Článek
Část první - nehoda
Před několika lety jsem se vracel autem domů z hodiny zpěvu. Z Jinonic na Pankrác je to přes Barrandovský most kousek, a zvlášť k večeru je cesta rychlá. Nicméně během cesty, někde v Radlicích, se mi rozsvítila naplno kontrolka paliva, která předtím jen výhružně mrkala. Rezerva tam je, byl jsem v klidu a pokračoval v cestě. Sice jsem váhavě přibrzdil u ÖMV, ale pak jsem si to rozmyslel. Nebudu přeci platit rakušákům takovou pálku za naftu! Sjedu si hezky do Vršovic k nádraží, tam jezdím často. Pokračoval jsem tedy do Krče, a kolem Kačerova se vracel nahoru. Minul jsem Brumlovku a stoupal do mírného kopečku na Budějovickou. Za chvíli budu doma. Najednou - cuk, cuk, kuck, kuck. Saab sebou začal trhat, cukat a ztrácet rychlost. A kruci…
Snad jen silou vůle jsem vozidlo dotlačil až na křižovatku na Budějovické. Zatočil jsem - a chcíp. Kontrolka mě varovala správně, a při jízdě do kopce se zbytek nafty odlil z palivového systému. Šťáva došla. Co teď?
Část druhá - náhoda
Představte si, že stojíte na dvouproudé hlavní ulici, na křižovatce, v jedenáct večer, za volantem nehybného jeden a půltunového auta. Kam s ním? Letmo jsem se rozhlédl po nějakém parkovacím místě. Říkám letmo, protože parkovací pruh z Budějovické na Pankrác, na místě bývalých tramvajových kolejí, bývá v tuto večerní dobu obvykle nacpaný k prasknutí - tak, že by se tam nevešel ani krteček se svým pověstným autíčkem na klíček.
Nicméně - neuvěřitelné se stalo skutkem. Nějakých deset metrů od auta zela v narvaném parkovacím pruhu díra přesně pro mého plechového miláčka. Zajásal jsem, ovšem předčasně. Opřel jsem se do karoserie a dotlačil auto až k tramvajovému pruhu, jenže tam jsem narazil na zrádnou překážku - sešikmený obrubník, který dělil vozovku od parkovacího pruhu, měl vyvýšení asi 15 cm. Bylo mi jasné, že sám tam Saaba nedostanu.
Část třetí - náhoda druhá
Ohlédl jsem se. Byl jsem v tom rychlejším pruhu a na semaforu za křižovatkou (byla červená) už nějaký fanoušek hry Need for speed 8 túroval motor. Asi se mě chystal přejet, nebo alespoň nabourat jak to dělává na svém počítači. Vtom můj zrak padl na mladého bezdomovce, co šel po chodníku naproti. Taky mě zmerčil a začal na mě pokřikovat: „Mám tu hračky, spoustu hraček!“ lovil rukou ve špinavém pytli a pomalu se přibližoval ke mě: „Máte děti? Prodám je levně!“.
Zalesklo se mi v očích: „Hele, uvidíme. Napřed mi pomoz zatlačit!“
Bezdomovec po mých slovech udělal štronzo, a vyděšeně začal couvat: „Ale já mám zlomené obě ruce, jsem po operaci…“, zoufale naříkal při představě, že by snad měl vykonat nějakou fyzickou práci. Pokrčil jsem rameny a opřel se do auta. V bezdomovci se zřejmě hnulo svědomí, neboť práskl s pytlem a přiložil své zlomené ruce po operaci na kufr auta. Zabrali jsme a společným úsilím dostrkali těžkotonážní vozidlo na parkovací místo. Zatáhl jsem ruční brzdu, a zalovil v peněžence: „Hračky si nech, a tady máš něco na pivo!“
Mladík se pousmál a strčil pade do kapsy: „Tak dík.“
Zamknul jsem vůz, a s rukama v kapsách se vydal po budějovickém bulváru teplou nocí domů. K vozovně, u které jsem bydlel, to byly slabé dva kilometry…
Část čtvrtá - řešení
Druhý den večer jsem koupil deset litrů nafty a dolil je do Saabíka. Motor samozřejmě nenaskočil, bylo nutné auto „roztáhnout“ aby se nafta dostala do palivového potrubí a do vstřiků. K této operaci se nejlépe hodí jakákoliv lokalita, nejlépe silnice, svažující se dolů. Do kopečku to chcíplo, z kopečka se to musí rozjet, blesklo mi hlavou. Problém byl ovšem v tom, že nebylo možné auto odtlačit stejnou cestou, kterou jsem přijel - řidiči jedoucí v rychlém pruhu většinou neocení, když někdo proti nim tlačí nepojízdný vůz. Jelikož parkovací pruh byl dvojřadý, protější řada aut mi zase bránila dotlačit auto do správného pruhu a přiblížit se křižovatce. Nezbývalo mi nic jiného než vycouvat, dotlačit auto půl kilometru po rovince podél parkovacího pruhu, na první křižovatce ho otočit, a tlačit ho dalších 500 metrů zpět na křižovatku, odkud vedla silnice z kopce dolů na Brumlovku. Při této představě jsem se zpotil už předem, a začínal jsem tušit, jak se asi měli galejníci na válečných lodích s vesly v ruce.
Část pátá - náhoda třetí
Najednou, kde se vzali, tu se vzali, tři mladíci v kšiltovkách nasedli do Fabie, která stála přímo proti mému Saabu, a odjeli. V tu chvíli by mi nevadilo, ani kdyby to auto ukradli - cestu jsem měl volnou!
Zatlačil jsem a prostrčil auto druhou parkovací řadou na silnici. Otočil jsem ho do křižovatky a zabral. Bohužel, bylo to mírně do kopce, a tak mi brzy začaly docházet síly.
Část šestá - náhoda čtvrtá
Vtom přiběhl mladík, stojící na křižovatce pod hodinami, vychrlil na mě stručné info: „Já vám pomůžu, čekám tu na přítelkyni!“, a zatlačil. Dostrkali jsme auto ke křižovatce, když vtom zezadu slyším: „Miláčku, tady jsem!“ Rám auta mě skoro praštil do ramene, jak mladík pustil kufr a utíkal dychtivě za svou přítelkyní. Tak tohle už musím zvládnout sám, řekl jsem si v duchu s Karlem Gottem a z posledních sil dotlačil auto křížem přes křižovatku, těsně před kropícím vozem v protisměru. Odkapával ze mě pot, když jsem najednou ucítil, že silnice se nejdřív mírně, a potom víc svažuje z kopce. Naskočil jsem do auta a otočil klíčkem. Zařadil jsem rychlost a pustil spojku. Saab si trochu zaškytal, napil se a začal táhnout.
Část sedmá - závěr
Spokojeně jsem se uvelebil v sedačce a frčel domů. Cestou jsem uvažoval - bylo to celé šťastná souhra náhod? Nebo předem naprogramovaná událost, která dopadla přesně tak, jak měla? Byl to zásah Matrixu? Kdo ví…
