Článek
Byl horký letní večer léta páně 2012. Ten rok měl myslím nastat konec světa, ale nějak se to táhlo, takže zatím nic. Hluk z magistrály pomalu utichal a tak jsem otevřel okna, abych dostal do bytu trochu teplého závanu zvenčí. Sedl jsem si k počítači a cosi robil.
Najednou jsem zvenku zaslechl povědomé zvuky - tóny a akordy vydávané hudebními nástroji. Coby sám muzikant, a zvědavec k tomu, jsem přešel k oknu a vyhlédl na ulici. Ač jsem se rozhlížel jak jsem mohl, v rádiusu 180 stupňů jsem nespatřil nic než znavené štamgasty na zahrádce restaurace naproti, kteří do sebe lili pivo v této pozdní hodině už jen ze setrvačnosti. Zvuky se však stále ozývaly, a valily se celou ulicí tam a zase zpátky. Najednou jsem začal rozeznávat melodie, a došlo mi, že tohle je pravý a nefalšovaný rokenrol, hraný nějakou kapelou ve stylu hillbilly - tedy v obsazení velká basa, akustická kytara a malý bubínek. A pak jsem na to přišel - zvuky se ozývaly z pěšího podchodu pod magistrálou, který byl součástí podjezdu. Jasně, ta kapelka stojí v podchodu a hraje si, zatímco tramvajový podjezd jí slouží jako obří gramofonová trouba, která přenáší zvuk ven do celé ulice a přilehlého okolí.
Tohle musím vidět, pomyslel jsem si, nazul boty, a jen tak v košili vyběhl ven z domu. Obešel jsem podjezd a sestoupil dolů do podchodu. Nemýlil jsem se - tři kluci v sestavě, kterou jsem si tipnul podle poslechu, drtili jeden rokenrolový hit za druhým. Trochu mě zarazilo, že jsem tam byl jediný „posluchač“, ale pak jsem si řekl, no a co, aspoň jsem tu první. Muzikanti hráli dobře, byli sehraní, a tak jsem v podchodu strávil skoro hodinku, a venku už se mezitím setmělo. Řekl jsem si, že je čas jít, zamával jsem klukům a vyrazil ke schodům ven z podchodu.
Sotva jsem na ně ale vstoupil, dostal jsem studenou sprchu. A to doslova. Ne literárně. Zničehonic jsem byl zlitý od hlavy až k patě, a kapaly ze mě čůrky vody. Když jsem se trochu vzpamatoval, pohlédl jsem nahoru. Ještě jsem zahlédl v jednom okně protějšího domu ruku s oranžovým kýblem, jak mizí za parapetem. Pořád jsem ale nechápal, proč já? A proč právě teď? A jak se mohl trefit takhle přesně, parchant? Vyběhl jsem schody, prošel zahrádkou plnou přiopilých a pochechtávajících se štamgastů, a přešel ke svým domovním dveřím. Studená voda mě trochu probrala, a tak jsem záhy přišel i na odpovědi na všechny otázky. Zahrádka restaurace byla totiž vybavena velkými slunečníky, takže onen neznámý vodní „střelec“, který si zřejmě chtěl zjednat ve své ulici ticho, prostě měl za to, že když vyleje hlučícím hostům na hlavu několik litrů vody, tak bude klid. Možná ani netušil, že ona hlasitá hudba nepochází z restaurace, ale z podchodu. Nicméně se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou, ale přepočítal se, jelikož veškerá voda sklouzla po slunečnících mimo hosty restaurace přímo na mě. Čímž mě docela naštval. Vyběhl jsem do svého bytu, vyždímal košili a kul odvetu.
Venku byla už tma. Zhasnul jsem v pokoji všechna světla a lehce pootevřel okno do ulice. Vytáhl jsem od počítače oba malé, ale výkonné reproduktory a umístil je do špalety mezi okna. Pak jsem na počítači našel ve své hudební databázi totožný repertoár kapely z podchodu (která mezitím dohrála a zmizela neznámo kam) a pustil hudbu ven. Nebyl to sice takový rachot, jako od živých nástrojů, ale ve ztichlé ulici se ozýval docela dost hlasitě. Ukrytý za žaluzií jsem sledoval nervózního metače vody, kterak se rozhlíží po celé ulici, div nevypadne z okna. Na nic nepřišel, a evidentně vzteklý se zanořil do hloubi bytu.
To ovšem nebyl konec. Po chvíli se u hospody naproti rozblikaly červenomodré majáčky a přibrzdilo policejní auto. Začalo to být zajímavé. Několik štamgastů se nenápadně stáhlo ze zahrádky do nitra hospody. Policisté vystoupili z vozu a začali o něčem diskutovat se zbylými hosty restaurace. Neslyšel jsem, o čem mluví, ale jejich posunky byly výmluvné, jako bych sledoval němý film. Jeden z hostů ukazoval do podchodu a naznačoval rukama hru na kytaru. Druhý zvedl prst do výšky, a pak s ním sjel na slunečník, naznačujíc trajektorii vodního projektilu. Nakonec oba současně ukázali na podchod a potom na můj dům. Policista se na něco zeptal, a oba zavrtěli hlavami a rozhodili rukama. Tím byl zjevně případ vyřešen. Policisté po chvilce odjeli, já jsem pomalu vypnul hudbu, a šel spát. Vendetta se vydařila.
