Článek
Část první - nehoda
Před několika lety jsem se vracel autem domů z hodiny zpěvu. Z Jinonic na Pankrác je to přes Barrandovský most kousek, a zvlášť k večeru je cesta rychlá. Nicméně během cesty, někde v Radlicích, se mi rozsvítila naplno kontrolka paliva, která předtím jen výhružně mrkala. Rezerva tam je, byl jsem v klidu a pokračoval v cestě. Sice jsem váhavě přibrzdil u OMV, ale pak jsem si to rozmyslel. Nebudu přeci platit rakušákům takovou pálku za naftu! Sjedu si hezky do Vršovic k nádraží, tam jezdím často. Pokračoval jsem tedy do Krče, a kolem Kačerova se vracel nahoru. Minul jsem Brumlovku a stoupal do mírného kopečku na Budějovickou. Za chvíli budu doma. Najednou - cuk, cuk, kuck, kuck. Saab sebou začal trhat, cukat a ztrácet rychlost. A kruci…
Snad jen silou vůle jsem vozidlo dotlačil až na křižovatku na Budějovické. Zatočil jsem - a chcíp. Kontrolka mě varovala správně, a při jízdě do kopce se zbytek nafty odlil z palivového systému. Šťáva došla. Co teď?
Část druhá - náhoda
Představte si že stojíte na dvouproudé hlavní ulici, na křižovatce, v jedenáct večer, a za volantem nehybného jeden a půltunového auta. Kam s ním? Letmo jsem se rozhlédl po nějakém parkovacím místě. Říkám letmo, protože parkovací pruh z Budějovické na Pankrác, na místě bývalých tramvajových kolejí, byl v tuto večerní dobu obvykle nacpaný k prasknutí - tak, že by se tam nevešel ani krteček se svým pověstným autíčkem na klíček.
Nicméně - neuvěřitelné se stalo skutkem. Nějakých deset metrů od auta zela v narvaném parkovacím pruhu díra přesně pro mého plechového miláčka. Zajásal jsem, ovšem předčasně. Opřel jsem se do karoserie a dotlačil auto až k tramvajovému pruhu, jenže tam jsem narazil na zrádnou překážku - sešikmený obrubník, který dělil vozovku od parkovacího pruhu, měl vyvýšení asi 15 cm. Bylo mi jasné, že sám tam Saaba nedostanu.
Část třetí - náhoda druhá
Ohlédl jsem se. Byl jsem v tom rychlejším pruhu a na semaforu za křižovatkou (byla červená) už nějaký fanoušek hry Need for speed 8 túroval motor. Asi se mě chystal přejet, nebo alespoň nabourat jako na svém počítači. Vtom můj zrak padl na mladého bezdomovce, co šel po chodníku naproti. Taky mě zmerčil a začal na mě pokřikovat: „Mám tu hračky, spoustu hraček!“ lovil rukou ve špinavém pytli a pomalu se přibližoval ke mě: „Máte děti? Prodám je levně!“.
Zalesklo se mi v očích: „Hele, uvidíme. Napřed mi pomoz zatlačit!“
Bezdomovec po mých slovech udělal štronzo, a vyděšeně začal couvat: „Ale já mám zlomené obě ruce, jsem po operaci…“, zoufale naříkal při představě, že by snad měl vykonat nějakou fyzickou práci. Pokrčil jsem rameny a opřel se do auta. V bezdomovci se zřejmě hnulo svědomí, neboť práskl s pytlem a přiložil své zlomené ruce po operaci na kufr auta. Zabrali jsme a společným úsilím dostrkali těžkotonážní vozidlo na parkovací místo. Zatáhl jsem ruční brzdu, a zalovil v peněžence: „Hračky si nech, a tady máš něco na pivo!“
Mladík se pousmál a strčil pade do kapsy: „Tak dík“.
Zamknul jsem vůz, a s rukama v kapsách se vydal po budějovickém bulváru teplou nocí domů. K vozovně, u které jsem bydlel, to byly slabé dva kilometry…
Část čtvrtá - řešení
Druhý den večer jsem koupil deset litrů nafty a dolil je do Saabíka. Motor samozřejmě nenaskočil, bylo nutné auto „roztáhnout“ aby se nafta dostala do palivového potrubí a do vstřiků. K této operaci se nejlépe hodí jakákoliv lokalita, nejlépe silnice, svažující se dolů. Do kopečku to chcíplo, z kopečka se to musí rozjet, blesklo mi hlavou. Problém byl ovšem v tom, že nebylo možné auto odtlačit stejnou cestou kterou jsem přijel - řidiči jedoucí v rychlém pruhu většinou neocení, když někdo proti nim tlačí nepojízdný vůz. Jelikož parkovací pruh byl dvojřadý, protější řada aut mi zase bránila dotlačit auto do správného pruhu a přiblížit se křižovatce. Nezbývalo mi nic jiného než vycouvat, dotlačit auto půl kilometru po rovince podél parkovacího pruhu, na první křižovatce ho otočit, a tlačit ho dalších 500 metrů zpět na křižovatku, odkud vedla silnice z kopce dolů na Brumlovku. Při této představě jsem se zpotil už předem, a začínal jsem tušit, jak se asi měli galejníci na válečných lodích s vesly v ruce.
Část pátá - náhoda třetí
Najednou, kde se vzali tu se vzali, tři mladíci v kšiltovkách nasedli do Fabie, která stála přímo proti mému Saabu, a odjeli. V tu chvíli by mi nevadilo, ani kdyby to auto ukradli - cestu jsem měl volnou!
Zatlačil jsem a prostrčil auto druhou parkovací řadou na silnici. Otočil jsem ho do křižovatky a zabral. Bohužel, bylo to mírně do kopce, a tak mě brzy začaly docházet síly.
Část šestá - náhoda čtvrtá
Vtom přiběhl mladík, stojící na křižovatce pod hodinami, vychrlil na mě stručné info: „Já vám pomůžu, čekám tu na přítelkyni!“, a zatlačil. Dostrkali jsme auto ke křižovatce, když vtom zezadu slyším: „Miláčku, tady jsem!“ Rám auta mě skoro praštil do ramene, jak mladík pustil kufr a utíkal dychtivě za svou přítelkyní. Tak tohle už musím zvládnout sám! řekl jsem si v duchu s Karlem Gottem, a z posledních sil dotlačil auto křížem přes křižovatku, těsně před kropícím vozem v protisměru. Odkapával ze mě pot, když jsem najednou ucítil, že silnice se nejdřív mírně, a potom víc svažuje z kopce. Naskočil jsem do auta a otočil klíčkem. Zařadil jsem rychlost a pustil spojku. Saab si trochu zaškytal, napil se a začal táhnout.
Část sedmá - závěr
Spokojeně jsem se uvelebil v sedačce a frčel domů. Cestou jsem uvažoval - bylo to celé šťastná souhra náhod? Nebo předem naprogramovaná událost, která dopadla přesně tak jak měla? Byl to zásah Matrixu? Kdo ví…
