Článek
Když jsem ještě bydlel na pražské magistrále, v rohovém domě na Pankráci, bylo tam vždycky docela rušno. Naproti hospoda, která celou ulici po půlnoci zásobovala zpívajícími opilci, pod magistrálou tramvajový podjezd, který díky starým betonovým panelům hučel při průjezdu tramvaje jako válcovna plechu. A do toho samotná magistrála, kde od rána do noci svištěly auta a dodávky všeho druhu (kamiony už naštěstí měly průjezd zakázán). Tento každodenní čilý automobilový ruch ovšem nijak neprospíval betonové konstrukci mostu, a tak se muselo čas od času, tak jednou za deset let, přistoupit ke generální opravě přemostění podjezdu. Práce většinou probíhaly podle předem připraveného plánu - doprava se svedla do jedné poloviny mostu, zatímco druhou okupovalo staveniště, sestávající se z buněk pro dělníky, hromad písku, betonu, výztuží a kdejakého materiálu. Následně se přemostění v tomto pruhu „vyrýpalo“ cca metr do hloubky, aby se mohly položit nové výztuhy a rošty, které se pak zalévaly ultra pevným betonem. Nejsem stavař, ale z okna svého bytu jsem na celou scenérii měl dobrý výhled, takže vím, o čem mluvím. Pravidelně jsem v tu dobu přes most i jezdil, takže jsem měl i přehled o všech značkách a výstražných sloupcích v okolí staveniště.
Jednou večer, tuším, že to bylo kolem roku 2005, když se rekonstrukce právě nacházela ve fázi vyhloubení původního povrchu, jsem zrovna seděl u počítače u otevřeného okna, když jsem zaslechl zvenčí několik velmi zajímavých zvuků. Prvním z nich bylo dlouhé souvislé rachocení, jako když táhnete plastové boby po štěrku. Následovalo hlasité dřevěné křupnutí, skřípění gum, jasné cinknutí nárazu kovu o kov, a nakonec krátký tupý zvuk, jako když Jean Claude van Damme při tréninku upustí barel od nafty na podlahu.
Po této sérii zvukových vjemů jsem samozřejmě spěchal k oknu, abych se podíval, co se stalo. Pohled, který se mi naskytl, byl opravdu interesantní. Z vyhloubené vrstvy mostního betonu trčela zadní část starého Volva 740, zatímco přední část vězela zabořená do směsi písku a kamení na dně jámy. Mohutné tmavé hranaté auto ještě pár vteřin blikalo světlomety, než úplně zhaslo. To ale nebylo všechno. Ozvalo se táhlé skřípění a zvuk typický pro otevírání rozklížených dveří. Z auta pomalu vylezl vysoký chlapík v bílém obleku a bílém klobouku. Jeho podivný zjev ještě dotvářely dlouhé tmavé vlasy a - sluneční brýle. No, hochu, kdyby sis je sundal hned po západu slunce, nemusel jsi tady teď kroutit hlavou, pomyslel jsem si. I přesto to musel být velký umělec, když po ignorování červenobílých sloupků a proražení plotu na staveniště pokračoval nevzrušeně kolem stavebních buněk, pytlů cementu a hromad písku až do „jámy lvové“. Ale vše se vysvětlilo už po pár vteřinách jeho pobytu na pevné zemi. Chlápek vrávoral a zakopával, až se konečně dostal kus od auta a opřený o jakýsi nosník zkoumal stav svého vozidla z dálky. Volvu se na první pohled nic moc nestalo, koneckonců, bylo to docela bezpečné švédské auto. Zato jeho majitel, zdálo se, byl opilý jak zákon káže. Celá situace samozřejmě i díky zvukům přilákala pozornost osazenstva rohové hospody, která byla od místa nehody pouhých pár metrů. Ze dveří se vysypalo asi tucet osob se zhruba stejnou hladinkou alkoholu, jako měl jezdec v jámě. Ten se k nim po chvíli otočil a navázal komunikaci. Díky podobnému opojení mezi nimi brzy opadly všechny bariéry a náš řidič se s nimi bavil, jako by se znali odjakživa. Aby se jim lépe povídalo, pár restaurace hostů natáhlo ruce do jámy a vyzdvihli svého nového kumpána z jámy na chodník. Světák v bílém obleku neváhal, poplácal se se štamgasty po zádech a společně vesele zapadli do hospody na další rundu.
Asi hodinu po celé události přijela policie. Těžko říct, jestli ji někdo volal, nebo si jen všimli při jízdě kolem zadku trčícího Volva. Každopádně se začali pídit po majiteli vozu, a jelikož v okolí bylo chodců v tuto dobu poskrovnu, logicky zamířili i do rozsvícené restaurace. Čekal jsem napjatě, co bude. Štamgasti ale nezklamali, na dotazy policistů svorně kroutili hlavami a rozhazovali rukama: Ne, vůbec o ničem nevíme. Policisté si tedy jen cosi zapsali do notýsku a odjeli. Uvnitř hospody vypukl jásot spojený s chechtáním, a náš světák objednal všem další várku piv a rumů. Inu, kdo umí, ten umí! :-)
