Článek
Šestnáctého července 1676 vyjela z vězení Conciergerie kára tažená koněm. V káře seděla žena v bílém, s bosýma nohama a provazem kolem krku. Na hlavě čepice kajícnice. V ruce svíčku ze žlutého vosku. Na Place de Grève čekal kat, hranice a celá Paříž.
Marie-Madeleine Marguerite d'Aubray, markýza de Brinvilliers, byla krásná. Malý obličej, velké oči a dojem dětské nevinnosti, který si podržela celý život a který maskoval to, čeho byla schopna. Žena, která nevypadá na čtyřicet šest let, ani na někoho, kdo za deset let otrávil otce, dva bratry a desítky cizích lidí.
Její příběh začal láskou. Vždycky to začíná láskou.
Kolem roku 1659 se zamilovala do kapitána Godiny de Sainte-Croix. Byl štíhlý, tmavovlasý, s kouzlem, které cítila dřív, než ho viděla, jako teplý průvan v jinak chladném pokoji. Prázdné kapsy, špatná pověst, oči, ze kterých nedokázala odejít. Její manžel, markýz de Brinvilliers, proti tomu nenamítal. Měl vlastní záliby. Milenec jeho ženy ho zbavoval povinností, kterým se rád vyhnul. Marie-Madeleine tuto lhostejnost přijímala bez hněvu. Manželovu ložnici navštěvovala z povinnosti a odcházela z ní s pocitem, jako by se svlékla a znovu oblékla, aniž by se jí někdo dotkl. Se Sainte-Croixem to bylo jinak. Se Sainte-Croixem to bylo poprvé.
Její otec, správce Paříže, to viděl jinak. Dcera kompromitovala rodinu. Požádal krále o zatykač. Sainte-Croixe zavřeli do Bastily. A tím se příběh zlomil. V Bastile se Sainte-Croix seznámil s italským travičem Exilim a naučil se vše o jedech.
Když se vrátil, byl jiný muž. Ne hezčí, ne laskavější. Nebezpečnější. A Marie-Madeleine, která na něj čekala měsíce, která ležela v noci v posteli a tiskla si jeho rukavice k obličeji, protože byly jediné, co z něj zůstalo, a protože jejich kůže ještě nesla stín jeho tepla, ta Marie-Madeleine, když ho konečně uviděla, necouvla před tím, co přinesl. Věděla, co plánuje. Věděla, co budou dělat spolu. A řekla ano. Možná ji poháněla pomsta. Možná peníze. Možná ji Sainte-Croix ovládl tak dokonale, že nedokázala říct ne. A možná to všechno dohromady, v té směsi vášně a vypočítavosti, kterou dvůr Ludvíka XIV. dýchal jako parfém.
Jedy testovali na pacientech v nemocnicích, kam markýza docházela jako dobrovolnice. Otec zemřel v roce 1666. Dva bratři v létě 1670 s odstupem tří týdnů. Pitvy ukázaly arsen. Nikdo nepodezíral truchlící sestru. Její zbývající sestra si od té doby nechávala testovat každé jídlo.
Pak, v roce 1672, zemřel Sainte-Croix. Náhle. Nadýchal se vlastních výparů. A Marie-Madeleine se dozvěděla, co to znamená milovat muže, který po sobě nezanechá nic než důkazy proti ní. V jeho pozůstalosti našli červenou koženou skříňku. Uvnitř její dopisy, dlužní úpis a lahvičky s jedem. Žádný dopis na rozloučenou. Žádné slovo, které by řeklo, že na ní záleželo. Jen účetnictví jejich společného zločinu.
Utekla. Anglie, Nizozemí, klášter v Lutychu. Našli ji. Při výslechu ji přinutili vypít šestnáct pint vody. Přiznala se. A řekla: „Polovina lidí z nejvyšších kruhů dělá totéž. Kdybych promluvila, mohla bych je zničit.“
Nepromluvila.
Na Place de Grève ji sťali. Tělo hodili na hranici. Popel rozhodili nad Seinou. Madame de Sévigné napsala: „Její popel je ve vzduchu. Budeme ho dýchat. A vdechneme s ním i chuť k travičství.“
Měla pravdu. Rozběhla se Aféra jedů. Tribunál odsoudil k smrti šestatřicet lidí. Mezi podezřelými byla králova milenka Montespan, obviněná z černých mší, které měly udržet Ludvíkovu lásku za každou cenu. Král dal tribunál rozpustit. Skandál se přiblížil příliš blízko.
Ale začalo to ženou, která milovala muže, kvůli kterému se naučila zabíjet. A který ji na konci nechal samotnou. Se skříňkou plnou důkazů a bez jediného důkazu, že ji miloval.
Zdroje
- Hugh Stokes, Madame de Brinvilliers and her Times, 1912
- Alexandre Dumas, Celebrated Crimes
- Britannica: Marquise de Brinvilliers
