Stopem v devadesátkách: Paříž

Trvalo chvíli, než jsme se rozkoukali. Pařížané, Pařížanky, stánky s bagetami, novinami, ruch velkoměsta. Pouliční billboardy zvoucí k návštěvě divadla Marigny, kde Jean-Paul Belmondo ztvárňoval roli Cyrana z Bergeracu. Lidé, spěchající do práce, i lidé bez práce, potulující se po ulicích. Nadměrné množství Citröenů, Renaultů, Peugeotů, Simek, Fiatů. Martin byl z domova vybaven i jakousi mapou Paříže, která ale bohužel neobsahovala periferie, a její dosah byl čtverec přibližně 30×30 km. Ale i to stačilo, naštěstí, abychom našli ulici Avenue des Sycomores v 16. pařížském obvodu, kde bydleli naši budoucí, a jistě na nás zvědaví hostitelé. Dvanáctikilometrový přesun jsme zvládli po svých, obdivujíce cestou bulváry, uličky, a zdáli i Triumfální oblouk a samozřejmě Eifellovku. Konečně jsme dorazili do cíle, Avenue des Sycomores číslo 13. Trefné číslo. Byla to taková čtvrť s domky a zahradami. Složili jsme svoje objemné krosny a jali se zvonit na zvonek u branky. Nikdo však neotvíral, a v domku se nehnula ani záclona za oknem. Co teď?

Po pár minutách naplněných bezradností se najednou z vedlejší branky vynořily dvě postavy, starý pán s manželkou. Pozdravili jsme se, a Martin vytasil francouzský slovník. Po několikerém horečném listování tam a zpátky dal dohromady větu, že je příbuzný jejich sousedů. Oba manželé pochopili a po chvíli jsme se dozvěděli, že Martinovi příbuzní už tu nebydlí, dům je sice jejich, ale bydlí jinde. Naštěstí starší muž měl na ně číslo, a hned šel zavolat. Když se vrátil, radostně oznamoval, že se dovolal a že si pro nás přijedou, máme počkat. Poděkovali jsme tedy a čekali. Netrvalo ani půl hodiny, když u nás zastavil chlapík s Renaultem, vystoupil a nedůvěřivě si nás prohlížel. Martin se k němu hned hrnul a mával mu pasem před očima. Chlapík uměl česky, Martina poznal ale vzápětí se udiveně zeptal: „A co tady děláte?“ Martin se zarazil a povídal nejistě: „No psal jsem vám, že přijedeme, už před měsícem!“ „Nic jsme nedostali,“ vrtěl hlavou jeho příbuzný, „co teď s váma? No nastupte si, nějak to uděláme.“

A udělali. Zavezl nás do malé panelákové čtvrti nedaleko, a strčil Martinovi do ruky klíče. „Budete bydlet tady, přízemní byt, hned nalevo. To víš, nejsme na tom teď moc dobře, tak aspoň takhle. Ve spíži je i nějaké jídlo.“ Když jsme si odemkli, zjistili jsme, že to je klasický panelákový třípokoják. „No, taky bych se chtěl mít takhle špatně,“ podotkl jsem s úsměvem. „Jsou to hrozný škrti, říkala máma,“ odpověděl Martin, „taky proto jsem jim radši nepsal. Nechtěli by nás tady.“ Jen jsem zakroutil hlavou a pak jsme se začali strašně chechtat.

Poté, co jsme se trochu zkulturnili, jsme vyrazili do města. Došli jsme až k Seině, Eiffelovu věž měli na dohled. Ale už se stmívalo, tak jsme se uchýlili do nejbližší brasserie, a dali si pivo. Chvilku nám trvalo, než jsme obsluze vysvětlili, co chceme, a pak jsme se trochu lekli, když před námi přistálo pivo v malé třetinkové sklenici na víno se stopkou. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Když jsme jich takhle během půlhodinky do sebe naklopili každý po třech, obsluhující číšník na nás koukal jako na zjevení, a ostatní hosté se začali potichu sázet, kolik toho ještě vypijeme. Nějak jsme vysvětlili chlapíkovi za barem, že pocházíme z Československa, a ten si oddechl a chápavě přikývl. Pak už nám bez problémů naléval další a další. Bylo to naštěstí slabé pivo, takže cestu domů jsme trefili hned napoprvé správně.

Další dny byly již ve znamení objevování pařížských monumentů. Vyšlápli jsme si do druhého patra eiffelovky, prošli se kolem Moulin Rouge, navštívili Galerii Laffayette i moderní centrum Pompidou, vyšplhali se na Montmartre a prošli se bazilikou Sacre-Croeur. K Notre-Dame jsme se dostali po setmění. Leckdy se naše cesty i rozdělili - já navštívil tržnici u Ponte de Clignacourt, a pařížskou operu, zatímco Martin se toulal po nábřeží Zlatníků a po kraji Boulogneského lesíka. Večer jsme si pak sdělovali své poznatky a dojmy. Co mě naprosto fascinovalo, a co musím zmínit, byla zdánlivě nedůležitá věc - pařížské metro. Shodou okolností jsem v té době pracoval jako dozorčí pražského metra, a tak mě pařížské stanice, vlaky a tunely docela šokovaly. V nízkých podchodech se u vstupu nacházely kovové turnikety na mince a papírové jízdenky - nebyla šance projít kolem nich jinudy. Některé byly do pasu, některé zas připomínaly kabinky s detektory na letištích. Každopádně, brzy jsme zjistili, jak se dá v pařížském metru cestovat zdarma. Fyzicky zdatní jedinci turnikety přeskakovali, jako když jste ve škole při hodině tělocviku skákali přes koně. Pak se našli i tací, kteří rovnou přecházeli po dělící přepážce. Nejvíc nás ovšem zaujali mladíci, kteří nenápadně čekali těsně před turniketem, a když do něj vešel cestující co si mincí nebo jízdenkou otevřel vstup, „nalepili“ se mu na záda a prošli s ním dovnitř. Zdálo se, že to nikomu z platících nevadilo, a vypadalo to, že jsou na tyhle triky už zvyklí. Ne, že bychom na metro neměli, ale tenhle způsob cestování se nám docela zalíbil. Aspoň si člověk nemusel lámat hlavu, kde sežene jízdenky, když v polovině stanic nebyla žádná prodejna, o automatech ani nemluvě.

Když jsme potom sestoupili do samotného podzemí, říkali jsme si, že se ceny jízdného asi do samotné údržby metra vůbec nepromítají. Věděli jsme, že pařížské metro je jedno z nejstarších v Evropě, co nás ale zarazilo, že se jeho stav v podstatě od zahájení provozu za těch 90 let vůbec nezměnil. Stanice byly špinavé, dlaždičkované, s úzkým perónem, většinou dostupným po malých kamenných schodech. Jako člověka zvyklého na nablýskané pražské metro (postavené tenkrát ve spolupráci se Sověty), jsem nemohl pochopit, že tak slavná metropole má pod zemí něco tak prehistorického. Jízda tunelem připomínala zámek hrůzy z Matějské pouti. Vagóny neustále hlasitě skřípaly, škubaly sebou jako kdyby bylo zemětřesení, nejely víc než 40km/h. V tunelech bylo občas umístěno pár žárovek na drátě, asi jako když si natáhnete osvětlení na zahradní párty. Párkrát jsme projeli jakési rozvětvení, kde na dalších kolejích byly vidět hromady suti, železa, odstavené zaprášené lokomotivy a vagóny. Belmondo si prý při natáčení filmu Strach nad městem při jízdě na střeše vagónu metra roztrhl ruku o kus železa trčícího z tunelu. No, myslím, že ještě mohl být rád, že se mu stalo jenom to. My jsme si v každém případě odnesli z tohoto cestování pařížským metrem nesmrtelný zážitek.

Jeden den jsem se ocitl u Pont de Clignacourt, kde se nacházela velká tržnice. Tedy klasická stará tržnice z devadesátých let, s úzkými uličkami, přetékající zbožím, a motajícími se zájemci. Oproti těm našim tady bylo podstatně víc orientálního zboží - koberce, dečky, malý nábytek, cínové nádobí…Místy si zde našinec musel připadat jako v arabské čtvrti. Ale tahle čtvrť byla vydatně rozředěná stánky s bochníky sýra, lahvemi vína, uzenářských výrobků, ale byl tu třeba i bleší trh. Co mě zaujalo, byl „japonský“ stánek, kde nějaký Asiat prodával repliky mečů bojovníků ninja, různé bojové náčiní a oblečení. Jeden z mečů se mi hodně líbil. Zeptal jsem se na cenu, stál 650 franků. Docela sumička, vezmeme-li v úvahu, že jsme sebou vezli asi jen 300 franků každý na běžné útraty za jídlo, a sem tam za nějaké to pivko v brasserii. Poděkoval jsem, a přemýšlel, kde takové peníze sehnat. Jeden trumf jsem v kapse, vlastně v batohu měl, a rozhodl jsem se ho použít.

Den nato jsme dopoledne strávili s naším „příbuzným“, který měl nějaké volno, a tak se rozhodl ukázat nám ty největší krásy Paříže. Šli jsme s ním, on vyprávěl, ukazoval vlevo a vpravo, až jsme se dostali do baziliky Sacre-Croeur. Kochali jsme se úchvatnou klenbou a pak jsme zašli do boční řady, kde u malého oltáře plály v několika řadách zapálené i nezapálené svíčky. „Říká se, že když zapálíte svíčku a budete si něco přát, Panna Marie vám to splní,“ povídal náš průvodce. Sáhl jsem po zapalovací tyčince a měl na mysli - ano, ten meč.

Odpoledne jsem se sám vypravil zpátky do tržnice. Zamířil jsem na bleší trh, kde volně postávali prodejci všeho možného - měli v rukou hračky, vázy, různé spotřebiče. Nenápadně jsem se zařadil mezi ně, a vyndal z kapsy svoje zboží - malý model dieselové lokomotivy velikosti TT (měřítko 1:120). Koupil jsem jí v Domě modelářů vedle pražského Máje (dnes je tam tuším Datart) za nějakých 120 korun českých. Věděl jsem, že na západě tyhle modýlky frčí, a že tam budou stát určitě o hodně víc než 24 franků, což byl tehdejší přepočet z koruny. Nečekal jsem moc dlouho - napřed se pár lidí se zastavilo, prohlédli si mašinku a šli dál, ale pak se objevil jeden mladší chlapík, který měj docela vážný zájem. Moje chyba byla, že jsem neměl sebou aspoň baterii, abych mu ukázal, že modýlek s motorem je plně funkční. Ale i tak, dal mi za něj 600 franků. Paráda. S penězi v kapse jsem se prodíral tržnicí k stánku onoho Asiata. Byl tam. Ale na mojí nabídku 600 franků nepřistoupil, a trval si na svých 650. Co teď? Neváhal jsem a sundal z ruky švýcarské náramkové hodinky značky Swatch. Byly tenkrát docela v módě - barevné, plastové a se spoustou motivů. Ale mě nijak k srdci nepřirostly. Obchodník si je vzal do ruky, podíval se na ně a krátce kývl. Obchod byl uzavřen. K meči mi ještě přidal na památku japonský yin-yang - odznak do klopy. Poděkoval jsem mu a vesele kráčel k domovu. To bude Martin koukat!

No taky že koukal. A když jsem mu řekl cifru, tak jen protočil oči a povídal: „Za to jsme tady mohli být ještě další týden!“ Ale pak se jen pousmál: „No, budeš mít s tím mečem zajímavý stopování zpátky!“. Věc se měla totiž tak, že mě končila dovolená, a Martin měl ještě týden, takže po návštěvě Paříže se naše cesty rozešly. Zatímco on zamířil na jih Francie, hodlaje navštívit Azurové pobřeží, já se vydal východním směrem do kraje vína - Champagne. Na předměstí Ivry-sur-Seine jsme si podali ruce a popřáli šťastnou cestu. Minul jsem Créteil, příměstskou pařížskou obec, a byl jsem najednou na cestě sám.