Článek
Klíč k domu, jenž už neexistoval
V roce 1492 padla Granada. Posledního maurského sultána Boabdila pustili z města s rodinou a hrstkou dvořanů; všem ostatním andaluským muslimům dal Ferdinand Aragonský po čase volbu: křest, nebo exil. Tisíce rodů se rozhodly pro exil. Na cestě přes Gibraltar do Maroka si někteří s sebou nesli klíče od svých granadských domů. Klíče z kovaných spletených kruhů, jež se v rodinách dědily ještě dlouho po tom, co se domy proměnily v ruiny nebo padly do španělských rukou. Klíč ke ztracenému Andalusu.
Jednou z těch rodin byli al-Alámí. Otec Alí ibn Rašíd al-Alámí, andaluský šejk, založil v marockých horách kolem roku 1471 město Chefchaouen jako útočiště pro andaluské muslimy. Matka Lálla Zohra Fernándezová pocházela z Vejer de la Frontera u Cádizu. Někdy mezi roky 1485 a 1491 – přesné datum se neuvádí – se jim v Chefchaouenu narodila dcera. Říkali jí Áiša. Do historie vstoupila jako Sajjída al-Hurra, „Nezávislá vznešená paní“.
Sňatek se starším mužem, vláda v jeho nepřítomnosti
Kolem roku 1500 ji provdali za Sídího al-Mandrího II., guvernéra Tetuánu. Bylo jí podle různých pramenů patnáct, šestnáct nebo sedmnáct let; ženichovi přibližně třicet let víc. Al-Mandrí pocházel z andaluské uprchlické rodiny, jež znovu postavila Tetuán z trosek, do nichž ho předtím srovnali Portugalci. Sídí al-Mandrí byl muž, jenž bral věci do svých rukou – bojoval s portugalskými posádkami v Ceutě a Tangeru a často byl na výpravách týdny mimo město.
V těch nepřítomnostech vedla Tetuán Sajjída. Místní obchodníci si zvykli vyřizovat věci v paláci na medíně přímo s ní. Soudce konzultoval s ní. Velitelé posádky chodili pro rozkazy k ní. Když roku 1515 Sídí al-Mandrí zemřel, městská rada měla v podstatě jen formalitu k vyřízení: Sajjídu prohlásili guvernérkou neboli hákimou Tetuánu. Bylo jí kolem pětadvaceti.
Bylo to v islámském světě 16. století velice neobvyklé. Funkce guvernéra města se ženě dávala jen ve výjimečných případech, většinou jako přechodný stav. U Sajjídy se prozatím dočasné prodloužilo na sedmadvacet let.
Korzáři z Tetuánu
Sajjída měla od počátku vlády jasnou strategii. Tetuán byl přístavem sevřeným mezi portugalskou Ceutou a pobřežními državami křesťanských mocností. Pevnost na souši nepřicházela v úvahu; útoky ze souše by Portugalci a Španělé převálcovali. Ale moře bylo jiné. Moře patřilo tomu, kdo měl lodě a posádky.
Ve třicátých letech 16. století navázala spojenectví s Hajreddinem Barbarossou, osmanským korzárem a později pánem Alžíru. Dohoda byla čistě geografická: Barbarossa drancoval východní polovinu Středomoří, Sajjída tu západní. Její korzáři útočili na španělské lodě plující z Itálie do Cádizu, na portugalské obchodní lodě od Madeiry, na rybáře z andaluských vesnic. Ze zajatých Iberů brala výkupné nebo je směňovala za zajaté Andalusany v křesťanských věznicích. Z andaluských uprchlíků si držela námořnické posádky a důstojníky – muži, již ztratili v Granadě, Almeríi nebo Málaze své rodinné domy, neměli moc co ztratit.
Mezi její kořistí byla podle pramenů i manželka jednoho portugalského guvernéra, za niž si nechala vyplatit vysoké výkupné. Veškerá jednání o propuštění křesťanských zajatců na západním pobřeží vedla Sajjída osobně; španělské a portugalské diplomatické mise kvůli výkupnému putovaly přímo k ní. Její křesťanští protivníci ji respektovali jako „královnu“ západního Středomoří. Sám titul al-Hurra překládá Fatima Mernissiová ve své knize z roku 1993 jako „vznešenou paní, jež je svobodná a nezávislá, vladařku, která se neklaní žádné vyšší moci"; Sajjídu označuje za nespornou vůdkyni korzárů západního Středomoří. Marocký historik Muhammad Ibn Azzúz Hakim ji pokládá za jedinou ženu, jež kdy v dějinách Maroka držela suverénní moc.
Sultán, jenž přijel do Tetuánu
V roce 1541 vyslal vattásovský sultán Ahmed z Fezu posly s nabídkou sňatku. Vattásovci tehdy v Maroku dohasínali – sa'dovská dynastie z jihu už ovládala Marrákeš a postupovala na sever – a sultán potřeboval podporu severních andaluských elit. Sňatek s Tetuánkou byl diplomatický šachový tah.
Sajjída odpověděla, že nabídku přijímá. S jednou podmínkou: tetuánskou guvernérskou pečeť nevydá nikomu a do Fezu nepojede. Sultán musí přijet na svatbu sám.
V dějinách marocké monarchie před tím i potom žádný sultán neuzavřel sňatek mimo hlavní město. Korunovační etiketa to jednoduše nedovolovala. Ahmed al-Wattásí přesto svolil a vydal se z Fezu na sever, přes horský masiv Rífu, do Tetuánu.
Svatba se konala v Tetuánu, v Sajjídině městě. Zmiňuje ji marocký životopisný slovník Dauhat an-nášir od kronikáře Ibn Askara, byť jen stručně. Po obřadu se sultán vrátil zpět do Fezu; Sajjída zůstala v Tetuánu. Manželství trvalo na dálku až do jejího pádu.
Pád roku 1542
Za rok od svatby ji svrhli. Spiknutí vedl podle některých pramenů její vlastní zeť Muhammad al-Hassan, podle jiných její synovec. Detaily se rozcházejí. Co je jisté: roku 1542 byla Sajjída sesazena z guvernérského úřadu, zbavena pečeti a poslána zpět do Chefchaouenu, do města, jež založil její otec a jež teď řídili její příbuzní.
Tělo si pamatovalo Tetuán dlouho po tom, co opustila medínu. Vůně mořské soli mísená s pepřem ze suku, ranní volání muezzina z Velké mešity, zvuk koňských kopyt na kamenné dlažbě před guvernérskou rezidencí. V Chefchaouenu, vysoko v horách, slyšela jen ovce a vítr v cedrech. Klíč k domu v Granadě, jejž jí předal otec, prý nosila na šňůrce kolem krku až do konce. Klíč ke dveřím, jež už dávno neexistovaly.
Nikdo neví, kde je hrob
Po roce 1542 z dochovaných pramenů takřka mizí. Přesné datum smrti se neuvádí. Část pramenů ji klade k roku 1561, jiné o téměř deset let dříve, k roku 1552. Hrob nikdy nikdo bezpečně neurčil; ústní tradice v Chefchaouenu ukazuje na malé pohřebiště na svahu nad městem, doložený záznam ale chybí.
V západní historiografii o ní po staletí nikdo nepsal. Kromě portugalských a španělských diplomatických záznamů ze čtyřicátých let 16. století, které řešily výkupné za křesťanské zajatce a jednání s vládkyní Tetuánu, na ni evropská historie zapomněla. Teprve marocký historik Muhammad Ibn Azzúz Hakim v sedmdesátých letech 20. století a po něm marocká feministka Fatima Mernissiová její jméno vytáhli zpátky na světlo.
Žádný dobový portrét neexistuje, a tak ji dnešní vyobrazení dotvářejí zpaměti: žena s mečem v ruce a klíčem na řetízku kolem krku. Klíč k domu, jejž nikdy neviděla. Meč, jímž si dvacet sedm let držela město. A za nimi obrys Tetuánu, města z bílého kamene, jež bylo v 16. století předním přístavem západního Středomoří a do nějž jednou ne vlastní vůlí přijel marocký sultán, protože dáma města zkrátka nepřišla za ním.
Zdroje a další čtení
1. Sayyida al-Hurra – Wikipedia, Wikipedia
2. The Pirate Queen of the Mediterranean, Medievalists.net, 2022
3. Researcher reclaims 16th-century Moroccan woman leader, University of Kansas
4. Fatima Mernissi – The Forgotten Queens of Islam, University of Minnesota Press, 1993
