Princezna ze Zanzibaru otěhotněla s německým sousedem. Z harému uprchla na britské válečné lodi

V sobotu 6. srpna 1870 vyskočil v hamburské čtvrti Uhlenhorst z jedoucí koňské tramvaje jedenatřicetiletý německý kupec Rudolf Heinrich Ruete. Špatně došlápl, spadl a těžce se zranil. O několik dní později svým zraněním podlehl.

V domě na ulici Schäferkamp na něj čekala Emily Rueteová. Bylo jí pětadvacet a lámanou němčinou se domlouvala po čtyřech letech v Hamburku. Když jí přišli oznámit smrt, poprvé v životě omdlela.

Rázem byla tím, čím se stane: vdova se třemi dětmi, s lámanou němčinou, bez rodinného zázemí a bez vlastních prostředků. V Zanzibaru byla princeznou Salme bint Saídovou. V Hamburku byla z pohledu sousedů přibližně ničím.

Sayyida Salme bint Saíd al-Saíd se narodila 30. srpna 1844 v paláci Bet-il-Mtoni, šest kilometrů severně od Stone Town na ostrově Zanzibar. Otcem byl sultán Saíd bin Sultán al-Busaidi, vládce ománské říše, jež v té době zahrnovala Omán, Zanzibar a značnou část pobřeží východní Afriky. Matkou byla Jilfidan, čerkesská konkubína, kterou jako malé dítě unesli a přivezli do harému jako otrokyni.

Sultán Saíd měl po své smrti v roce 1856 šestatřicet přeživších dětí z rozličných žen – to byl normální rodinný stav vládce ománské říše devatenáctého století. Salme vyrostla v paláci Bet-il-Mtoni do svých dvanácti let, pak – po Jilfidanině přesunu – v paláci Bet-il-Watoro, několik kilometrů jižněji. Děti sultánových konkubín měly přístup k arabské literatuře, perské poezii a koránské recitaci. Co neměly, byla formální výuka psaní pro dívky – to bylo vyhrazeno chlapcům.

Salme se naučila psát tajně. Dívky se psát neučily, a tak si opisovala korán, znak po znaku, a podle něj se sama učila arabské písmo. To, co ji jako holčičku bavilo jako hra, z ní udělalo jednu z mála žen svého okolí, které uměly vzít do ruky pero.

V roce 1856 sultán Saíd zemřel během plavby z Maskatu do Zanzibaru. Zanzibar od té chvíle spravoval jeho syn Madžid; když se ho pokusil zpochybnit bratr Thuwajní z Ománu, spor rozsoudil roku 1861 britský arbitrážní verdikt, který Madžidovu vládu nad Zanzibarem jen potvrdil. Salme zůstala v Zanzibaru pod jeho vládou.

Madžid byl mladý a politicky slabý sultán; jeho bratr Barghaš si nárokoval trůn a sbíral u dvora frakci, jež plánovala palácový převrat. V září 1859 se Salme, tehdy patnáctiletá, k Barghašově frakci přidala. Její úloha spočívala v tom, že psala vzkazy a tiše roznášela informace mezi sympatizující dvořanstvo – byla frakční písařka, jediná, kdo v okruhu spiklenců uměl plynně psát.

Spiknutí selhalo, britské námořnictvo podpořilo Madžida vojensky, Barghaš byl vypovězen do Bombaje. Salme přišla o veškeré dvorní pozice, ale formálně potrestána nebyla – Madžid se ke své sestře choval shovívavě. Dostala vlastní městský dům ve Stone Town, kde dále žila se služebnictvem ve velmi skromné samostatnosti.

V roce 1865 se do domu sousedícího se Salminým ve Stone Town nastěhoval šestadvacetiletý německý kupec Rudolf Heinrich Ruete, pracovník hamburské obchodní firmy Hansing & Co. Hansing & Co. byla v té době dominantní evropská firma v zanzibarském obchodě s hřebíčkem a slonovinou. Ruete měl vlastní kancelář a vlastní dům s vyhlídkou na záliv.

O samotném sblížení sama Salme ve svých memoárech mlčí – o dvoření a poměru se v knize příznačně nezmiňuje. Z letmých sousedských rozhovorů přes plot se ale rozvinulo přátelství a pak víc. Začátkem roku 1866 byla Salme v poměru, jenž v ománském dvorním právu zakládal trest smrti: princezně sultánského rodu, jež otěhotněla s křesťanem-cizincem, hrozil podle dvorního práva trest smrti.

V dubnu 1866 Salme zjistila, že je těhotná. Začali plánovat únik.

V noci na 24. či 25. srpna 1866 – přesné datum se dnes už spolehlivě určit nedá – kdy už bylo pokročilé těhotenství viditelné, opustila Salme svůj dům ve Stone Town a dostala se k pobřeží. Pomohla jí paní Sewardová, manželka pověřeného britského konzula doktora Sewarda, a odvedla ji na palubu britské válečné lodi HMS Highflyer pod velením kapitána T. M. Pasleyho. Loď, jež hlídkovala u zanzibarského pobřeží jako součást britské protiotrokářské eskadry, vyplula k Adenu, britské pevnosti na jihu Arabského poloostrova.

Do Adenu dorazila během několika dní, koncem srpna 1866. Rudolf ji následoval a přibližně o devět měsíců později, 30. května 1867, byla v Adenu pokřtěna, dostala křesťanské jméno Emily a téhož dne se za Rudolfa provdala. Poprvé si oblékla šaty evropského střihu – nic z toho nevyrobili ománští krejčí. Krátce po svatbě odpluli do Hamburku.

První dítě, syn, se Emily narodilo ještě v Adenu v prosinci 1866; cestou do Hamburku, v létě 1867 na francouzské půdě, však zemřelo jako nemluvně. V Hamburku pak přišly na svět tři děti, které přežily: dcera Antonie, zvaná Thawka, 25. března 1868; syn Rudolph Said 13. dubna 1869; a nejmladší dcera Rosalie, zvaná Ghuza, 16. dubna 1870. Manželství bylo vyrovnané, citově vřelé. Rudolf učil Emily německy, představil ji hamburské obchodní společnosti, zajistil jí domácnost.

V srpnu 1870, čtyři roky po útěku ze Zanzibaru, ho zabila ta tramvaj.

Zůstala sama, se skromnými prostředky a třemi malými dětmi. Postupně se stěhovala – Drážďany, Berlín, Kolín nad Rýnem, zpět Hamburk. Děti vychovávala sama, většinou s pomocí Rudolfových sourozenců. Pokusy získat zpět nějakou část svého ománského dědictví selhaly. Roku 1885 ji do Zanzibaru dopravilo dokonce německé námořnictvo, aby podpořilo její nárok – přijmout ji však odmítl její vlastní bratr, vládnoucí sultán Barghaš. Nepomohla ani druhá cesta v roce 1888.

Tělo si pamatovalo Bet-il-Mtoni dlouho poté, co zanzibarské sezóny vystřídaly hamburské zimy. Vůně hřebíčkového hájku za palácovou zdí, ranní vůně teplé kávy připravené starou Etiopkou v paláci, slunce nad Indickým oceánem v šest ráno. Ruka, jíž jako dvanáctiletá tajně opisovala korán v paláci, teď v hamburském saténu psala perem, německy a frakturou. Když jí v zimě 1885 dcera Rosalie otevřela okno, padal čerstvý sníh. Rosalie se zasmála a řekla: „Mami, vidíš?“ Emily se na sníh dívala dlouho.

V roce 1886 vyšel v berlínském nakladatelství Friedricha Luckhardta německý titul „Memoiren einer arabischen Prinzessin von Sayyida Salme“ – Vzpomínky arabské princezny od Sayyidy Salme. Nemluví o sobě ve třetí osobě; vypráví v první, jak o Zanzibaru, tak o Hamburku.

Kniha podrobně popisuje palác Bet-il-Mtoni, harém, vztahy mezi sourozenci, koránskou výuku, příběhy z Tisíce a jedné noci, módu ománských dvořanek, hudbu, jídlo, hierarchii konkubín. To, že princezna popisuje vnitřní strukturu islámského dvora pro evropské čtenáře, bylo v devatenáctém století bezprecedentní. Kniha se stala v Německu úspěchem a v roce 1888 vyšla i anglicky u nakladatelství D. Appleton v New Yorku jako „Memoirs of an Arabian Princess“.

Emily z výtěžku knihy financovala výchovu svých dětí. Dcera Antonie se provdala za Eugena Brandeise, německého koloniálního úředníka, jenž později působil v Pacifiku. Dcera Rosalie se vdala za generálmajora Martina Troemera. Syn Rudolph Said-Ruete se stal novinářem a spisovatelem.

Zemřela 29. února 1924 v Jeně, kam se krátce po první světové válce přestěhovala k rodině své dcery Rosalie. Bylo jí sedmdesát devět. Pohřbena byla na hamburském hřbitově Hamburg-Ohlsdorf, po boku Rudolfa.

Palác Bet-il-Mtoni v Zanzibaru dnes existuje jen ve formě zřícenin. Z původní palácové zahrady, kde si Salme jako dívka tajně opisovala korán, zbylo pár stromů a zarostlý sad. Místní průvodci ukazují turistům „pokojík princezny Salme“ – což je nedoložitelná atrakce, neboť v paláci žilo mnoho desítek žen.

V historické čtvrti Stone Town připomíná princeznu malé muzeum nesoucí její jméno. Vystavuje památky spjaté s jejím životem a osudem ženy, jež odešla ze světa, do něhož se už nikdy nemohla vrátit.

1. Emily Ruete – Wikipedia, Wikipedia

2. Emily Ruete – Memoirs of an Arabian Princess, an Autobiography (1888), Library of Congress

3. Princess Emily Ruete, Omani Silver

4. Sayyida Salme: An Arabian Princess Between Two Worlds, The Exploded View