Článek
Chodbou v suterénu stanfordské katedry psychologie se nese křik. Je srpen 1971, vězeň číslo 8612 je v cele zhruba šestatřicet hodin a řve, že další noc už tady nevydrží. Magnetofon běží. Ten hlas je na pásce slyšet dodnes, i s tichým šumem běžícího pásku pod ním: nejdřív vzteklý, pak roztřesený, nakonec sotva srozumitelný.
Kolem té nahrávky se postavil jeden z nejslavnějších příběhů, jaké kdy psychologie vyprodukovala. Recept zní jednoduše. Vezměte obyčejné, předem prověřené mladé muže. Hoďte losem, kdo bude dozorce a kdo vězeň. Za pár dní začnou dozorci ponižovat a vězni se hroutit. Za tím prý nestojí zkažená povaha, ale situace, do které se za správných okolností chytí skoro každý.
Jenže ten člověk, který na pásce křičí, na jiné nahrávce z téhož týdne klidně a naprosto srozumitelně vysvětluje, že to celé sehrál, aby se dostal ven. A když se po sedmačtyřiceti letech konečně někdo probral archivem experimentu, ukázalo se, že ani tvrdost dozorců nebyla tak docela jejich vlastní nápad.
Šest dní, které se dostaly do každé učebnice
Zopakujme si, o čem se učí. V srpnu 1971 vybral stanfordský psycholog Philip Zimbardo z pětasedmdesáti přihlášených čtyřiadvacet mladých mužů, prověřených dotazníky jako psychicky v pořádku. Losem rozhodl, kdo bude na které straně, v suterénu katedry postavil maketu věznice a nabídl patnáct dolarů na den, dnes zhruba sto dvacet. Pokus měl běžet dva týdny. Skončil šestý den, poté co se do sklepa přišla podívat mladá psycholožka Christina Maslachová, uviděla vězně s papírovými pytli na hlavách a Zimbardovi řekla, co si o tom myslí.
Závěr obletěl svět a drží se ho dodnes: role udělá člověka. Zimbardo přitom léta trval na tom, že dozorci nedostali žádný výcvik. V prvním odborném článku o experimentu z roku 1973 stojí černé na bílém, že „ani jedna skupina neprošla žádným specifickým tréninkem v těchto rolích“. V Luciferově efektu, knize, kterou pokusu věnoval o šestatřicet let později a jež vyšla i česky, to opakuje: dozorci prý dostali jen obecnou orientaci, měli udržovat pořádek a nesměli použít fyzickou sílu. Zbytek si vymysleli sami.
Sedmnáct krabic, které půl století nikdo neotevřel
Teď přichází ta fakt zvláštní část. Zimbardo svůj archiv v roce 2011 věnoval stanfordské univerzitě. Šestnáct krabic tam, jedna v archivu dějin americké psychologie v Ohiu. Papíry, protokoly, dopisy účastníků, hodiny filmu, desítky hodin zvuku. Kdokoli si o ně mohl říct.
Nikdo si o ně neřekl. Skoro padesát let byl experiment citován v učebnicích sociologie, kriminologie i etiky, natočili podle něj filmy, a přitom se nenašel jediný badatel, který by šel a ty krabice otevřel (půl století přednášek o jednom pokusu a ani jedna cesta do skladu). Francouz Thibault Le Texier, který to nakonec udělal jako první, to sám nazývá jednou z nejzáhadnějších věcí celého případu. Přebral stovky dokumentů, hodiny filmových záznamů a osmačtyřicet hodin zvuku a k tomu vyzpovídal patnáct účastníků. Studii otiskl v roce 2019 časopis American Psychologist, tedy hlavní časopis Americké psychologické asociace, táž adresa, jež tehdy pomohla experiment proslavit.
A co je na těch páskách vlastně slyšet? Ozve se z nich dost jiný příběh, než jaký se učí.
Na sobotní nahrávce z orientace už se ví, co se má stát
Sobota 14. srpna 1971, den před „zatýkáním“, orientace budoucích dozorců. Zimbardo jim podle přepisu vysvětluje, co je cílem:
„Můžeme v nich vytvořit nudu. Můžeme v nich vytvořit pocit frustrace. Můžeme v nich do jisté míry vytvořit strach. Můžeme v nich vytvořit představu libovůle, která jim vládne a kterou máme plně v rukou my, systém, vy, já… Nebudou mít žádnou svobodu jednání. Nebudou moct udělat ani říct nic, co jim nedovolíme… Celkově má tohle všechno v nich vytvořit pocit bezmoci. Veškerou moc v té situaci máme my. Oni žádnou.“
To není popis pokusu, jehož výsledek nikdo netuší, ale rovnou zadání. Le Texier k němu v archivu našel Zimbardovou rukou psaný list nadepsaný „Osnova orientace dozorců“ a na něm hesla jako „Poroučet. Libovůle. Dozorci nikdy nepoužijí jméno, jen číslo. Žádná prosba, rozkaz.“ Denní rozvrh dostali dozorci taky (v experimentu, který měl zkoumat spontánní chování). Z tehdejších sedmnácti vězeňských pravidel jich jedenáct bylo doslova opsaných ze studentského pokusu, jejž o tři měsíce dřív na koleji uspořádali Zimbardovi posluchači.
A když někdo z dozorců nehrál dost tvrdě, vzal si ho stranou „ředitel věznice“, vysokoškolák ze Zimbardova semináře. Nahrávka jednoho takového rozhovoru leží v archivu celá, od první věty po poslední: dozorci prý musí vědět, že „každý z nich bude to, čemu říkáme tvrdý dozorce“, protože jestli to bude vypadat jako vězení, závisí hlavně na nich. Padne tam i pokyn reagovat tak, jak si dotyčný představuje reakce „prasat“, jak se tehdy říkalo policistům. Týž „ředitel“ na konci experimentu přiznal, že dostal za úkol vyvolat u nich „tvrdé chování“. Jeden z nich si po pokusu zapsal, že mu ředitel nebo profesor Zimbardo výslovně nařídili chovat se určitým způsobem, například ve středu přitvrdit po úterní mírnosti.
Nikdo jim přitom neřekl to hlavní: že jsou taky pokusné osoby. Byli přesvědčeni, že se zkoumají vězni a že oni sami patří k výzkumnému týmu. Jeden z nejtvrdších, vězni přezdívaný John Wayne, studoval shodou okolností divadlo. Při závěrečném rozboru to řekl naplno: celou dobu hrál a myslel si, že tím studii pomáhá.
Vězeň 8612: „Vymyslel jsem si několik plánů, jak se dostat ven“
Zpátky ke křiku v chodbě. Student, který hrál vězně 8612, se jmenoval Douglas Korpi a na experiment šel hlavně kvůli penězům a s představou, že si u toho bude číst na přijímací zkoušky (dva týdny placeného klidu na učení, tak si to spočítal). Když si řekl o knihy, dozorci ho odbyli. Zkusil se dostat ven po dobrém, ale Zimbardo mu vysvětlil, že odejít se dá jen ze zdravotních nebo psychiatrických důvodů. Protokol, který Zimbardo předložil univerzitní etické komisi, to říká otevřeně: vězni „mají být vedeni k přesvědčení, že nemohou odejít“.
Tak zvolil psychiatrické důvody. V rozhovoru natočeném ještě v srpnu 1971 to popsal takhle: došlo mu, že ho vodí za nos, tak vymyslel několik plánů, jak se dostat ven, a vybral ten, při kterém nikomu neublíží ani nic nerozbije – prostě dělat, že se zbláznil. O rok později to zopakoval přímo Zimbardovi. Zopakoval to i koncem osmdesátých let před kamerou (z dokumentu to vystřihli) a znovu v roce 2017 novináři Benu Blumovi, tentokrát tou nejkratší možnou větou: každý klinik by poznal, že to hraju.
Le Texier je v závěru opatrnější, než by novinový titulek chtěl. Nedá se prý s jistotou říct, jestli Korpi hrál. Dá se říct jen tolik, že velmi pravděpodobně chtěl vypadat, že se hroutí, a že svou verzi vypráví bez jediného rozporu už skoro půl století.
A tady je potřeba zabrzdit, protože kolem tohohle příběhu se člověku snadno ujede na druhou stranu. Ne, nebylo to celé nahrané divadlo. Podmínky v tom sklepě byly skutečné a mizerné. Buzení ve dvě třicet ráno, řetěz na kotníku, omezený přístup na záchod, žádné denní světlo. Utrpení bylo pravé; přehnané je akorát to číslo, které se traduje. Zimbardo psal, že polovina vězňů musela být propuštěna předčasně kvůli psychickému rozvratu. Podle archivu odešlo dřív pět z jedenácti vězňů, dva po pláči, jeden kvůli vyrážce z nedostatku hygieny a odebraných léků, jeden bez zjevného důvodu a jeden byl 8612. Skutečné příznaky zhroucení vykazovali podle Le Texiera dva.
Zimbardo se bránil až do konce
Autor experimentu se proti tomu ohradil a je přece jen fér ho slyšet. Žádat po člověku, který hraje dozorce, aby byl „pevný“ a „aktivní“, je podle něj slabý odvar toho, co dělají skuteční velitelé v opravdových věznicích. Někteří dozorci zůstali slušní celou dobu, takže krutost byla volba, ne příkaz (a něco do sebe to má). Korpiho zhroucení musel tehdy brát vážně, protože nic jiného výzkumníkovi etika nedovoluje, a týž Korpi podle pozdějších záznamů řekl, že to byl nejvíc rozrušující zážitek jeho života. V roce 2020 Zimbardo s kolegou v American Psychologist označili kritiku za „ad hominem, zavádějící, nepřesnou a nevědeckou“ a trvali na tom, že jádro platí: dejte jedné skupině skoro absolutní moc nad druhou v dehumanizujícím prostředí a stane se něco ošklivého.
Nejzajímavější odpověď ale nepřišla od něj ani od Le Texiera. Ve stejném čísle vyšla druhá studie, jež tvrdí něco jemnějšího než „platí to“ nebo „neplatí to“. Role samy o sobě prý krutost nespustí, spustí ji až vůdce, jenž lidi přesvědčí, že jsou tým a že jejich tvrdost slouží dobré věci, třeba vězeňské reformě. Přesně to je na těch páskách slyšet.
Empirickou zkoušku téhle myšlenky zařídila mimochodem BBC. Dva britští sociální psychologové pro ni zopakovali vězeňský pokus, odvysílaný v roce 2002, jen s tím rozdílem, že vedení nepřevzali a dozorcům žádné pokyny nedali. Nezdivočeli. Nedali se dohromady jako parta, vězni získali sebevědomí, šestý den si otevřeli dveře a systém se zhroutil zevnitř. Autoři to shrnuli tak, že lidé nepřijímají přidělené role automaticky.
Je to stejná rodina omylů jako chuťová mapa jazyka nebo vsazená dětská vzpomínka. Nástroj, jímž měříme svět, sám ukázal špatné číslo. Věda tím neztrácí smysl, jenom ta oprava trvá směšně dlouho, protože nikdo nemá důvod ověřovat příběh, který se všem líbí.
V říjnu 2024 zemřel Philip Zimbardo, bylo mu jednadevadesát a u sebe měl Christinu Maslachovou, tu mladou psycholožku, jež experiment tehdy zarazila a později se za něj provdala. O měsíc později se před kamerami sešli přeživší dozorci a vězni a ani po půl století se neshodli na tom, co se v tom sklepě vlastně stalo.
Nejpodivnější na celé věci není, že se odborníci neshodnou, ale jak dlouho stačilo se nedívat. Pásky ležely v těch krabicích celou dobu, hlas i šum; půl století si o ně nikdo neřekl.
Zdroje a další čtení
1. Thibault Le Texier – Debunking the Stanford Prison Experiment, American Psychologist 74(7):823–839, 2019 – archivní rozbor: přepisy orientace dozorců, nahrávka „tvrdého dozorce“, výpovědi vězně 8612, počty předčasných propuštění i doslovná citace protokolu, který Zimbardo předložil univerzitní etické komisi (Human Subjects Research Review Committee, 1971); odtud i věta o tom, že vězni mají být vedeni k přesvědčení, že nemohou odejít.
2. Craig Haney, Curtis Banks & Philip Zimbardo – Interpersonal Dynamics in a Simulated Prison, International Journal of Criminology and Penology 1:69–97, 1973 – první odborný článek o experimentu; zdroj tvrzení, že ani jedna skupina neprošla žádným specifickým tréninkem v těchto rolích.
3. Philip Zimbardo's Response to Recent Criticisms of the Stanford Prison Experiment, prisonexp.org, 23. 6. 2018 – autorova vlastní obhajoba v plném znění.
4. Philip Zimbardo & Craig Haney – Continuing to acknowledge the power of dehumanizing environments, American Psychologist 75(3):400–402, 2020 – odborná reakce na obě kritické studie z roku 2019.
5. S. Alexander Haslam, Stephen Reicher & Jay Van Bavel – Rethinking the Nature of Cruelty: The Role of Identity Leadership in the Stanford Prison Experiment, American Psychologist 74(7):809–822, 2019 – výklad přes vedení a skupinovou identitu.
6. Ben Blum – The Lifespan of a Lie, 2018 – dlouhá investigativní reportáž, v níž Douglas Korpi mluví o hraném zhroucení.
7. New Stanford Prison Experiment revelations question findings, Inside Higher Ed, 20. 6. 2018 – nezávislé zpravodajské shrnutí sporu i Zimbardovy odpovědi.
8. Stanford prison experiment, Wikipedia – časová osa, počty účastníků, průběh propuštění, přehled kritiky i obhajoby.
9. BBC Prison Study, Wikipedia – pokus natočený BBC v roce 2001; odborně Reicher & Haslam, Rethinking the psychology of tyranny, British Journal of Social Psychology 45:1–40, 2006.
10. Philip Zimbardo, the psychologist behind the „Stanford Prison Experiment,“ dies at 91, Stanford Report, 2024.
11. Eliana Dockterman – What the Stanford Prison Experiment Docuseries Reveals, TIME, listopad 2024 – k premiéře dokumentární série National Geographic The Stanford Prison Experiment: Unlocking the Truth 13. listopadu 2024 a k rozporným výpovědím přeživších účastníků na původní scéně.
12. Philip Zimbardo – Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí, Academia, Praha 2014 (přeložili Marika Králíková a Radek Kašpar) – autorovo vlastní vylíčení experimentu v češtině.
