Polská hraběnka Walewská měla svést Napoleona pro vlast. Zamilovala se do nepřítele

Maria Łączyńska se narodila 7. prosince 1786 do rodiny polské szlachty, drobné šlechty s dlouhým rodokmenem a skromným majetkem. Prameny ji spojují s okolím Kiernozie, vesnice západně od Varšavy. Otec Maciej Łączyński byl vlastenec, jenž bojoval za polskou nezávislost; podle většiny životopisů padl roku 1794, v době Kościuszkova povstání proti dělení Polska. Matce Ewě Zaborowské zůstalo šest dětí a sotva co jiného.

Aristokratická chudoba je zvláštní druh nouze. Rodina musí dál vystupovat na úrovni svého stavu, i když kasa zeje prázdnotou. Zajistit budoucnost měla, jak to tehdy chodilo, výhodná svatba některé z dcer.

Volba padla na Marii. Počátkem roku 1804, když jí bylo osmnáct, ji matka provdala za hraběte Anastazyho Colonna-Walewského. Bylo mu osmašedesát. Padesát let rozdílu. Byl to bohatý polský velmož, dvojnásobný vdovec, a tohle byla jeho třetí svatba. Sňatek rodinu Łączyńských finančně zajistil; Marii přinesl titul hraběnky a postavení, o kterém se dívce bez věna mohlo jen zdát.

Manželství fungovalo věcně. Podle pramenů byl starý hrabě k mladé ženě laskavý, ne však romantický – bylo to spojení, jaké tehdejší šlechtické Polsko uzavíralo denně, sňatek majetku a jména, ne srdcí. V červnu 1805, sotva rok po svatbě, se Marii narodil první syn Antoni. Mladá hraběnka se začala objevovat v polské vyšší společnosti a záhy patřila k ozdobám varšavských salonů – vzdělaná, hovořící francouzsky i italsky, pohledná, a přesto zdrženlivá. Nic z toho nenaznačovalo, že se sotva dvacetiletá provdaná žena stane jednou z nejznámějších postav napoleonské éry.

Na podzim 1806 Napoleon rozdrtil Prusko v bitvách u Jeny a Auerstedtu a jeho armáda se hnala na východ. Kolem Nového roku 1807 vjel do Varšavy.

Polská šlechta v něm viděla jediného člověka, který mohl napravit největší křivdu jejich dějin. Polsko v té době na mapě neexistovalo. Ve třech postupných děleních v letech 1772, 1793 a 1795 si celé jeho území rozebraly Rusko, Prusko a Rakousko a suverénní polský stát prostě přestal být. Pro generaci, která si obnovu Polska pamatovala jako otevřenou ránu, byl Napoleon jedinou nadějí – jediný vládce v Evropě dost silný na to, aby všem třem mocnostem naráz vzdoroval. Tisíce Poláků už bojovaly ve francouzských službách. Když tedy vjížděl do Varšavy, nevítali v něm dobyvatele, ale možného vzkřisitele státu.

Podle romantické legendy – kterou později šířila ona sama a kterou dnes historikové zpochybňují – prý vyjela mladá hraběnka Napoleonovi naproti k poštovní stanici v Błoní západně od Varšavy a protlačila se davem až k jeho kočáru. Císařův itinerář však tomuto výjevu odporuje: onoho dne byl podle pramenů daleko odtud. Doložené je něco jiného, a příznačnějšího.

Napoleon hledal v Polsku milenku a jeho ministr zahraničí Talleyrand, mistr dvorských intrik, mu ji pomohl najít. Sám Napoleon prý později přiznal, že mu Marii Walewskou „obstaral“ právě Talleyrand.

Na plese, který Talleyrand uspořádal 17. ledna 1807, spolu poprvé tančili. Není to jen anekdota – zaznamenala to i dobová Gazette de Varsovie: Jeho Veličenstvo císař byl přítomen na plese v domě ministra zahraničí a vyzval choť komořího Anastazyho Walewského ke společné čtverylce. Ta jediná věta stačila. Polští šlechtici v sále pochopili okamžitě, co císařova pozornost znamená – a co bude znamenat pro ně.

Následovaly dopisy, naléhavé a neodbytné. A pak přišel tlak, jaký si dnes představíme jen těžko. Přední polští vlastenci mladou hraběnku přemlouvali, ať Napoleonovi neodmítá. V jejich očích ležela budoucnost Polska v rukou jedné ženy: pokud si Napoleona udrží nakloněného, může to vlasti vrátit samostatnost. Podle pramenů se do nátlaku zapojil i sám její starý manžel.

Byla to sotva dvacetiletá vdaná žena, kterou vlastní země žádala, aby se stala milenkou cizího vládce. Rozdíl mezi svobodným rozhodnutím a povinností se pro ni v těch týdnech rozostřil úplně: to, co by za jiných okolností bylo skandální nevěrou, jí okolí předkládalo jako vlasteneckou službu. Podle životopisů Marie zpočátku odmítala. Nakonec podlehla – kombinaci vlasteneckého apelu, dvorského tlaku a přitažlivosti muže, který byl tehdy na vrcholu své moci a nezvyklý na to, že by mu někdo odolával.

Polsko v ní vidělo klíč ke svobodě. Ona v Napoleonovi postupně uviděla něco jiného – muže, kterého si zamilovala.

Po krvavé bitvě u Pruského Jílového (Eylau) v únoru 1807 se Napoleon stáhl do polního hlavního stanu na zámku Finckenstein ve Východním Prusku (dnes Kamieniec v Polsku). Marie ho tam na jaře 1807 následovala a nastěhovala se do sousedních komnat.

Právě zde se pouto proměnilo. Vztah, který začal jako politická povinnost, se změnil v cit. Marie se do Napoleona zamilovala a on k ní podle pramenů choval náklonnost hlubší než k většině svých milenek. Byla jeho „polskou manželkou“, jak se jí později přezdívalo – žena, za kterou nestál žádný dvorský kalkul, jen ona sama.

V červenci 1807 uzavřel Napoleon v Tylži mír s Ruskem a Pruskem. Z polských zemí, jež předtím zabralo Prusko, vzniklo Varšavské knížectví. Nebylo to obnovené Polsko, po jakém vlastenci toužili – zůstávalo závislé na Francii a neneslo ani samo jméno „Polsko“ –, ale poprvé po dvanácti letech tu opět stál polský státní útvar s vlastní ústavou a armádou. Polská šlechta si tehdy mohla připadat, že Mariina oběť nebyla nadarmo. Jak dlouho ten křehký stát vydrží, se mělo teprve ukázat.

Marie se vrátila do Varšavy, do svého manželství i do života hraběnky Walewské. S Napoleonem se setkávala dál. Roku 1809, po tažení do Rakouska, za ním pobývala ve Vídni.

Nejtrvalejší stopu po sobě jejich vztah zanechal 4. května 1810. Toho dne Marie porodila na zámku ve Walewicích syna – Alexandra Floriana Josepha Colonna-Walewského. Starý hrabě Walewski chlapce právně uznal za vlastního, ačkoli otcem byl téměř jistě Napoleon. Historikové to považovali za pravděpodobné po celá desetiletí; roku 2013 to potvrdil rozbor DNA, který Alexandra zařadil do mužské linie rodu Bonaparte.

Kolem roku 1812 se Marie s hrabětem Walewským rozvedla. Se synem odešla a část času trávila v Paříži, blízko muže, jehož hvězda mezitím začínala pohasínat.

Na jaře 1814 spojenci obsadili Paříž a Napoleon abdikoval. Poslali ho do vyhnanství na Elbu, malý ostrov mezi Korsikou a italskou pevninou. Poražený císař náhle přestal být užitečný a mnozí se od něj odvrátili. Jeho druhá žena, rakouská arcivévodkyně Marie Luisa, ho do vyhnanství doprovodit odmítla.

Marie Walewská se zachovala opačně. Byla v Napoleonově životě už roky, ne měsíce; její oddanost nezávisela na tom, zda je císařem, nebo poraženým vězněm ostrova. V září 1814 za ním na Elbu přijela – a nepřijela sama. Podle pramenů ji doprovázeli sestra, bratr a především jejich čtyřletý syn Alexandre. Bylo to jediné z Napoleonových dětí, které za ním do vyhnanství dorazilo.

Napoleon je zavedl na místo, které měl na ostrově nejraději – k poustevně Madonna del Monte ve svazích nad Portoferraiem. Pobyt byl krátký, jen dva dny a dvě noci. Na ostrově se totiž začalo šeptat, že příchozí dáma je sama císařovna Marie Luisa a chlapec malý „římský král“, Napoleonův zákonný dědic. Aby zabránil skandálu a nevzbudil podezření své skutečné ženy, dal Napoleon Marii spěšně a nenápadně odvézt zpět na pevninu.

O rok později, během takzvaného stodenního císařství, se Napoleon vrátil do Francie, aby po porážce u Waterloo znovu a naposledy padl. Se svou polskou hraběnkou se sešel ještě jednou, na zámku Malmaison. Marie mu podle pramenů nabídla, že ho bude následovat i do posledního vyhnanství. Napoleon její nabídku odmítl. Na Svatou Helenu odplul sám a Marie ho už nikdy nespatřila.

Napoleonův pád Marii nezničil. Roku 1816 se provdala podruhé – za hraběte Philippa Antoina d'Ornana, francouzského generála a Napoleonova příbuzného. Prameny se rozcházejí v místě obřadu (uvádí se Lutych i Brusel). Manželství bylo tentokrát šťastné a manželé žili střídavě v Belgii a ve Francii.

Osud jí ale mnoho společných let nedopřál. Koncem roku 1817 porodila Marie třetího syna, Rodolpha d'Ornana. Z porodu se už nezotavila. Zemřela 11. prosince 1817 v Paříži, na následky porodu a vleklé ledvinové choroby. Bylo jí jednatřicet let.

Napoleon se o její smrti dozvěděl na Svaté Heleně. Sám ostrov nikdy neopustil; zemřel tam 5. května 1821, necelé čtyři roky po ženě, které Polsko kdysi uložilo, aby se stala jeho milenkou.

Chlapec z Walewic přesto dokázal to, co jeho matka jen tušila. Alexandre Colonna-Walewski se stal francouzským diplomatem a politikem a za vlády svého bratrance Napoleona III. dostoupil až na post ministra zahraničí. Roku 1856 předsedal Pařížskému kongresu, jenž ukončil krymskou válku a mimo jiné položil základ modernímu mezinárodnímu námořnímu právu. Syn ženy, kterou Polsko kdysi poslalo za jedním Napoleonem, tak spoluurčoval osud Evropy po boku druhého. Zemřel roku 1868 a je pochován na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Rod Colonna-Walewských žije dodnes.

Polsko se dočkalo skutečné samostatnosti až roku 1918 – více než sto let po Mariině smrti a dávno poté, co po Napoleonově naději nezůstalo nic než legendy. Vlast ji kdysi poslala do postele nepřítele, aby zachránila stát. Stát nezachránila. Zachránila jen jednu lásku – a syna, který nakonec proslavil právě to jméno, kvůli němuž ji obětovali.

1. Marie Walewska, Wikipedia

2. Marie Walewska, Fondation Napoléon

3. Maria Walewska, Encyclopædia Britannica

4. Marie Walewska: Napoleon's only love?, Polish History

5. Napoleon's ladies: the love story with Maria Walewska, Info Elba

6. Alexandre Colonna-Walewski, Wikipedia