Článek
Dva kluci, které spojil Karel Janák a kteří každý po svém dokázali, že jejich příběh rozhodně neskončil na snowboardu.
Když český film našel nové idoly
Pamatujete si na Sagvana Tofiho a Lukáše Vaculíka? Na dvojici, která v osmdesátých letech přitahovala do kin mladé publikum a pobláznila nejedno dívčí srdce?
Českému filmu podobná dvojice dlouho chyběla. Až přišel Karel Janák. Čtvrtého listopadu 2004 vstoupili do kin Snowboarďáci. Komedie o dvou šestnáctiletých klucích, kteří vyrazili na hory s jediným velkým cílem. Sbalit holky. Místo toho je čekala série trapasů, průšvihů a katastrof.
Rendy a Jáchym. Vojtěch Kotek a Jiří Mádl. Janák možná nové Tofiho s Vaculíkem vědomě nehledal, ale našel dvojici s podobnou přitažlivostí. Fungovala mezi nimi chemie, humor i přirozené kamarádství.
O dva roky později přišli Rafťáci a Ro(c)k podvraťáků. A přiznám se, že právě poslední jmenovaný film mám z této trojice nejraději. Možná není tak kultovní jako Snowboarďáci, ale mně zkrátka sedí nejvíc.
Příběh obou herců ovšem začal dávno před jejich společným úspěchem. A pokračoval mnohem zajímavěji, než se tehdy mohlo zdát.
Vojta nebyl jen Rendy
Vojtěch Kotek na sebe upozornil už v roce 2002 ve filmu Ivana Pokorného Únos domů. Zahrál si Libora, chlapce, který po smrti rodičů vyrůstá u bohatých příbuzných, ale skutečné rodinné zázemí nachází až za nečekaných okolností. Za svůj výkon získal ocenění na festivalu Oty Hofmana.
Únos domů považuji za neprávem opomíjený film. A připomínám ho především proto, že Kotek nebyl jen pohledný teenager, kterému Janák svěřil roli Rendyho. Už před Snowboarďáky dokázal, že má výrazný herecký talent.
Dva herci, dvě cesty za kameru
Oba se stali idoly mladého publika. Oba postupně dospěli do jiných rolí. A oba se také pokusili o režii.
Jiří Mádl debutoval v roce 2014 filmem Pojedeme k moři. Následovalo Na střeše a v roce 2024 Vlny. Tři rozdílné snímky, které podle mě potvrzují, že Mádl patří mezi nejzajímavější české filmové autory své generace.
Vojtěch Kotek natočil v roce 2015 komedii Padesátka. Přesto se jeho kariéra dál rozvíjela především před kamerou.
Nejde o to, že by jeden uspěl a druhý ne. Každý z nich zkrátka našel svou vlastní cestu.
Jiří Mádl: Slušňák, který umí být pořádný spratek
S Jiřím Mádlem se znám dlouhá léta. A troufám si říct, že ho znám jako slušného člověka. O to víc mě baví, když před kamerou dostane příležitost zahrát někoho, komu bych v reálném životě nejspíš nemohl přijít na jméno.
Márty v Ro(c)ku podvraťáků, Ivan Lehký v Ulovit miliardáře nebo Michal Kolman ve Vorlově triologii. Předevší pak ve Vejšce.
Tři postavy, které rozhodně nejsou vzorem ctností. Sebevědomí jim nechybí, svědomí už občas ano.
Právě v těchto rolích mám Jirku jako herce nejraději. Jsou pro mě svým způsobem protiúkolem. Člověk, kterého znám jako slušňáka každým coulem, dokáže přesvědčivě zahrát bezcharakterného spratka. A dát mu takovou přirozenost, že mu jeho drzost, aroganci i občasnou podlost bez problémů uvěřím.
Jáchym ze Snowboarďáků zůstává nezapomenutelný. Rozhodně ale není jedinou Mádlovou postavou, kterou si budu pamatovat.
A přesto mám pocit, že jeho největší tvůrčí síla se naplno projevila až na druhé straně kamery.
Když Mádl vypráví vlastní příběhy
Pojedeme k moři ukázalo, jak dokáže nahlížet dospělý svět dětskýma očima. Na střeše přineslo komorní příběh dvou lidí, kteří k sobě složitě hledají cestu.
A pak jsou tu Vlny. Film, který pro mě představuje dosavadní vrchol Mádlovy autorské práce. Historické události kolem Československého rozhlasu a roku 1968 dokázal proměnit v napínavý příběh konkrétních lidí.
Právě scenáristiku považuji za jeho mimořádnou přednost. Umí vystavět konflikt, napsat uvěřitelné postavy a dát příběhu emoce, aniž by se ztratil jeho smysl.
Není samozřejmě jediným výrazným autorem své generace. Velmi blízká je mi například také tvorba Matěje Chlupáčka a Michala Samira. Ale Mádl má v mém osobním filmovém žebříčku pevné místo.
Vojtěch Kotek: Herec, který našel Hradního pána
A teď Vojta. Dlouho jsem přemýšlel, která jeho role je pro mě nejvýraznější. Rendy?
Vojta Kotek spolu s Jirkou Mádlem vytvořili nepřekonaný fenomén
Dnes už ne. Protože přišel Hradní pán.
Vojtěcha Kotka totiž ve Zrádcích nevnímám primárně jako moderátora. Vidím v něm herce, který dostal příležitost vytvořit mimořádně výraznou postavu.
Hradní pán má vlastní svět, řeč těla, tempo i zvláštní druh humoru. Je elegantní, ironický, chvílemi až démonický. Dokáže se usmívat způsobem, při kterém byste mu nejraději nevěřili ani pozdrav. A právě v tom spočívá jeho kouzlo.
Kotek někdy nepotřebuje víc než jediné gesto nebo krátkou pauzu mezi dvěma větami, aby změnil atmosféru celé místnosti.
Samotní soutěžící samozřejmě vytvářejí podstatnou část dramatu. Ale pro mě je právě Vojta tím, kdo Zrádcům dává nezaměnitelnou tvář.
Jeho civilnější televizní polohy mě přitom tolik nepřitahují. Farmu Vojty Kotka sleduji jen příležitostně, v Máme rádi Česko mě nezaujme zdaleka tolik.
Neznamená to, že by mě nezajímal Vojta jako osobnost. Jen mám pocit, že je herecky nejsilnější ve chvíli, kdy dostane výrazně vystavěnou postavu, atmosféru a prostor, v němž se může naplno projevit. A Zrádci mu poskytují všechno najednou.
Zlatá zrádcovská klec
Jenže právě tady se dostávám k otázce, která mi vrtá hlavou. Co když je Hradní pán Kotkovou životní rolí? A co když se zároveň stane jeho největší profesní pastí? Říkám tomu zlatá zrádcovská klec.
Kotek už jednou zažil, jaké to je, když si ho publikum spojí s jedinou postavou. Dlouhá léta byl Rendym ze Snowboarďáků. Dnes mám pocit, že ho Hradní pán definitivně překonal.
Na rozdíl od běžné filmové postavy navíc žije v prostředí, kde skuteční lidé reagují nepředvídatelně. Kotek tak může svůj charakter průběžně dotvářet. A právě to dává jeho výkonu zvláštní energii.
Současně si ale kladu otázku, zda ho ještě někdy uvidím v roli, která na mě zapůsobí stejně silně. Možná ano. A budu jedině rád.
Možná ovšem právě sledujeme postavu, se kterou bude Vojtěch Kotek spojován ještě za několik desetiletí.
Herecký triumf. A možná také zlatá klec.
Jeden před kamerou druhého
Na jejich příběhu je krásné ještě něco. Přestože se jejich profesní dráhy rozešly, nikdy se úplně nepřestaly protínat.
Když Kotek natočil Padesátku, Mádl si v ní zahrál. A když Mádl režíroval Vlny, objevil se před jeho kamerou zase Kotek.
Dva někdejší teenageři, dnes dva dospělí tvůrci, kteří se dokážou potkat i na opačných stranách kamery.
A tak mě napadá jedna představa. Co kdyby Jiří Mádl jednou napsal a režíroval film s Vojtěchem Kotkem v hlavní roli?
Nemyslím nostalgický návrat Rendyho a Jáchyma. Myslím úplně nový příběh, v němž by Mádl mohl naplno využít své scenáristické schopnosti a Kotek dostal výraznou dramatickou postavu. Na takový film bych si koupil vstupenku mezi prvními.
Fenomén, který neskončil na horách
Před dvaadvaceti lety poslal Karel Janák Rendyho a Jáchyma na jejich první velkou pánskou jízdu.
Dnes je Jiří Mádl výrazným scenáristou a režisérem. Vojtěch Kotek zase dokázal proměnit televizní reality show v prostor pro pozoruhodnou hereckou kreaci.
Jeden našel svou největší sílu za kamerou. Druhý před ní. A oba jsou důkazem, že úspěch teenagerské komedie nemusí být vrcholem kariéry. Může být teprve jejím začátkem.
Rendy a Jáchym zůstali navždy šestnáctiletí. Vojtěch Kotek a Jiří Mádl naštěstí nezůstali stát na místě. A právě v tom pro mě spočívá jejich skutečný fenomén.
