Řecká Laskarina Bubulina velela flotile proti sultánovi. Zabil ji soused, ne Turek

Bubulina přišla na svět v místě, jaké si pro narození dítěte nikdo nevybere. Podle rodinné tradice se narodila 11. května 1771 v cařihradském vězení. Její otec, hydřanský kapitán Stavrianos Pinotsis, tam seděl za účast na řecké revoltě z konce šedesátých let, kterou proti sultánovi podnítilo carské Rusko a kterou pak Osmané tvrdě potlačili. Těhotná matka Skevo za ním do hlavního města říše přijela – a v žaláři, kam ho zavřeli, přivedla dceru na svět.

Kapitán Pinotsis brzy nato zemřel. Skevo se s dítětem vrátila domů, znovu se provdala a rodina se přestěhovala na Spetses, malý skalnatý ostrov u východního cípu Peloponésu, jen pár hodin plavby od pevniny. Tady, ve světě lodí, obchodu a moře, malá Laskarina vyrostla.

O jejím dětství a mládí toho prameny mnoho neříkají – jako u většiny žen té doby a toho postavení. Jisté je prostředí, které ji utvářelo. Spetses i sousední Hydra byly ostrovy námořníků. Jejich kapitáni brázdili Egejské i Středozemní moře s náklady obilí a zboží, obchodovali mezi Egyptem, Malou Asií a přístavy západní Evropy a své obchodní lodě běžně vyzbrojovali děly. Dělo na palubě mělo dvojí smysl: bránit náklad před severoafrickými korzáry, kteří tehdy plenili celé pobřeží jižní Evropy a odvlékali zajatce, a připomínat, že hranice mezi obchodní lodí a válečnou byla na moři vždycky tenká.

V takovém prostředí se dívka naučila věcem, jaké se od žen té doby nečekaly. Nešlo o salonní vzdělání. Šlo o to rozumět lodím a nákladům, číst účty a smlouvy, počítat výdělek i ztrátu a jednat s muži, kteří na palubě poslouchají jen toho, kdo si respekt dokáže vzít. Ostrovní řecká společnost byla tvrdá a patriarchální, a přesto v ní vdovy z kapitánských rodů někdy získávaly nezvyklou míru samostatnosti – majetek přecházel na ně a ony ho musely umět uřídit. Právě do téhle role Bubulina jednou vroste dokonaleji než kterákoli jiná žena své doby.

V sedmnácti se Laskarina poprvé provdala. Jejím manželem se stal spetsiotský kapitán Dimitrios Yannouzas. Narodily se jim tři děti. Manželství ale skončilo tak, jak na těch ostrovech končila mnohá: Yannouzas zahynul v boji se severoafrickými piráty. Laskarině bylo kolem šestadvaceti a byla poprvé vdovou.

Za pár let se provdala znovu – za Dimitria Bouboulise, jednoho z nejbohatších lodníků ostrova. Právě po něm získala jméno, pod nímž vešla do dějin: Bubulina, tedy „Bouboulisova“. Z tohoto druhého manželství vzešly další děti; prameny jí celkem připisují sedm potomků. Bouboulis byl majetný a vlivný a jeho flotila patřila k největším na Spetses. Sňatek Laskarinu postavil na vrchol ostrovní společnosti.

Ani druhé manželství nemělo dlouhého trvání. Roku 1811 padl i Dimitrios Bouboulis v námořní bitvě se severoafrickými korzáry – podle pramenů u ostrůvku Lampedusa ve Středozemním moři. Bubulina zůstala podruhé vdovou, tentokrát ve čtyřiceti a s obrovským majetkem: lodě, peníze, obchodní síť po celém Egejském moři. Provoz flotily vzala do vlastních rukou.

Bohatství přitáhlo pozornost, a ta byla nebezpečná. Osmanské úřady se pokusily část majetku zabavit s odůvodněním, že Bouboulis kdysi bojoval na ruské straně v jedné z rusko-tureckých válek, a jeho jmění tedy propadá koruně. Pro řeckou vdovu to za normálních okolností znamenalo prohru předem: proti státní konfiskaci se nedalo bránit soudem, který patřil témuž státu.

Bubulina zvolila cestu, jakou by se málokterá žena její doby odvážila jít. Roku 1816 se sama vydala do samotného Carihradu, do hlavního města říše, jejíž vězení kdysi bylo její kolébkou a jejíž sultán zabil jejího otce. Nešla prosit – šla vyjednávat. Podle pramenů jí pomohla ruská diplomatická ochrana, na kterou měla jako vdova po muži se zásluhami o carské loďstvo jistý nárok, a k tomu přímluva samotné valide sultan, sultánovy matky a nejmocnější ženy osmanského dvora. Majetek jí zůstal. Bubulina se vrátila na Spetses jako žena, která si dokázala prosadit svou i v srdci nepřátelské říše – a která si zapamatovala, že i tam, kde vládne muž s neomezenou mocí, může rozhodnout slovo ženy ve správnou chvíli.

Za zdánlivě klidnou fasádou bohaté vdovy se však schylovalo k něčemu mnohem většímu. Napříč řeckým světem, od egejských ostrovů po řecké kupecké kolonie v Rusku, sílilo tajné hnutí za osvobození od osmanské nadvlády – Filiki Eteria, „Přátelský spolek“, zakonspirovaná síť, která připravovala povstání. Tradice řadí Bubulinu mezi jeho zasvěcence a spojuje ji s knězem a agitátorem Papaflessasem, s nímž se měla setkat kolem roku 1818. Historikové jsou tu opatrní: v dochovaných seznamech členů spolku Bubulinino jméno nefiguruje. Jisté je, že se k připravované revoluci přiklonila a že do ní vložila to nejcennější, co měla – peníze.

Nejviditelnějším dokladem toho odhodlání byla loď. Bubulina nechala postavit velké ozbrojené plavidlo, které pojmenovala Agamemnon – po vůdci Řeků z Homérovy Iliady, tedy po veliteli, který kdysi svedl Řeky do války za moře. Volba jména nebyla náhoda. Byla to korveta o délce kolem třiatřiceti metrů, vyzbrojená osmnácti děly.

Postavit takovou loď nebylo jen otázkou peněz. Osmanské předpisy Řekům stavbu tak velkých válečných plavidel zakazovaly – bylo by absurdní, kdyby říše dovolila svým poddaným budovat lodě, jimiž ji jednou napadnou. Podle pramenů Bubulina zákaz obešla po způsobu své doby: úplatkem osmanskému hodnostáři, který nad stavbou přimhouřil oko. Loď ji stála jmění – uvádí se částka kolem 75 000 tolarů – a stala se největší řeckou válečnou lodí povstání, které mělo teprve přijít. Agamemnon ale nebyl jediný. Bubulina k němu přidala menší plavidla ze svého majetku a postavila tak celou malou flotilu, kterou byla schopna vypravit do boje sama za sebe.

„Ať se o to pokusí kdokoli, bude muset nejdřív přejít přes mé mrtvé tělo.“

– slova, jimiž podle tradice bránila u Tripolisu ženy poražených

Zbrojení nebyl jediný výdaj. Když povstání propuklo, Bubulina za vlastní peníze najímala a platila posádky, opatřovala zbraně, střelný prach a zásoby a živila rodiny mužů, kteří pluli pod jejím velením. Řecká revoluce nebyla financovaná státem – žádný stát ještě neexistoval. Platili ji lidé jako ona, z vlastních truhlic, dokud jim něco zbývalo.

Tady je dobré zdůraznit, jak nezvyklé to bylo. Ženy v řecké revoluci hrály nejrůznější role – braly do rukou zbraně při obraně vesnic, obstarávaly, ošetřovaly, podporovaly. Ale žena, která z vlastního majetku vystrojí válečnou loď, postaví se na její palubu a velí ozbrojeným mužům do námořní bitvy, byla i v té výjimečné době výjimkou. Bubulina nevelela symbolicky. Velela doopravdy, a muži pod ní bojovali.

Řecké povstání vypuklo na jaře roku 1821 a Egejské moře se rázem proměnilo v bojiště. Ostrovy Spetses, Hydra a Psara vyslaly svá plavidla proti osmanskému loďstvu a Bubulina byla mezi nimi. Na počátku dubna 1821 vyplula s Agamemnonem k pevninskému přístavu Nafplio (řecky Nauplion), sídlu osmanské moci na východním Peloponésu, a zapojila se do jeho námořní blokády.

Logika námořní války byla prostá a krutá. Osmanské pevnosti na pobřeží se nedaly snadno dobýt útokem, zato se daly odříznout. Loďstvo obklíčilo přístav, zabránilo přísunu potravin a posil po moři – a pevnost pak po týdnech a měsících hladu kapitulovala sama. Řecké povstalce nedržela na moři žádná pravidelná válečná flotila; jejich silou byly právě takové ozbrojené obchodní a válečné lodě z ostrovů, jako byl Agamemnon, a kapitáni, kteří moře znali líp než kdokoli v sultánových službách. Bez této ostrovní síly by se povstání na pevnině sotva udrželo.

Bubulina se těchto blokád účastnila osobně, na palubě, mezi kapitány, kteří byli všichni muži. Nebyla divačkou ani mecenáškou, která své lodě jen zapůjčila a zůstala doma. Byla tam, kde se rozhodovalo – u pobřeží, na dohled od nepřátelských hradeb, v dýmu a čekání, které patřilo k dlouhým obléháním stejně jako děla.

Jednou z prvních pevností, které takto padly, byla Monemvasia; její osmanská posádka se vzdala na konci července 1821. Na podzim téhož roku byla Bubulina u obléhání Tripolisu (Tripolitsy), vnitrozemské osmanské pevnosti a správního centra Peloponésu, kterou obléhalo pozemní vojsko generála Theodora Kolokotronise. Pád Tripolisu byl jedním z rozhodujících okamžiků prvního roku války – ale byl také jedním z jeho nejtemnějších. Když pevnost padla, došlo k masakru jejích osmanských a židovských obyvatel; vítězové neznali slitování.

Právě sem tradice zasazuje jeden z nejsilnějších obrazů Bubulinina života. Podle tohoto podání se tehdy postavila vlastním tělem mezi rozzuřené řecké vojáky a ženy z harému poraženého místodržitele a bránila je před smrtí – prý proto, že se za jejich životy kdysi v Carihradě zaručila samotné valide sultan, sultánově matce, která tam pomohla jí. Připisují se jí slova, že kdo se těch žen dotkne, přejde nejprve přes její mrtvé tělo. Zda to řekla přesně takto, nebo jde o pozdější legendu, dnes nikdo nerozhodne. Do obrazu ženy, která rozuměla moci i milosti, ta scéna zapadá dokonale.

Vrcholem bylo Nafplio. Jeho blokáda a obléhání se táhly více než rok – trpělivá, vyčerpávající válka o hlad a čas, v níž Bubulinina flotila držela moře, zatímco pozemní vojsko svíralo pevnost z pevniny. Pevnost Palamidi, jež nad městem trůní na strmé skále, se vzdala na sklonku listopadu 1822 a osmanská posádka opustila město začátkem prosince. Byl to jeden z největších úspěchů celé války. Nafplio se pak na několik let stalo jedním z center rodícího se řeckého státu, dokonce jeho první skutečnou metropolí. Bubulina byla u toho, když se z hrstky vzbouřených ostrovů a vesnic rodilo něco, co se pomalu podobalo státu.

Vítězství ale Bubulinu stála draho, a to dvojnásob. Nejdřív ji připravila o syna: podle pramenů padl jeden z jejích synů už roku 1821 v bojích na Peloponésu. Matka, která poslala vlastní děti do boje, jako do něj poslala své lodě, zaplatila cenu, jakou platily matky vojáků od nepaměti.

A pak docházely peníze. Během prvních dvou let války Bubulina utopila v revoluci téměř celé své jmění – v dělech, v žoldu, ve střelném prachu a v zásobách, kterými zásobovala řecké oddíly u Nafplia i Tripolisu. Nikdo jí to nevracel; revoluce brala a slibovala, že splatí, až zvítězí. Žena, která přijela na frontu jako jedna z nejbohatších lodnic Egeje, se z ní vracela chudá. To, co jí zbylo, byla pověst – a ta se, jak se brzy ukázalo, v mírové politice počítala míň než peníze.

Sotva Řekové vytlačili Osmany z části Peloponésu, začali bojovat mezi sebou. Osvobozené území bylo najednou kořistí a soupeřící frakce se přely o to, kdo ho bude spravovat. Roku 1824 přerostly ty spory v otevřenou občanskou válku o moc a o majetek, který zbyl po vyhnaných Turcích. Byla to hořká chvíle: řecká revoluce, sotva se nadechla svobody, se obrátila sama proti sobě.

Bubulina patřila k okruhu generála Theodora Kolokotronise, jednoho z hlavních vojenských vůdců povstání. Vazba nebyla jen politická, ale i rodinná – jeho syn Panos si vzal její dceru Eleni, čímž se obě rodiny spojily. Když Kolokotronisova strana v mocenském střetu prohrála, dolehlo to i na Bubulinu. Vítězové neměli důvod šetřit spojence poražených.

Její dům v Nafpliu zabavili. Podle pramenů byla nakrátko i uvězněna, prý dokonce na vykonstruovaná obvinění. Nakonec ji poslali zpět na rodný Spetses – zchudlou, politicky poraženou a bez ochrany, kterou jí kdysi skýtaly peníze a spojenci. Žena, jejíž lodě ještě před pár lety rozhodovaly o osudu osmanských pevností, se ocitla na okraji dění, které kdysi sama pomáhala rozhýbat.

Na Spetsesu ji dostihl konec, jaký by od nepřátel nikdy nečekala. Ne osmanská koule, ne bouře na moři, ale spor mezi dvěma ostrovními rody – malicherný, soukromý a smrtelný.

Bubulinin syn Georgios se zamiloval do dívky z rodu Koutsisů – Eugenie Koutsi. Dívka už byla přislíbena jinému muži, kterého si sama nepřála, a tak spolu s Georgiem utekli. Bubulina, sama kdysi provdaná v sedmnácti podle vůle rodiny, se za syna postavila a jeho volbu podpořila.

Rod Koutsisů to nesl těžce. Šlo o čest i o porušenou zásnubu, o věci, na kterých v uzavřené ostrovní společnosti záleželo nade vše. A proti spojení navíc mluvilo i to, co ještě před pár lety nikoho nenapadlo: kdysi mocná a bohatá Bubulina byla teď zchudlá a politicky bezmocná. Nevěsta z jejího domu už nebyla partií, ale přítěží.

Během dne 22. května 1825 přišli ozbrojení příbuzní dívky k Bubulininu domu na Spetses. Byli přesvědčeni, že se uprchlá dvojice ukrývá uvnitř. Bubulina jim vyšla vstříc – podle podání z balkonu nad ulicí, jinde se mluví o prahu domu – a začala se s muži hádat. Postavila se jim slovně, ostře a nekompromisně, jak byla po celý život zvyklá. Slovní přestřelka se přiostřovala.

A pak, ať už úmyslně, nebo v návalu vzteku po jejích tvrdých slovech, jeden z příbuzných dívky zvedl zbraň a vystřelil. Jediná rána zasáhla Bubulinu do hlavy a byla smrtelná. Padla na místě. Bylo jí padesát čtyři let.

Vyšetřování nikdy nikoho neusvědčilo. Přestože bylo obviněno několik lidí, konkrétní vrah zůstal neznámý a k žádnému spravedlivému procesu nedošlo. Žena, kterou nedokázal zlomit sultán ani moře, padla na prahu vlastního domu v malicherném sporu o jedno zasnoubení. Zemřela stejně náhle a nesmyslně, jako přišla na svět – bez volby, uprostřed cizí zloby.

Za života se přitom Bubulině dostalo obdivu i podezření. Byla nezvyklá, mocná, velela mužům a utrácela jmění za válku – a taková žena vzbuzovala v okolí kromě úcty i rozpaky. Některé prameny naznačují, že za útokem nemusela stát jen msta uraženého rodu, ale i dávná nevraživost vůči ženě, která žila příliš svobodně a příliš mimo obvyklou míru. Skutečné uznání proto přišlo naplno teprve po smrti.

Traduje se, že jí carské Rusko krátce po smrti udělilo čestný titul admirála – a bývá proto označována za první ženu s admirálskou hodností v dějinách. Historikové jsou i tady obezřetní: pro udělení tohoto titulu chybí přímý doklad a ruské příručky existenci ženy-admirála v carském loďstvu neuvádějí. Je to jeden z těch efektních detailů, které se u legendárních postav rády tradují, ale prameny je neunesou. Jedno je ovšem jisté a doložené: řecké námořnictvo Bubulině roku 2018 posmrtně udělilo čestnou hodnost kontraadmirála.

Uznání přišlo v mnoha podobách. Její tvář se objevila na řeckých bankovkách i mincích. Dům na Spetsesu, v němž zemřela, je dnes muzeem nesoucím její jméno a spravují ho její potomci; mezi nimi se ostatně objevily i další pozoruhodné ženy. A Bubulina zůstala v řecké paměti jako jedna z hrdinek války za nezávislost – jako žena, která do boje za svobodu vložila víc než většina mužů kolem ní.

Zůstává po ní obraz ženy, jaká se do dějin devatenáctého století skoro nevešla. Bubulina se nenarodila do žádného trůnu ani úřadu. Narodila se ve vězeňské cele, zbohatla obchodem a dvakrát ovdověla dřív, než se stačila natrvalo zabydlet ve štěstí. V době, kdy se od žen jejího postavení čekalo, že budou spravovat domácnost a mlčet, ona spravovala flotilu a poroučela mužům v boji. Nemusela. Měla majetek, děti a klidné stáří na dosah. Místo toho všechno vsadila na věc, o níž ještě nebylo jisté, že vyjde.

Když přišel čas, nedala revoluci jen jméno – dala jí své lodě, své peníze a nakonec málem i všechny, kdo jí byli blízcí. Ztratila při ní majetek i syna a nedočkala se ani plné vděčnosti země, kterou pomáhala osvobodit; ta přišla až generacím po ní. A když ji nakonec zabila kulka, nevyslal ji sultán, proti němuž bojovala celý život, ani žádná námořní bitva. Vyšla z ruky souseda, kvůli lásce dvou mladých lidí. Žena, kterou celý svět znal jako velitelku, padla v hádce o jedno provinční zasnoubení – na prahu domu, do něhož se vrátila umřít tam, odkud kdysi vyplula dobýt moře.

1. Laskarina Bouboulina, Wikipedia

2. History, Bouboulina Museum, Spetses

3. Bouboulina, Laskarina (1771–1825), Encyclopedia.com

4. Laskarina Bouboulina from Spetses island, Greeka

5. David Brewer – The Greek War of Independence: The Struggle for Freedom and the Birth of Modern Greece, Overlook Press, 2003