Stopem v devadesátkách: Z Prahy do Paříže

Ten nápad, vyrazit stopem do Paříže, dostal můj kamarád a spolubydlící z pankráckého bytu Martin někdy na jaře roku 1990. Shodou okolností měl totiž právě v Paříži vzdálené příbuzné, a usoudil, že je naše návštěva jistě potěší. Říkal, že jim napíše dopis, ať nás v červnu očekávají. Jelikož jsme byli oba dobrodružné povahy, a o úspěchu naší cesty jsme neměli nejmenší pochyby, onoho červnového rána jsme vyrazili tramvají do Motola na plzeňskou výpadovku. Bylo chladno, ale naštěstí jsme dlouho nečekali, a hned nám zastavil chlapík se škodovkou: „A kam jedete, kluci? Cooo, do Paříže? No to bude pořádnej vejlet…“ usmál se.

Zhruba za dvě hodinky, díky dalším laskavým řidičům, jsme přejížděli hraniční přechod v Rozvadově. I na německé straně jsme měli štěstí - chytli jsme pána v Opelu, který byl z Norimberka, přesně v ose naší cesty. Na obchvatu Norimberka jsme pak chvíli váhali, s papírovou mapou v ruce, jestli přes Würzburg do Frankfurtu, nebo spodem přes Heilbronn do Stuttgartu. Nakonec zvítězil Stuttgart, jelikož byl blíž francouzským hranicím, a tedy našemu cíli - Paříži. Vzhledem k celkem rušnému provozu na dálnici do Stuttgartu (bylo něco před jednou hodinou odpoledne), se nám vcelku rychle podařil další dvěstěkilometrový skok, který nás posunul až na západní hranice Stuttgartu. Když jsme poté ještě stopli dodávku, vezoucí zboží do známého letoviska Baden-Baden, naše nadšení začalo převládat nad únavou - byli jsme už skorem na hranicích Francie, odkud to bylo „pouhých“ 400 kilometrů na pařížské předměstí.

Ve skoro slavnostní náladě jsme vstoupili v pozdním odpoledni do ulic Baden-Badenu, a nadšeně okukovali výklady drahých obchodů, obdivovali lázeňskou architekturu i rozlehlý park s vodotryskem. Ten den už jsme nikam nespěchali. Vybalili jsme ze svých zásob něco jídla, a po vydatné večeři jsme zalehli v útrobách lázeňského parku, kde nás před zraky náhodných návštěvníků chránilo husté křoví. Ráno bude moudřejší večera. Aspoň tak jsme si to mysleli.

Druhý den jsme nakráčeli na dálniční výjezd za Baden-Badenem, poblíž místa zvaného Bruchgraben. Martin se letmo podíval do mapy, a ze čtyř směrů letmo určil ten pravý. Postavili jsme se do odstavného pruhu, a ač bylo ráno, za chvilku nám zastavil chlápek s docela rychlou Toyotou. Pozdravili jsme se a za okamžik už frčeli k francouzským hranicím. Cestou jsme probírali, zda pojedeme přes Mety a Remeš, nebo jinudy. Po nějaké době jsme minuli odbočku na Frankfurt, a říkali si: Za chvilku bude Francie. Ale nebyla. Až další cedule s odbočkou na Bonn nás probrala ze sladkého snu. Ukázalo se, že v Badenu jsme se postavili na špatný směr, a místo do středu Francie jsme už skoro 300 kilometrů uháněli japonským automobilem na sever Německa. Chlápek jel totiž do Kolína nad Rýnem. Jazyková bariéra byla silnější, než jsme čekali, takže zatímco on říkal: Frankfurt, my jsme rozuměli: Frankreich - což byl dost podstatný rozdíl. Museli jsme tedy improvizovat a nějak se dostat dál. Systém objezdů, okruhů a nájezdů kolem Frankfurtu byl už tehdy dost nepřehledný, a navíc se zde nepočítalo s tím, že po čtyřproudých dálnicích budou pobíhat sem a tam zmatení čeští stopaři, takže auta tu jezdila dost hbitě a byl tu hustý provoz. Rozhodli jsme se tedy neriskovat, a prostě pokračovat dál kolem Frankfurtu na sever, s tím, že až pomine ona spletitá síť silnic, při nejbližší možné příležitosti zahneme na západ. Šance se naskytla až za Kerpenem, kde jsme na několik pokusů pomalu překonávali okresku Frankfurt - Aachen (česky Cáchy).

Lehce znavení a zkroušení jsme kdesi v Eschweileru narazili na malé červené vozítko a v něm celkem sympatickou dívku jménem Sylvia. Uměla anglicky a taky ovládala naší „posunkovou“ řeč, takže jsme jí během dvaceti kilometrů stihli vylíčit náš cíl cesty, a naše komplikace, díky kterým jsme se ocitli místo ve Francii na prahu jejího rodného města, Aachenu. Mimochodem, odtud k nám vozili první vánoční kalendáře s okýnky, ve kterých byla čokoláda. Dnes už je dělají všude, ale tohle byl rok 1990. Sylvii celkem bavilo naše vyprávění, a když jsme skončili, tak se najednou zeptala: „A kde budete spát?“ Bylo pět odpoledne. Odpověděli jsme, že ještě nevíme. „Tak víte co? Chvilku tady počkejte, kdyžtak se projděte po městě, já si ještě něco zařídím, a pak můžete přespat u mě.“ Byli jsme dílem překvapení a dílem nadšení - taková nabídka se neodmítá. Sylvia byla studentka a přebývala v malém podkrovním bytě třípatrového činžovního domu kousek od centra města. Navzdory malému prostoru měl byt ještě jedno patro s ložnicí, kam vedly točité schody. Ráno nás čekala káva a tousty s marmeládou. Vzhledem k předchozímu ránu jsme si ten den připadali jako šejkové v Hiltonu. Sylvii jsme zahrnuli našimi díky a napsali jsme ji naší pražskou adresu, kdyby se chtěla zastavit, automaticky přespí u nás. Rozloučili jsme se a zamířili na kraj města.

Podle naší papírové mapy byly jen dvě možnosti - přes holandský Maastricht na Brusel, a odtamtud dolů na belgický Mons, a nebo se vyhnout Holandsku a vydat se do Monsu přes Lutych. Zvolili jsme druhou možnost - jednak se nám zdála kratší, a zadruhé, nebyli jsme si jisti, že náš pas platí i v Holandsku. Byl začátek devadesátých let, a západoevropské země povolovaly bezvízové návštěvy postupně, bez nějakého geografického řádu. Někde prostě náš český pas platil, a jinde zase ne. Vzhledem k faktu, že mezi Lutychem a Monsem se nacházely jen samé vesničky, a žádné velké silniční nebo dálniční tahy, náš postup se tady notně zpomalil. Někde kolem belgického Namuru jsme natrefili na milého chlapíka, který se představil jako Eric. Byl to vesničan z malé obce kousek od Charleroi, který pracoval v Monsu. Ten den se ale vracel zrovna z Lutychu, a mířil do své vesničky, která se jmenovala Jemeppe sur Sambre. Cestou jsme si povídali, Erik toho věděl o Československu docela dost, znal Staroměstské náměstí, Karlův most, i plzeňské pivo. Když jsme zastavili před jeho domem v Jemeppe, usmál se na nás, a řekl: „Pojďte se mnou, představím vás rodině.“ Tak nějak jsme začali tušit, že ani tuto noc nestrávíme pod širákem.

Ericova rodina se sestávala z manželky, dospívající dcery, a tak desetiletého syna. Eric nás představil, a jeho manželka nás zavedla do „pokoje pro hosty“, což byla ložnice v patře domu nad obývákem. Do té doby jsem tenhle typ domů neznal, přestože podobným stylem jsou uspořádané třeba domky nebo sklípky na Moravě. Erikův dům byl tak čtyři metry široký, patnáct metrů dlouhý, a byl součástí celé řady podél silnice, ve které byly domy nalepeny jeden na druhý. Tomuto uskupení odpovídala i zahrada, na kterou nás zavedl - čtyři metry široká, ale skoro padesát metrů dlouhá. Měl tam ovocné stromy, okurky, rajčata, mrkev, salát, cuketu…vešlo se tam toho hodně. Cestou během naší prohlídky tu něco utrhl, tu vydloubl ze země, aby to pak donesl do kuchyně. Jeho manželka zatím začala vařit večeři, které jsme byli samozřejmými účastníky. Brambory se zeleninou a kouskem masa chutnaly výborně. Po večeři na nás ovšem vytasil Eric svůj trumf - belgická piva. Přinesl nám několik třetinek, a u každé vyprávěl: tenhle pivovar používá čistou říční vodu, tady v tom pivu jsou přidané žampiony, v tomhle zase dýně… Ještě nebylo ani sedm hodin a večer se začal pěkně rozjíždět. Ve vstupní místnosti, která sloužila jako jídelna i obývák, měl Eric staré honky-tonk piáno. Zasedl k němu a zahrál, na vesničana velmi zručně, pár melodií. Když jsem v rohu zahlédl opřenou kytaru, rozhodl jsem se přidat, a zahrál jsem několik notoricky známých písniček od Beatles. Při Hey Jude už se mnou zpívala celá rodina, a my, stopaři z tisíc kilometrů vzdáleného města, jsme se tu začali cítit jako doma. Ten večer ale zdaleka nekončil a hlavní překvapení mělo teprve přijít. Eric na nás lišácky mrkl, a zeptal se, jestli s ním nechceme jít do kostela, že tam zpívá a zkouší s místním sborem. Jeho hudební vlohy měly, zdálo se, ještě hlubší kořeny, než jsme si mysleli. Samozřejmě jsme souhlasili, a vydali se pěšky do místního svatostánku, který byl necelý kilometr od Erikova domu. Po příchodu nás Eric zase všem představil, a usadil nás do první řady - tedy do kostelní lavice.

Chvilku se celý sbor rozezpívával, načež všichni účinkující zaujali pozice, a pod vedením dirigenta začali pět. Zpěv se krásně rozléhal po klenbě kostela a já s Martinem jsme jen mlčeli a poslouchali. Vtom jsem zaslechl zvuk, který do sborové produkce vůbec nezapadal. Po pár vteřinách se ozval znovu, a pak se ozýval pravidelně. Znělo to jako když skleněná bota šlape po hromadě štěrku. Zmateně jsme se rozhlíželi po kostele, odkud ten zvuk přichází, a pak se ozval přímo pod našima nohama. Z pravé strany řady k nám jeden z posluchačů přišoupl basu s pivem. Nevěřícně jsme na ni a na něj zírali. Posunkem nás vybídl, abychom si každý vzali láhev, a poslali basu dál. Vida, tak belgický kostelní sbor funguje takhle, pomysleli jsme si a připraveným otvírákem, který šel řadou z ruky do ruky, jsme si otevřeli třetinku. Bylo to Chimay, silné belgické pivo, dodnes vidím před sebou tu vínovou etiketu se zlatým nápisem. „Tohle je dobrá zkouška“, utrousil Martin. Mě se taky začínal sbor líbit, zvlášť když od začátku řady po chvíli přijela další basa s jiným pivem a pak další. Říkal jsem si, že je to tak napůl zkouška sboru a napůl degustace. Zbytek večera mám poněkud zamlžený, ještěže Eric znal dobře cestu domů, a dokázal nás díky své statné postavě dostrkat až do ložnice v patře.

Druhý den ráno, jelikož byl všední den, jel Eric do své práce, kterou měl v Monsu. Byli jsme domluveni, že nás tam odveze, a na cestu jsme dostali ještě pár třetinek belgického - možná za odměnu, že jsme přežili zkoušku sboru až do konce :-). Rozloučili jsme se tedy s rodinkou a vyrazili směr Mons. Po cestě jsme na kraji rychlostní silnice spatřili policistu s dalekohledem, který sledoval projíždějící vozy. Jaký byl však náš údiv, když jsme postavu minuli a zjistili jsme, že je to jen figurína (bylo to hodně let předtím, než se i na českých silnicích objevil ten známý kartonový policejní panák). Na náš dotaz se Eric jen krátce uchechtl a sdělil nám, že „tohle je jen pro Francouze, my Belgičani víme o co jde“. Hmm. Tyhle dva národy se asi nemají v bratrské lásce.

Okolo Monsu se táhla dálnice, která už mířila přímo na jih, do Paříže. Nedočkavě jsme spěchali na nájezd, když tu před námi přibrzdila policejní dodávka a z ní vyskákali tři po zuby ozbrojení četníci. Asi běžná kontrola, ale chtěli pomalu vidět i mezi štětiny zubního kartáčku. No, zdržení to bylo cca půlhodinové, a i tak jsme měli naději, že do Paříže dorazíme před polednem. Což se nám taky splnilo, protože na dálnici vládl čilý provoz, a dvousetkilometrovou vzdálenost zvládali Francouzi i Belgičani celkem běžně. Když jsme, unášeni Citröenem jakéhosi podnikatele, minuli reklamu na zábavní park Asterix, tušili jsme, že jsme blízko našeho cíle. Následoval průjezd krátkými tunely pod přistávacími dráhami letiště Charlese de Gaulla, a příjezd do čtvrtě Saint-Denis. Byli jsme v Paříži.