Smrt v Mayerlingu: co se té noci opravdu stalo?

Loschek zaklepal poprvé v šest ráno. Potom v sedm. Potom začal bušit.

Lovecký zámeček Mayerling stál v lesích necelou hodinu jízdy od Vídně, ale té zimy se zdálo, že leží na konci světa. Vídeňský les byl holý a šedý, cesty rozbředlé od sněhu, který neustále padal a neustále tál. Korunní princ Rudolf si zámeček vybíral, když chtěl pryč od dvora, od otce, od všeho. Nebyl to honosný palác. Byl to lovecký dům, kde se jedlo na jednoduchém stole, spalo v prostých pokojích a hovořilo bez dvorské etikety. Místo, kde se dalo na chvíli zapomenout, že jste příští císař.

Tentokrát si pozval hosty na lov, ale k snídani nepřišel. Komorník volal jeho jméno skrz zavřené dveře. Hrabě Hoyos přiběhl z přízemí. Žádná odpověď. Dveře zamčené zevnitř. Nakonec Loschek vzal kladivo a rozrazil panel, aby mohl prostrčit ruku a otočit klíčem.

Pokoj zatažený, pološerý. Rudolf seděl vedle postele, nehybný, s hlavou nakloněnou dopředu. Na nočním stolku sklenice a malé zrcátko. Z úst mu stékala krev. Teprve když otevřeli okenice a do pokoje vniklo lednové světlo, uviděli na posteli druhou postavu.

Sedmnáctiletá baronka Mary Vetserová. Mrtvá už několik hodin.

Premiér von Taaffe vydal prohlášení v poledne. Korunní princ prý zemřel na prasknutí srdeční výdutě. Žádná zmínka o dívce. Žádná zmínka o revolveru. Příběh vydržel sotva den. Zahraniční korespondenti měli informátory mezi služebnictvem a zprávy o milence korunního prince se rozletěly po Evropě rychleji, než dvůr stačil jakkoli reagovat.

Nová verze: Rudolf se zastřelil v pomatení smyslů. Klíčová formulace, protože sebevrah neměl nárok na církevní pohřeb. Pomatenec ano. Dvorský lékař Widerhofer podepsal lékařskou zprávu. Laskavostní svědectví. Vatikán souhlasil. Rakev korunního prince nesla vojenská čestná stráž do kapucínské krypty.

A Mary? Její tělo oblékli do šatů, posadili do drožky a mezi ramena jí vrazili hůl, aby nespadla a vypadala jako živá. Dva strýcové ji za deštivé noci odvezli do Heiligenkreuzu a pohřbili potají, bez obřadu. Úřední protokol tvrdil, že se otrávila. Matka Helena se pravdu dozvěděla až po několika dnech.

Mary Vetserová se narodila v roce 1871 jako dcera barona Albina Vetsery, slovenského diplomata, a Heleny Baltazziové z bohaté řecké rodiny. Rodina se pohybovala na okraji aristokracie: dostatečně bohatá, aby se zvala na plesy, příliš čerstvě nobilitovaná, aby ji staré rody přijaly. Otec zemřel, když bylo Mary šestnáct.

Byla krásná tou neklidnou krásou, kterou mají dívky na prahu dospělosti, kdy se tělo mění rychleji než mysl a kdy každý pohled cizího muže způsobí horko, které stoupá od hrudníku ke krku. Četla romány, psala do deníku a snila o lásce tak velké, že by se do žádného románu nevešla. Nosila příliš mnoho šperků, jak si povzdechla kronikářka Joan Haslipová, a flirtovala s ženatými muži na dostizích způsobem, který prozrazoval víc odvahu než zkušenost.

Rudolfa poprvé spatřila v dubnu 1888. Její pohled ho našel v davu a už ho nepustil. Jí sedmnáct, jemu třicet. Ženatý, otec, dědic trůnu. Mary to věděla. Její matka ji odvezla do Londýna, aby posedlost přešla. Nepomohlo. Mary ležela v londýnském hotelu a v hlavě jí zůstala jediná věc: jak se na ni podíval, jen na zlomek vteřiny, než jeho kočár projel kolem. Ten pohled. Ten jeden okamžik, kdy měla pocit, že ji vidí. Vrátila se do Vídně s odhodláním, které už nikdo nezastavil.

Prostřednicí se stala hraběnka Marie Larischová, Rudolfova sestřenice. Doručila dopis, psaný horečným písmem dívky, která ještě nikdy nic takového nenapsala. Schůzky začaly na podzim 1888. Odehrávaly se v půjčených bytech a zapůjčených kočárech, vždy krátké, vždy ve spěchu, vždy s vědomím, že za zdí může být kdokoli.

Mary žila pro chvíle, kdy se mohli vidět. Mezi schůzkami počítala hodiny. Nedokázala jíst. Nedokázala sedět v klidu v salonu a poslouchat konverzaci, protože její tělo bylo jinde, v tom posledním pokoji, kde seděla tak blízko něj, že cítila teplo jeho paže, aniž se dotýkali. Poznala jeho vůni dřív, než ho uviděla. Tabák, kolínská, kůže z rukavic. Když přišel vzkaz, že se uvidí, srdce jí tlouklo tak vysoko v hrdle, že se bála promluvit, aby to sestra Hanna neslyšela.

A pak přišla noc třináctého ledna. Sedmnáct dní před koncem. Mary o ní napsala přítelkyni Hermíně Tobisové s upřímností, která hraničila s nerozumností: přiznala, co se stalo. Že ztratila hlavu. Že patří Rudolfovi. Tělem i duší. Že se to nedá vrátit a ona to vrátit nechce. Psala to horečně, jako by jí ruka nestačila za myšlenkami, jako by se bála, že pokud to nenapíše hned, celá ta noc se rozplyne a ona si přestane věřit, že to bylo skutečné.

Po té noci se něco změnilo. Mary přestala počítat hodiny do příští schůzky. Začala počítat hodiny, které ji dělily od konce. Věděla to. Cítila to v těle, v neklidném spánku, v rukou, které se chvěly, když rozlamovala pečeť na jeho vzkazech. Věštkyně, kterou navštívila v lednu, jí řekla, že někdo z její rodiny brzy zemře. Mary odešla a nekřičela. Jen stiskla rty a šla dál. Ke konci, o kterém už věděla, ale který ještě neměl jméno.

Rudolf nebyl šťastný muž. Liberál v říši konzervativního otce. Intelektuál mezi vojáky. Anonymní novinář na trůně. Manželství se Štěpánkou se proměnilo v chladnou formalitu povinných večeří a odděleně trávených nocí. Říkalo se, že prostor mezi jejich ložnicemi je větší než vzdálenost mezi Vídní a Budapeští. K tomu alkohol, morfium a deprese.

Pro Mary musel být neodolatelný právě proto, že byl zlomený. Krásný muž s unavenýma očima a šarmem, který střídavě svítil a zhasínal jako plamen ve průvanu. Ženy, které ho znaly blízko, popisovaly zvláštní směs přitažlivosti a úzkosti. Jako by v jeho blízkosti cítily na kůži, že se něco nevyhnutelně blíží ke konci. A přesto se nemohly odtrhnout. Právě proto se nemohly odtrhnout.

Rudolf nabízel společnou sebevraždu více ženám. Mizzi Kasparová, kurtizána a údajná špionka, se mu vysmála do tváře a šla na policii. Řekli jí, ať se do císařských záležitostí neplete.

Mary se nevysmála. Mary řekla ano. Bylo jí sedmnáct. Byla omámená první láskou, ponořená celou bytostí do muže, který jí slíbil, že spolu budou navždy. Že je nic nerozdělí. Ani smrt. Zvlášť smrt ne.

Sestře napsala: „Odcházíme oba blaženi do nejistého onoho světa.“ Matce: „Nemohla jsem odolat lásce.“ V dopisech na rozloučenou nezní vyděšeně. Zní šťastně. A právě to je na celém příběhu to nejděsivější.

Podle nejpřijímanější verze Rudolf zastřelil Mary ranou do spánku a pak seděl vedle jejího těla několik hodin. Nad ránem 30. ledna obrátil revolver proti sobě. Ale tato verze není jediná.

V roce 1959 lékař Gerd Holler prozkoumal Maryiny ostatky. Na lebce prý nenašel stopu po kulce. Navrhl, že Mary zemřela na nezdařený potrat. Historička Lucy Coatmanová to vyvrátila: Mary přišla o panenství 13. ledna. Za sedmnáct dní nemohla být ve třetím měsíci.

Existuje verze, podle které do Mayerlingu vtrhli příbuzní Mary z rodiny Baltazziů a v potyčce oba zahynuli. Důkazy slabé. A je tu politická teorie: Rudolf jako hrozba pro dvůr, odstraněný a zamaskovaný jako sebevrah.

V roce 2015 Rakouská národní knihovna získala Maryiny dopisy na rozloučenou, uložené od roku 1926 v bankovním trezoru. Jsou jednoznačné. Mary věděla, co ji čeká. Šla dobrovolně. Ale otázka, proč dvůr tak horečně zamazával stopy, proč falšoval zprávy a proč jsou archivy dodnes neúplné, zůstává otevřená.

Rudolfova smrt přeťala přímou nástupnickou linii Habsburků. Novým dědicem se stal František Ferdinand d'Este. Zavraždili ho v Sarajevu 1914. A pak přišla válka.

Zámeček neexistuje. Na jeho místě stojí klášter, kde řádové sestry slouží zádušní mše a přijímají sto tisíc turistů ročně. Mnoho přichází s touž otázkou.

Mary leží v Heiligenkreuzu. Na náhrobku jen jméno a dvě data. Devatenáct let. Jedna zima. Sedmnáct dní, za které dala všechno. A noc, po které se už neprobudila.

Zdroje