Článek
Modré kovové tělo se nehlučně vznáší pár centimetrů nad zemí a obchází bloky domů na pražské Pankráci. Občas se zastaví a z útrob vychrlí do skrytých stránek denní poštu.
Najednou, při prudkém zatáčení za roh, nastane kolize s protiletícím vymahačským terminátorem ČEZu. Oba roboti naštěstí bez úhony vyrovnají své dráhy a pokračují v cestě. Ale čidla ani jednoho z nich nezaznamenají, že ROZ-1 má po srážce lehce odchlípnutý kryt panelu s řídící jednotkou. Robot České pošty pokračuje v cestě, když tu náhle první dešťové kapky dopadají na tištěné obvody. Vnitřní binární operace zaznamenávají lehké zpomalení a následný zkrat. Řídící jednotka pod tlakem nucené události vybírá nejschůdnější cestu pro pokračování systému doručovacího procesu. Stroj se prudce otočí o 90 stupňů a nabírá nový směr….
….tak takhle by nějak mohla začínat moje další povídka. Jenže…. máme rok 2013, a Česká pošta stále ještě používá k doručování nedokonalé lidské bytosti. A o tom to je.
Onoho deštivého odpoledne jsem šel jako obvykle do své poštovní schránky v přízemí činžovního domu zkontrolovat její obsah. Nedělám to rád, obvykle se hemží ošklivými růžovými papírky na různé částky, sem tam i bílým, který je nakonec stejně převlečený růžový.
Nicméně, tento den byl jeden z mých šťastných, protože krom dvou Výzev k vyzvednutí listovní zásilky schránka neobsahovala nic. Letmo jsem zrakem přelétl oba dokumenty, a jeden z nich mě opravdu zaujal. Zněl na jméno úplně jiného člověka. Mám sice na schránce vícero jmen, a jedno z nich se tomuto i vzdáleně podobalo, ale asi tak vzdáleně, jako byste řekli, že na Staroměstském náměstí stojí „něco jako Big Ben“. Navíc doručovací adresa toho nebožáka byla v úplně jiné ulici. Jediné, co souhlasilo, bylo číslo domu. Ale jelikož domů s číslem 10 je v Praze 4 stejně jako ulic, mohl tímto způsobem dokument skončit v podstatě v jakékoliv schránce, klidně třeba až na Jižním městě.
Šel jsem tedy na poštu vyzvednout si své psaní a vzal jsem samozřejmě i tuto Výzvu k vyzvednutí. Paní na přepážce jsem popsal situaci s podobností jmen, která sice (v uvozovkách) mohla pošťačku splést, nicméně úplně jiná adresa těžko, za předpokladu že umí od sebe rozlišovat písmena abecedy.
Pracovnice na přepážce si lehce povzdychla, pokývala hlavou na znamení, že rozumí, a prohodila ke své kolegyni: „Prosím tě Jarko, napiš na papírek Doručit znovu, přicvakni to k tomu a dej to do pošty.“
Poté se otočila na mě, poděkovala mi, a já, s dobrým pocitem, že vše je v pořádku, opouštěl budovu.
Jaké bylo ovšem moje překvapení, když druhý den odpoledne jsem při další kontrole schránky nalezl tutéž Výzvu k doručení adresovanou tomu nešťastníkovi, nyní ovšem navíc s přicvaknutým papírkem na kterém stálo:
Doručit znovu, děkuji, J.
Jelikož se jen tak lehce nevzdávám, vyrazil jsem znova do sídla oné instituce, která - jistě právem - má v logu trubku.
Důvěrně známá pracovnice na přepážce při mém příběhu tentokrát již nevěřícně kroutila hlavou:
„Ano, já si na vás pamatuju, byl jste tu včera.“
S dalším povzdechem připsala na papírek slova Na správnou adresu, načež vzala ten nejtlustší zvýrazňovač, jaký jsem kdy viděl, a celou adresu na výzvě, včetně jména, zalila jasnou zelenou barvou. Po standardním poděkování jsem se s úsměvem odporoučel.
Přiznám se rovnou, s vypuštěním téhle povídky do světa jsem čekal (až téměř škodolibě) několik dalších dní, během kterých jsem důkladně monitoroval obsah mé poštovní schránky. Možná jsem dokonce i doufal v pokračování…nebo snad radši ne? :-)
