Článek
V hlavě se mi mísily obrazy a domněnky, otázky bez odpovědí a tiché výčitky, že jsem si dovolil zajít příliš daleko, aniž bych měl jistotu, že je to vůbec chtěné. Čím víc jsem se snažil to zastavit, tím méně jsem měl pocit, že mám nad sebou kontrolu.
Říkal jsem si, že bych měl přestat chodit do jejího patra, že tím jen zvyšuju napětí, které nemůže vést k ničemu dobrému. Současně jsem si ale uvědomoval, že tahle myšlenka přichází pokaždé až ve chvíli, kdy už stojím ve výtahu a sleduji, jak se rozsvěcuje číslo patra, kam oficiálně nepatřím. Bylo v tom cosi nutkavého, jako by mě tam táhla síla, kterou neumím pojmenovat ani jí vzdorovat.
Když jsem ten den vystoupil, cítil jsem v žaludku nepříjemné stažení. Chodba byla tichá a mně došlo, že jsem doufal, že ji neuvidím, a zároveň se bál, že by tomu tak opravdu bylo. Ten rozpor mě vyčerpával. Toužil jsem po jasném signálu, po čemkoli, co by mi dovolilo se buď stáhnout, nebo jít dál, ale místo toho přicházelo jen další váhání.
Uviděl jsem ji stát u stolu, obrácenou zády ke dveřím, a v tu chvíli se mi hlavou přehnala vlna pochybností. Připadal jsem si jako vetřelec, někdo, kdo překračuje hranici, o které se nemluví, ale o to víc se dodržuje. Věděl jsem, že bych se měl otočit a odejít, že každá další vteřina v její blízkosti jen prohlubuje něco, co se už stejně vymklo kontrole.
Zůstal jsem ale stát. Ne proto, že bych měl plán, ale proto, že jsem ho neměl. Hlava byla plná hluku, úvah a varování, zatímco tělo reagovalo mnohem jednodušeji a přímočařeji. Přitahovala mě a zároveň děsila právě tím, jak klidně působila, jako by věděla, že se něco děje, a neměla potřebu to urychlovat ani zastavovat.
Když se ke mně otočila, její pohled se na mně na okamžik zastavil. Nebyl překvapený, nebyl odmítavý, byl jen pozorný, a právě to ve mně vyvolalo nejsilnější reakci. Měl jsem pocit, že mě vidí přesně v tom zmatku, ve kterém se nacházím, a že čeká, co s ním udělám. V tu chvíli mě napadlo, že nejhorší by bylo neudělat nic.
Chtěl jsem něco říct, vysvětlit se, omluvit se nebo si znovu vytvořit bezpečný odstup pomocí slov, ale žádná věta se mi nezdála dostatečná ani pravdivá. Všechno, co bych mohl říct, by znělo buď příliš opatrně, nebo příliš odhaleně. Mlčení mezi námi se naplnilo významem, který byl těžší než jakákoli slova.
Uvědomil jsem si, že stojím příliš blízko, a přesto jsem neustoupil. Naopak, s každým nádechem jsem cítil, jak se ve mně hromadí napětí, které hledá cestu ven. Byla to směs touhy, strachu a zoufalé potřeby něco změnit, přerušit ten kruh nečinnosti, ve kterém jsem se točil už příliš dlouho.
A pak jsem se přestal ovládat. Nepromluvil jsem, nepodíval se jí do očí s jasným úmyslem, jen jsem udělal malý, téměř nepatrný pohyb a lehce se dotkl její ruky, jako by to byl instinkt, ne rozhodnutí. Ten dotek byl krátký, váhavý a přesto nezvratný, protože v něm bylo obsaženo všechno, co jsem si dosud nedovolil připustit.
