Článek
Srdce se neohlíží na chybějící oko
Potěmkin přijel do Petrohradu z venkovského statku u Smolenska. Podívejme se, s čím přijížděl: bez konexí, bez titulu. A navíc jen s jedním okem – na levé přišel za okolností, jež dodnes nikdo spolehlivě nevysvětlil. Jedna verze tvrdí, že ho při partii kulečníku napadli bratři Orlovové, tehdejší favorité carevny (a je dost možné, že si tuhle verzi vymysleli jeho nepřátelé). Jiná mluví o zánětu, který šarlatánský lékař zanedbáním proměnil v trvalou slepotu. Ať tak či tak, jednooký provinciál neměl u dvora žádnou šanci. Aspoň teoreticky.
Jenže všechno dopadlo jinak. Při převratu roku 1762, kdy Kateřina svrhla svého manžela Petra III., se Potěmkin vyznamenal jediným gestem – přicválal k carevně a nabídl jí chybějící řemínek na šavli (kdo z nás by si takový detail zapamatoval uprostřed převratu?). Drobnost. Jistě. Ale drobnost, kterou si Kateřina zapamatovala na dvanáct let.
Znovu se potkali v roce 1774. Jí bylo čtyřicet čtyři, jemu čtyřiatřicet (což tehdy nebyl žádný mladík, ale to nic neměnilo na tom, jak na ni působil). Byl zjizvený, obrovský, fascinující. A ona? Vlastně osamělá. Z jejích dopisů je cítit, že poprvé v životě měla pocit, že ji někdo vidí celou. Ne carevnu. Ne panovnici. Ženu.
A pak se něco zlomilo.
Když vstoupil do místnosti, cítila teplo dřív, než ho uviděla – jako by se vzduch kolem něj zahřál jen tím, že se pohnul. Srdce jí tlouklo výš, než by mělo, v krku, v prstech, a ona si pokaždé řekla, že se ovládne. Neovládla se. A co bylo horší – věděla, že to on ví. Že to čte v jejích očích, v tom, jak povolí ramena, v tom, jak její hlas klesne o půl tónu, když na něj promluví.
Psali si obsesivně. Denně. Někdy i několikrát za hodinu, přestože bydleli v témže paláci jen pár chodeb od sebe (zkuste si představit, jak carevna posílá lístek přes chodbu – a čeká na odpověď jako šestnáctiletá dívka). Douglas Smith, editor jejich korespondence, sesbíral tisíce dopisů a vzkazů; dochovalo se jich 1 162. Některé měly čtyřicet stran. Jiné jen řádek: „Miluji tě. Celou svou duší.“ Přeletovaly přes pár metrů palácových chodeb sem a tam, občas manické, občas úpěnlivé, psané uprostřed noci z jedné ložnice do druhé. Tahle dvojrole, panovnice a žena, milovnice a státnice, byla od léta 1774 pravidlem, ne výjimkou.
A potom, někdy na přelomu let 1774 a 1775, zmizeli oba na několik hodin. Co se stalo v těch hodinách, se neví jistě (a je možné, že to ani vědět nechceme – některé pravdy mají sílu právě v tom, že zůstávají tušením). Ale tón dopisů se změnil. Kateřina ho začala nazývat „manželem“. On jí psal jako „ženě“. Ve dvaadvaceti dopisech z následujících měsíců se opakují formulace, které historikové interpretují jen jedním způsobem.
Tajný sňatek. Žádná církevní matrika, žádný svědek z řad dvořanů. Jen carevna a její jednooký voják. Jako místo se uvádí kostel svatého Samsona v Petrohradu; datum někteří historici kladou na červen 1774, jiní na počátek roku 1775. Douglas Smith v edici Láska a dobývání cituje dvaadvacet pasáží z následujících měsíců, v nichž oba užívají formu manžel/manželka, a v jednom pozdějším lístku Kateřina výslovně píše, že před Bohem jsou jedno. Většina historiků se dnes kloní k tomu, že sňatek proběhl, jen se neshodnou na datu. Tajný zůstal z politických důvodů: veřejně přiznaný manžel-poddaný by ohrozil její jediné, samovládné právo na trůn – carevna, která se dělí o moc, přestává být samoděržavnou. A tak se vdala a zároveň neexistoval nikdo, komu by se z toho zpovídala.
Člověk, co držel klíče od cizí ložnice
Prostě to nešlo věčně. (Což tehdy bylo skoro pravidlo – vášeň u ruského dvora měla životnost motýla, asi tak dvě sezóny.) Po dvou letech se románek vyčerpal. Ale to, co přišlo potom, bylo podivnější než cokoliv předtím.
Potěmkin nezmizel. Nestal se bývalým milencem, jemuž se dvořané vyhýbají na chodbách. Místo toho – a tady je ten moment, kdy se příběh začne vymykat jakékoliv logice – začal Kateřině osobně vybírat milence. Prostě tak. Kandidáty prověřoval, posuzoval, testoval jejich loajalitu a spolehlivost. Některé odmítl dřív, než se carevna vůbec dozvěděla jejich jméno. (Jestli to byla láska, nebo retrospektivní diplomacie, to dnes nikdo nerozhodne.)
Přitom zůstal nejmocnějším mužem říše hned po ní. Dobyl Krym roku 1783. Založil Cherson, vybudoval Sevastopol jako námořní základnu, založil Nikolajev. Řídil války. Řídil politiku. A jednou za čas přišel za Kateřinou a řekl jí, jestli je ten nový důstojník s pěkným úsměvem dost dobrý, nebo jestli by měla hledat dál. Představme si tu situaci – generál, který právě přivezl zprávy z fronty, posuzuje, jestli je mladý gardista vhodný do carevnina lože.
Přiznejme si to, zní to absurdně. A přece to zhruba dvanáct let fungovalo. Mezi milenci, které Potěmkin vybral a prověřil, byli mladí důstojníci Semjon Zorič (1777–1778), Ivan Rimskij-Korsakov (1778–1779), Alexandr Lanskoj (1780–1784, zemřel na záškrt v Kateřininých rukou) a později Alexandr Jermolov a Alexandr Mamonov. Někteří favorité se ovšem k carevně dostali navzdory Potěmkinovi, ne jeho zásluhou: Pjotr Zavadovskij (1776) vyrostl jako Kateřinin tajemník a soupeř, kterého Potěmkin pomáhal zatlačit do pozadí, a posledního, Platona Zubova (1789), přivedl ke dvoru Saltykov právě proto, aby Potěmkina podkopal – ten jím zjevně pohrdal. Většina z nich dostala panství, tituly a rentu od Kateřiny. A ne každý po skončení vztahu zmizel ze dvora: Zavadovskij se stal prvním ruským ministrem školství, Zubov si udržel moc až do konce a v roce 1801 patřil mezi spiklence, kteří zavraždili Kateřinina syna Pavla I. Jediným, kdo zůstal po Kateřinině boku po celých sedmnáct let, byl muž, jenž ji už nemiloval tělesně. Nebo právě proto.
Když odcházel z jejích komnat, Kateřina pokaždé stála chvíli nehybně uprostřed pokoje. Poslouchala jeho kroky na mramorových deskách, dokud se nerozpustily v tichu paláce. Pak si sedla ke stolku, vzala pero a začala psát další dopis – muži, jenž odešel před minutou a bude zase za hodinu. Láska carevny vypadala přesně takhle. Pokaždé jako poprvé. Pokaždé příliš.
„Můj žáku, můj příteli, téměř má modla, kníže Potěmkin Tauridský,“ napsala Kateřina po jeho smrti. „Nemůžeš si představit, jak jsem zlomená.“
Zemřel 16. října 1791, na cestě u moldavských Jas. Říjnový vítr táhl po moldavské pláni a Potěmkin ležel v kočáře, hořel horečkou a odmítal léky (přece nebude umírat na lůžku jako nějaký úředník). Doktory posílal pryč. Po několika hodinách cesty zastavil kočár. „Tohle stačí,“ řekl. „Nemá smysl jet dál. Chci umřít na poli.“ Položili ho na perský koberec, pod otevřené nebe pozdního podzimu. Poslední slova prý patřila jí: „Odpusť mi, milostivá matko-vladařko.“
Kateřina se o jeho smrti dozvěděla o týden později. Tajemník zapsal: „Slzy a zoufalství, slzy a zase slzy.“ Kdo z nás by dokázal vládnout po takové zprávě? Ona to dokázala. Dalších pět let vládla sama. Bez někoho, kdo by jí vybíral milence. Bez někoho, kdo by ji viděl celou.
Pomník muži, jenž Cherson založil, odtud v roce 2022 odvezli ruští vojáci – i s jeho ostatky, přes Dněpr, pryč z města, které chtěli. Ironií dějin je, že právě Krym – polostrov, který Potěmkin dobyl pro Kateřinu z lásky, diplomacie a ctižádosti – se o více než dvě stě let později stal záminkou ke konfliktu, jaký si ani jeden z nich nedokázal představit.
Zdroje a další čtení
1. Simon Sebag Montefiore – Catherine the Great & Potemkin: The Imperial Love Affair, Vintage Books, 2005
2. Douglas Smith (ed.) – Love and Conquest: Personal Correspondence of Catherine the Great and Prince Grigory Potemkin, Northern Illinois University Press, 2004
3. Love Letters of Catherine the Great, Harvard Davis Center
4. Prince Grigory Alexandrovich Potemkin, Unofficial Royalty
5. Grigory Potemkin, Encyclopaedia Britannica
