tiše tesknou píseň na verše Richarda Dehmela, která zní jako zimní podvečer nad Dunajem – asi byste si řekli, že múza je jen slovo, které si vymyslel někdo, kdo se bál říct skladatelka.
Zdroje a další čtení
1. Oliver Hilmes – Malady of Love: Alma Mahler and Her World, Schirmer/Mosel, 2015
2. Susanne Keegan – The Bride of the Wind: The Life and Times of Alma Mahler-Werfel, Viking, 1992
4. Oskar Kokoschka, Hermine Moos, and the Alma Mahler Doll, The Public Domain Review
5. Redeeming Alma: The Songs of Alma Mahler, College Music Symposium
