Článek
V malé vesničce u soutoku Labe a Jizery jsme vlastnili od sedmdesátých let zásluhou babičky a tety krásnou dřevěnou chatu, kam jsme jezdívali na víkendy a na prázdniny. Kromě obří vodárny se v této obci nacházela také sodovkárna, stojící hned naproti přes ulici. Denně chrlila do světa několik nákladních aut plných lahví se sodovkou, oranžádou, tonikem nebo jakousi variací na Coca-Colu, která se nazývala Frucola. Limonády to byly dobře pitelné, a my jsme je měli každý den takříkajíc přímo „od pramene“.
Když tedy nastal letní čas, a my se s kamarádem Martinem, jehož rodiče měli chatu o tři bloky dál, rozhodovali, kam půjdeme letos na brigádu, volba byla jasná. Sodovkárna! Vypravili jsme se do tamní kanceláře, kde nám bylo posléze sděleno, že ano, brigádníky najímáme, a plat na dva týdny činí astronomických 740,-Kčs! Pro úplnost, psal se tehdy rok 1985.
Nedočkavě jsme tedy čekali na onen nástupní červencový den. Netrvalo dlouho, a druhé pondělí v červenci bylo tady. Přihrnuli jsme se s ostatními zaměstnanci na sednou ranní do sodovkárny, vyfasovali stejně jako ostatní bílé pláště, a byli zvědaví, co nás čeká, a jak to tu chodí. Hned první den nastalo velké zklamání, neboť nás rozdělili. Nás, nerozlučnou dvojku. To jsme nečekali, byl to úder pod pás. Martin zmizel kdesi v expedičním provozu a já byl přidělen coby kontrolor kvality. Ocitl jsem se v největší místnosti sodovkárny, které uprostřed vévodil obří stroj - myčka. Hned jak jsem ho uviděl, začal jsem mít k němu respekt. Velikostí a pancéřováním si nezadal s největším obrněným transportérem té doby. Naštěstí, místo střel, do něj kovovým pásem proudily desítky prázdných skleněných lahví, které tento kovový obr měl vyplachovat. Dodnes nepochopím, kde „udělali soudruzi chybu“, když vybavili tuto myčku skleněných lahví kovovým pásem. Bylo v něm tisíce kovových pouzder na lahve, ale ne každé pouzdro se chovalo ke skleněné lahvi tak mateřsky, jak by si to asi soudruzi inženýři přáli :-). Takže ze sto lahví jich přibližně 30% končilo svou cestu myčkou už jen jako skleněné střepy bez dalšího využití. Zaměstnanci sodovkárny s tím tak nějak počítali (ostatně, co jiného se dalo dělat), takže každý konec směny byl ve znamení vyplachování hromady střepů ze spodku stroje. Většinou se to dělo čistou vodou, ale občas jsem měl velmi silný dojem, že tlustá vyplachovací roura vede rovnou od nádrže s tonikem. Můj nos se většinou nemýlil.
Ale zpět k mojí pracovní náplni. Posadili mě do židličky k pásu, kterým proudil osm hodin nepřetržitě dlouhý had složený ze skleněných limonádových lahví. Tenkrát byly ve tvaru válce, a zhruba od poloviny výšky nahoru se jejich tvar měnil na kužel. Charakteristický pruh, který odděloval horní polovinu od spodní, měl tvar vystouplých filmových okýnek. Lahve se v jistém bodě seřazovaly jedna za druhou, a ze zadní strany je prosvěcovalo silné světlo, které odhalovalo každou nečistotu, kterou myčka-bijec skleněných lahví-nezvládla propláchnout před naplněním novým obsahem. A musím říci, byly to zajímavé věci. Vajgly, chcíplá žába, ještěrka, malí šnečci, tráva…Mým úkolem bylo tyhle závadné lahve zachytávat, odstranit je z distribučního pásu a hodit zavřenou láhev do přepravek vedle mojí židličky. Nebyla to ani zajímavá, ani nijak náročná práce. Ale když se mi přepravky začaly plnit moc rychle, a monotónnost práce byla pro mě coby teenagera k nevydržení, rozhodl jsem se likvidovat jenom ty nejhorší případy.
„Hele, tady máš šneka! Projel ti!“ upozornila mě starší pracovnice od mycí linky. „Jo, ale tenhle je malej!“ odpověděl jsem otráveně. Vytřeštila na mě oči, ale já jsem vítězoslavně vytáhl z přepravky láhev, na jejímž vnitřním skle byl přisátý šnek velký jako jablko. „TOHLE je šnek! Tamto je jenom nějaký miminko.“ Pracovnice jen zvedla oči k nebesům, a když se nedočkala odpovědi, zmizela kdesi v útrobách haly.
Když nastala polední pauza, na kterou jsme už od rána netrpělivě čekali, většinou jsme si sedli s Martinem někam do kouta, vytáhli rohlík se salámem, koupený v místní kantýně a natáhli jsme jen ruku na pás, kudy proudily kolem nás limonády. Musím uznat, že po týdnu jsme byli tak zhýčkaní, že jsme opovrhovali sodovkou, tonikem, i oranžádou, a pili jsme jen lahodnou Frukolu.
Jednou jsem pauzu měl o pár minut dřív, tak jsem si řekl, že se půjdu podívat za Martinem, co vlastně dělá on. Vyšel jsem do expedice a uviděl pokračování „mého“ kontrolovaného pásu, který ústil do strojů nakládajících láhve do přepravek. Vtom jsem spatřil Martina. „Ahój!“ zamával jsem na něj. „Jak to jde?“
„Aaale, v pohodě,“ přišel mi naproti Martin, „vidíš tenhle stroj? Ono to samo štosuje ty přepravky s lahvema na sebe, a když jich je pět, tak to ten sloup pošle na tenhle pás k ještěrce (stroj na převážení nákladu). Já to tady jenom hlídám, aby se něco nestalo.“
V duchu jsem mu začal závidět. „Týjo, a to se nesplete? Co kdyby tam basa chyběla, nebo by jich tam bylo třeba víc?“
„To se nemůže stát, to je přesně vypočítaný…“ Jeho slova přerušil řinkot rozbíjeného skla. Z bezpečné vzdálenosti deseti metrů jsme fascinovaně pozorovali úžasný štosovací stroj, který se snažil za každou cenu dostat na vršek sloupce ještě šestou basu. Vzhledem k mechanickým omezením celé konstrukce se mu to ale nedařilo, nicméně stroj se nevzdal a zarputile ničil a rozbíjel jednu basu s limonádami za druhou.
„Kde je ten brigádník, sakra!“ zaslechli jsme řev vedoucího provozu. „Asi má pauzu, je dvanáct“, odpovídal někdo z druhého konce expedice.
Martin na nic nečekal: „Jdeme dolů!“ Nenápadně jsme se podél stěn vyplížili až ke schodům vedoucím do spodního podlaží, kde byl sklad plastových přepravek. Seběhli jsme dolů a byli jsme v bezpečí. „To bylo o fous“ pravil jsem.
Nutno dodat, že sklad přepravek byl náš skvělý úkryt. Místnost o rozměrech haly nahoře, tj. tak 30×50 metrů, měla celou jednu polovinu obsazenou černými přepravkami, vyskládanými až do stropu. Jelikož ale v jistých vzdálenostech byly sloupy, mezi nimi vznikla v přepravkách úzká ulička, kterou se dalo dojít až ke stěně skladu. Přeskládat u stěny několik desítek přepravek tak, aby vznikl docela solidní bunkr s posezením a dokonce s výhledem na pole (v místě stěny bylo zrovna vyklápěcí okno) bylo pro nás dílem několika minut. Každé poledne jsme tak trávili nikým nerušeni klábosením a pojídáním rohlíků a salámu, o popíjení Frukoly ani nemluvě. Jednou jsme tam dokonce pozvali nějaká děvčata-brigádnice, ale ty nějak nesdíleli naše nadšení pro tenhle typ odpočinkového úkrytu.
Bylo běžným zvykem, že po směně každý pracovník naložil do tašky něco limonád, ve vrátnici jen pozdravil „Ahoj, Franto!“ a odkráčel se svým „desátkem“ domů. Tuhle skutečnost jsme vypozorovali velmi brzy, a tak jsme se přizpůsobili - po směně už jsme měli na smluveném místě v koutě haly přepravku s tím nejlepším, co se ten den vyrábělo, a lahve jsme si nasázeli do připravených tašek. Vrátnicí jsme pak procházeli úplně stejně, jen se slovy „Nashledanou, pane vrátný!“.
Poslední den našeho působení v sodovkárně šel s námi přes vrátnici nějaký týpek z kanceláře. Když uslyšel cinkání z našich objemných tašek, zeptal se: „Co to tam máte, kluci?“ „No, limonády přece,“ odpověděli jsme bezelstně. Chlapík vykulil oči a zařval: „No to snad není možný! Okamžitě je vraťte zpátky!“ Dívali jsme se na něj nechápavě až do chvíle, kdy vrátný začal blekotat: „Promiňte, pane řediteli, já jsem je přehlédl…“
Pochopili jsme, odkud vítr vane, sebrali jsme tašky a vrátili se do haly. Počkali jsme až chlapík zmizí kdesi v ulici, pak Martin prošel vrátnicí, a udělal dvacet kroků podél plotu. Tam už jsem stál já a podal mu přes plot, který měřil tak sotva metr třicet, obě narvané tašky s limonádami. „Blbec jeden“, ulevil si Martin. „Chudák pan vrátnej“, přitakal jsem mu a oba jsme kráčeli ze své poslední směny vesele domů.
