Veronica Franco mluvila s králem i s inkvizicí. Zemřela v Benátkách v chudobě

V Worcester Art Museum v Massachusetts visí obraz připsaný dílně Jacopa Tintoretta. Žena na plátně se dívá přímo na diváka. Klidně. Vědomě. Historici se dodnes přou, zda jde opravdu o Veroniku Francovou. Nikdo to neví jistě. Ten pohled, trochu vyzývavý, trochu unavený, by ale seděl.

Veronika se narodila kolem roku 1546 do rodiny, jež patřila k benátské vrstvě cittadini, mezi obchodníky a notáře, kteří v hierarchii města stáli mezi šlechtou a obyčejnými občany. Její matka Paola Fracassa byla sama kurtizánou a dceru k témuž řemeslu vedla (jestli z pragmatismu, nebo z lásky, nevíme). V Benátkách šestnáctého století to vlastně neznamenalo hanbu. Spíš strategii. Vzdělání získala od bratrova domácího učitele, což bylo pro dívku v té době asi tak běžné jako sníh v srpnu. Latina, rétorika, Petrarca. Hudba na lutnu, na klavichord. Tanec. Tabulky a astronomie. Někdy ve čtrnácti ji matka představila prvnímu zákazníkovi, šlechtici, jenž si pak roky stěžoval, že ho ta čtrnáctiletá uměla po hodině zničit slovem.

V osmnácti se Veronika krátce provdala za lékaře Paola Panizzu, ale manželství se rozpadlo dřív, než se narodil druhý syn. Vrátila se k matčinu řemeslu, a tentokrát už jako autorka vlastního osudu.

Cortigiana onesta, „počestná kurtizána“, byla zvláštní benátský vynález. Ne pouliční žena. Společnice, jež bavila konverzací, hudbou, verši, a ano, i tělem, ale především hlavou. Cena za jednu noc se v šestnáctém století pohybovala kolem dvaceti až padesáti dukátů, což odpovídalo ročnímu platu středně postaveného úředníka. Návštěva u Veroniky Francové stála na vrcholu její kariéry, podle Catalogo di tutte le principal et più honorate cortigiane di Venetia z roku 1565, dva dukáty za prosté setkání, deset za večeři, padesát za noc.

Tahle žena měla šestnáct stálých milenců, kteří se navzájem znali a kteří jí velmi dobře platili. Mezi nimi velvyslanci, biskupové, dva členové prokurátorské rady svatého Marka a později i francouzský diplomat André Hurault de Maisse. Veronika dokázala udržet všech šestnáct v iluzi výlučnosti tak dobře, že o jejím talentu psal s obdivem i papežův legát.

V Benátkách bylo kurtizán v té době přes jedenáct tisíc (z celkové populace sto padesát tisíc, tedy jedna z patnácti dospělých žen). Ale jen sto dvacet z nich figurovalo v Catalogu jako cortigiane oneste. A z těch sto dvaceti jen Veronika a snad ještě Tullia d'Aragona o generaci dříve dokázaly z té pozice vystoupit a stát se autorkami, jejichž jméno město znalo dřív než tváře jejich klientů.

Vstup do literárního salónu Domenica Veniera proměnil celý její život. Venier byl básník, mecenáš, ochrnutý starý šlechtic, jenž ze svého paláce v Santa Maria Formosa vedl jednu z nejvlivnějších literárních akademií Evropy. Domenico si Veroniku vzal pod ochranu. Ne jako milenku, na to byl už příliš nemocný. Jako autorku.

Pod jeho vedením vyšla v roce 1575 sbírka Terze rime: osmnáct veršovaných dopisů, v nichž se Veronika stala hlasem, který Benátky nečekaly. Proč by taky čekaly? Kurtizána, jež píše básně. To znělo jako vtip. Nebyl.

Kapitola XVI byla odpovědí básníku Maffiovi Venierovi (Domenicovu vlastnímu příbuznému, jenž ji veřejně napadl jako ženu a prostitutku v anonymních pamfletech, které všichni v Benátkách připsali správnému autorovi do týdne). Veronika mu odpověděla jazykem šermířského souboje: „Když se ženy rozhodly nosit zbraně a nosit knihy, dokázaly všechno, co dokáží muži. To, že to nedělají, není proto, že nemohou, ale proto, že je jim zakázáno.“

Provokace? Asi. Pravda? Taky.

Rok před vydáním Terze rime, v červenci 1574, ji město vybralo, aby provázela francouzského krále Jindřicha III. při jeho jedenáctidenní návštěvě Benátek. Diplomatická služba zvláštního druhu (i když město na to takhle samozřejmě nepohlíželo). Mladý král se vracel z polského trůnu, který právě opustil bez vysvětlení, do Francie po smrti svého bratra. Cestou se v Benátkách zdržel a dostal od města hostinu, jakou si pamatovala generace. Veronika ho přijala v jednom ze svých dvou domů na Cannaregio. Co se mezi nimi odehrálo za zavřenými dveřmi, město šeptalo ještě měsíce poté.

Její tělo si pamatovalo vůni cizího dvora. Santalové dřevo a pižmo, vlasy navoněné růžovým olejem, kožené rukavice se znakem zlatých lilií. Ruce, které nepatřily nikomu z benátského patriciátu. Ještě týdny po jeho odjezdu cítila na svých prstech stopu hedvábí, jež si přivezl z Francie, a musela se nadechnout, než vstoupila do Venierova salónu, protože věděla, že to na ní bude vidět.

Králi věnovala dva sonety, které později zařadila do své druhé knihy Lettere familiari a diversi roku 1580. Jindřich III. ji zase obdaroval emailovým miniaturním portrétem sebe sama ve zlatém pouzdře. Pouzdro si Veronika do konce života nosila u pasu na hedvábné stužce.

Rok 1575 přinesl mor. Benátky se vylidnily. Veronika uprchla na pevninu a její dům na Cannaregio mezitím v jejím týdnu nepřítomnosti vyrabovali sousedi i nájemníci. Prostě vzali, co zbylo. Když se roku 1577 vrátila, neměla skoro nic. Šperky pryč. Rukopisy zachráněné jen díky tomu, že je vzala s sebou. Z její knihovny zbylo třináct svazků.

A čekal ji ještě jeden úder. Synův vychovatel Ridolfo Vanitelli, jehož Veronika krátce předtím vyhodila kvůli krádeži stříbra, ji udal benátské inkvizici. Obvinění znělo: čarodějnictví. Konkrétně dvě věci: praktiky lásky k získání mužského srdce a údajná svatokrádež s hostií během mše ve Frari. V šestnáctém století byla obvinění z čarodějnictví osvědčeným nástrojem, jak zničit nepohodlnou ženu, a polovinu obvinění inkvizice vyšetřila do tří měsíců.

Veronika se ovšem dokázala bránit. Před tribunálem v paláci u svatého Teodora pronesla obhajobu, ze které se dochoval téměř každý paragraf. Mluvila latinsky tam, kde tribunál čekal italsky. Odkazovala na Petrarcu tam, kde tribunál čekal slzy. Měla mezi sebou navíc spojence ve dvou kardinálech a v jednom z prokurátorů svatého Marka. Obvinění bylo staženo.

Ale Benátky si pamatovaly. Cortigiana onesta, jež jednou stála před tribunálem, byla v očích města vlastně neonesta navždy.

Roku 1577 navrhla městské radě dei Dieci založení útulku pro bývalé kurtizány, jenž by se jmenoval Casa del Soccorso a poskytoval ženám, jež už nemohly cortigianou živit, místo k bydlení a praktickému zaučení (švadlení, kuchyně, šitba krajek). Sama chtěla stát v jeho čele. Senát na návrh reagoval s dvouletým mlčením, pak ho zamítl. Útulek otevřela jiná žena, šlechtična Maria Bernarda Borghi, o pět let později pod jiným jménem a bez Veronicyna podílu.

Poslední mecenáš zemřel. Přátelé se vytratili; peníze došly. Veronika se přestěhovala z palácového bytu do dvou pokojů v chudší části Cannaregia, mezi rybáře a tkalce. Pohřební matriky farnosti San Marziale zaznamenávají její smrt 22. července 1591. Bylo jí čtyřicet pět let. Příčina smrti: febre maligne (zhoubná horečka, asi tyfus). Žádný pomník. Hrob v hromadné kapli, kam farnost ukládala chudé.

Ten portrét ve Worcesteru, pokud je opravdu její, zachycuje ženu, jež ještě netuší, co přijde. Klidné oči, drahá látka, prsteny. Všechno, co jí mor a inkvizice jednou vezmou, má na sobě. Pero, jež položila na papír, jí ovšem vzít nemohl nikdo.

Sbírku Terze rime znovu vydali v osmnáctém století v Padově. Roku 1992 jí americká historička Margaret F. Rosenthal věnovala monografii The Honest Courtesan, zatím nejlepší knihu, co o ní kdo napsal. V roce 1998 podle Rosenthalové scénáře natočila Marshall Herskovitz film Dangerous Beauty s Catherine McCormack v hlavní roli. V Benátkách, v ulici, kde kdysi žila, dnes stojí cedule s jejím jménem.

Cedule nic neříká o verších. Nic o králi. Nic o inkvizici. Jen jméno a dvě data, jako by to o Veronice Francové mohlo stačit.