Článek
Jednadvacátého října 1861, Řím. Podzimní vlhko stoupá od Tibery a v bazilice San Carlo al Corso stojí padesátiletý muž v černém kabátě. Dívá se na oltář, který měl být zítra svědkem jeho svatby. Svíce připravené, květiny objednané, pozvánky rozeslané (říkejme tomu optimismus). Jenže toho rána dorazil z Vatikánu posel se vzkazem: sňatek se nekoná. Žádný důvod. Žádná diskuse.
Papež rozhodl. Tečka.
Franz Liszt se otočil a odešel. Nevěstu už nikdy nepojal za svou manželku. Jak k tomu vlastně došlo? Aby člověk pochopil, co ho do toho římského kostela přivedlo, musí se vrátit o téměř třicet let zpátky, do Paříže roku 1833, kde jednadvacetiletý pianista s vlasy po ramena poprvé zahrál v jednom pařížském salonu, u markýzy Le Vayer v Rue du Bac. A kde začal příběh, jenž zničil dvě ženy, dvě kariéry a jeden královský dvůr.
Lisztomanie. Tak to nazval Heinrich Heine v dubnu 1844 a slovo se okamžitě uchytilo, protože nic jiného ten jev prostě nevystihovalo. Ženy při Lisztových koncertech křičely, omdlévaly, draly se ke klavíru. Sbíraly jeho zlomené struny a nechávaly si z nich dělat náramky. Jedna dáma sebrala jeho nedopalek doutníku, nechala ho zasadit do medailonu a obklopit monogramem F. L. v diamantech. Jiné si nosily skleněné lahvičky, do kterých slévaly zbytky jeho kávy (ano, opravdu – zbytky kávy, jako by to byly svaté relikvie).
Heine to označil za „skutečné šílenství, jakého dějiny zuřivosti nepamatují“. Vysvětloval si to magnetismem, galvanismem, elektřinou. Zkrátka čímkoli, co znělo vědecky. Pravda byla jednodušší. Liszt byl krásný, nebezpečný a hrál tak, že se lidem zastavoval dech. Na pódiu seděl sám, bez orchestru, a celý sál měl v hrsti. Ten formát do té doby neexistoval – sólový recitál. Vymyslel ho on. Podle muzikologa Alana Walkera šlo o vynález, který změnil koncertní kulturu navždy.
To všechno ovšem přišlo až později, s velkými virtuózními turné čtyřicátých let. V roce 1833 byl Liszt teprve na začátku – jednadvacetiletý zázrak, který v pařížských salonech teprve budoval své jméno. A právě v jednom z nich, mezi lustry a šeptandou, potkal Marii d’Agoultovou. Sedmadvacetiletá, o šest let starší než on. Vdaná za hraběte Charlese d’Agoulta. Matka dvou dcer. Krásná tím způsobem, o kterém se říkalo, že dokáže zastavit konverzaci uprostřed věty.
Scházeli se tajně v malém bytě, kterému říkali „díra na krysy“. Celá Paříž to přesto věděla – kdo z nás by to nevyčenichal. Když Marie otěhotněla a dítě nemohlo být manželovo, zbývalo jediné. V květnu 1835 napsala svému muži dopis a zmizela. S Lisztem odjela do Basileje a pak dál do Ženevy, kde v prosinci přišla na svět jejich dcera Blandine.
Pařížská společnost byla zdrcena. Že hraběnka opustí manžela kvůli potulnému klavíristovi? Prostě nepředstavitelné. Jenže Marie si nevzala jen milence. Vzala si svobodu, o které její vrstva nesměla ani mluvit (a jestli to byl odvážný čin, nebo zpětná racionalizace, to dnes asi nikdo nerozhodne). Zaplatila za to vším: postavením, přáteli, dcerou z prvního manželství.
Následujících devět let tvořili pár. Cestovali po Itálii a Švýcarsku (podívejme se na to upřímně – jako dva lidé na útěku, ne jako turisté), narodily se jim ještě Cosima v roce 1837 a Daniel v roce 1839. Liszt skládal, koncertoval, přitahoval davy. Přitahoval i jiné ženy. Marie to věděla. Cítila to v jeho nepřítomnostech, v dopisech, které přicházely stále řidčeji (cože, zase žádný dopis?), v tom, jak se jeho oči při rozhovoru začaly dívat někam jinam.
Tělo to vědělo dřív než rozum. Seděla v salonu a poslouchala konverzaci, ale její ruce v klíně se svíraly tak pevně, že nehty zanechávaly půlměsíce v dlaních. Když odcházel z pokoje, vzduch kolem ní zhoustl a vlastní dech jí zněl příliš nahlas. V noci ležela v posteli a čekala na jeho kroky na schodech, počítala údery hodin a říkala si, že tentokrát to bude jinak. Tentokrát přijde.
Nepřicházel.
V roce 1844 se objevila Lola Montezová – tanečnice, dobrodružka, žena, která o pár let později svrhne bavorského krále. S Lisztem měla krátkou, bouřlivou aféru. Pro Marii to byla poslední kapka. Prostě konec. Rozešli se a Liszt si vzal děti do vlastní péče. Jejich matce zakázal přístup.
Marie se stala spisovatelkou pod pseudonymem Daniel Stern. Napsala třísvazkové dějiny revoluce roku 1848 (a dílo se dočkalo uznání). Byla brilantní, přísná, respektovaná. Ale kdo si na ni vzpomněl, vzpomněl si jako na tu, co utekla s Lisztem.
Tři roky po rozchodu s Marií, v únoru 1847, hrál Liszt v Kyjevě. Únorový mráz, zamrzlý Dněpr, a v hledišti seděla kněžna Carolyne zu Sayn-Wittgensteinová. Osmadvacetiletá manželka ruského knížete Nikolaje. Pozvala ho na svůj statek ve Voronincích. Víme, co následovalo – do září téhož roku Liszt ukončil koncertní kariéru a začal žít s ní.
Carolyne byla jiná než Marie. Nebyla křehká. Nebyla tichá. Kouřila doutníky, psala teologické traktáty a měla plán: zrušit své první manželství a provdat se za Liszta. Řím, církev, Vatikán – to všechno se přece dalo zvládnout (přinejmenším si to myslela ona). Předložila Svaté kongregaci stovky stran dokumentů, jež měly dokázat neplatnost sňatku s Nikolajem.
Vyjednávání trvalo čtrnáct let. Čtrnáct let dopisů, audiencí, právních kliček (představte si tu hromadu papíru). V září 1860 přišlo prozatímní povolení. Svatba se naplánovala na 22. října 1861 – den Lisztových padesátých narozenin.
Jenže 21. října, v předvečer svatby, dorazil do Říma vatikánský úředník. Sňatek zrušen. Kdo přesně zásah zosnoval, není jisté; kolovaly řeči o caru Alexandru II. i o Carolynině manželovi Nikolajovi, ale podle nejlépe doložené verze (Walker, na základě vatikánských spisů) to byli Carolynini příbuzní a kardinál Gustav Hohenlohe, znepokojení o dědictví její dcery. Ať tak či tak: důvody nejasné, rodinné, dynastické. O dědictví, o majetek, o vliv.
Carolyne stála v pokoji s rozloženými šaty na posteli. Látka hedvábná, barva slonoviny. Přiznejme si, že zbytek jejího života právě ztratil smysl.
Liszt se po návratu z kostela nezlomil. Nezuřil. Místo toho udělal něco, co vlastně nikdo nečekal: v roce 1865 přijal nižší svěcení a stal se abbém. Svůdce celé Evropy si oblékl sutanu. Vážně.
Zbytek života strávil rozpolcený mezi Římem, Výmarem a Budapeští. Říkalo se tomu vie trifurquée, rozvidlený život. Učil, skládal, přijímal pocty. Řekněme si to na rovinu: žil jako penzionovaná celebrita. S Carolyne se vídal, jedli spolu v Římě. Nebyli manželé, nebyli milenci. Byli dva lidé, kteří se naučili žít vedle sebe bez toho, co je původně svedlo dohromady (jestli je to smutné, nebo naopak obdivuhodné, záleží asi na tom, kolik rozchodů má člověk za sebou).
Jeho dcera Cosima mezitím opustila svého manžela Hanse von Bülowa a odešla k Richardu Wagnerovi. Lisztovi to připomnělo něco, na co se snažil zapomenout. Jablko nepadlo daleko od stromu, jenže zrovna tahle metafora v jeho rodině nepotěšila nikoho.
Franz Liszt zemřel 31. července 1886 v Bayreuthu, za letního vedra, které toho roku sužovalo celé Bavorsko. Bylo mu sedmdesát čtyři let. Poslední, co na něm viděli, byl kněžský kolárek kolem krku muže, kvůli kterému se kdysi ženy praly o jeho rukavice a kapesníky.
Zdroje a další čtení
1. Alan Walker – Franz Liszt: The Virtuoso Years, 1811–1847, Cornell University Press, 1987
5. Alan Walker – Liszt, Carolyne, and the Vatican: The Story of a Thwarted Marriage, Pendragon Press, 1991
