Článek
Spěchal jsem na interní prezentaci, když mi výtah udělal malý žertík: zastavil o patro dřív. Nevšiml jsem si toho.
Vyrazil jsem rychlým krokem chodbou, protože jsem měl zpoždění a vlastně jsem ani neuvažoval, že by něco mohlo být jinak. Zaklepal jsem na dveře, které by měly vést do open-space kanceláře našeho týmu – a bez čekání jsem vstoupil dovnitř.
Místnost byla úplně jiná, než jsem čekal. Tlumenější světlo, méně stolů, všude ticho. Zaváhal jsem, ale než jsem se stihl otočit, ozval se klidný ženský hlas:
„Můžu vám nějak pomoct?“
Zvedl jsem oči. Stála u jednoho ze stolů – žena sotva o pár let starší než já, možná začátek třicítky. Profesionálně oblečená, ale nic přehnaného. Spíš ten typ elegance, který si člověk uvědomí až po chvíli.
A já tam stál jako přistihnutý školák.
„Omlouvám se, já… jsem asi ve špatné kanceláři,“ řekl jsem a pokusil se o úsměv, který měl být sebejistý, ale nejspíš tak vůbec nepůsobil.
Zvedla obočí v pobavené linii. „To se stává. Jen ne každý má odvahu vstoupit bez zaklepání.“
„Já zaklepal,“ protestoval jsem.
„Ano,“ usmála se. „Ale tiše.“
Místo aby mě rovnou poslala pryč, odložila složku, sešla od stolu a přišla blíž.
„Kam jste měl namířeno?“
Když jsem jí to vysvětlil, lehce kývla a ukázala ke dveřím. Jenže nějak jsme oba nespěchali. Zeptala se, jak se mi líbí budova, na jakém projektu pracuju… a já odpovídal, i když bych normálně při zpoždění utíkal.
Byla v ní zvláštní jistota. Takový klid, který člověka donutí zpomalit.
A já měl problém udržet oční kontakt déle než dvě vteřiny, protože pokaždé když jsem se na ni podíval, měl jsem pocit, že vidí až nepříjemně hluboko.
„Dovedu vás nahoru,“ nabídla nakonec.
„Není třeba, najdu to,“ hlesl jsem. Ale ona už kráčela ke dveřím, a tak nějak jsem šel za ní, aniž bych nad tím přemýšlel.
Cesta trvala sotva minutu. Mně připadala delší. Těsně před správnou kanceláří zpomalila a podívala se na mě tak, že jsem cítil, jak se mi úplně nepatřičně rozbušilo srdce.
„Kdybyste se ztratil znovu… jsem o patro níž,“ řekla tiše.
A já, stále mírně rozhozený, jsem ze sebe dostal jen: „Budu si to… pamatovat.“
Když jsem za sebou konečně zavřel dveře místnosti, kam jsem původněmířit měl, ucítil jsem, jak mi brní konečky prstů. A také jak mě napůl rozesmívá, napůl znervózňuje fakt, že někdo tak sebejistý, klidný a… vlastně i přitažlivý se najednou objevil v mém dni.
Prezentaci jsem zvládl, ale několikrát jsem se přistihl, že se dívám do černé obrazovky monitoru a v duchu znovu slyším její tón.
Jasný. Teple ironický.
A trochu nebezpečný.
Kolem čtvrté jsem šel dolů pro kávu. Zcela náhodou jsem vystoupil o patro dřív. Jen na malou okružní procházku. Tvářil jsem se, že hledám automat, ale pravda byla jednodušší: chtěl jsem zjistit, jestli tam ještě je.
Byla. Zmizel jsem, než si mě všimla, ale věděl jsem, že tohle není konec.
