Článek
Tracy Letts umí psát postavy, které si divák nezamiluje, ale nedokáže od nich odtrhnout oči. Wheeler je přesně ten případ. Bývalý fotograf po rozvodu začíná znovu v podnájmu v kalifornské čtvrti Linda Vista. Má pocit, že ještě není připraven smířit se s tím, že to nejzajímavější už prožil. Chce nový vztah, novou energii a možná i nový obraz sebe sama. Jenže čím víc se snaží přesvědčit okolí, že má situaci pod kontrolou, tím zřetelněji se ukazuje opak.
V Činoherním klubu z této tragikomedie vznikla inscenace, která stojí na přesné režii Ondřeje Sokola a mimořádném výkonu Vasila Fridricha.
Ondřej Sokol se nesnaží z Lindy Visty dělat psychologické drama ani generační výpověď. V první části sází především na tempo. Scény se střídají rychle, dialogy mají rytmus a humor vyrůstá z přesně odpozorovaných situací. Smích v hledišti přichází často, ale není samoúčelný. Lettsovy postavy jsou směšné hlavně proto, že jejich slabosti působí až nepříjemně povědomě.
Vasil Fridrich nese tíhu celé inscenace
Linda Vista stojí především na představiteli Wheelera. Vasil Fridrich je na jevišti téměř neustále a celé představení se odvíjí od jeho schopnosti udržet postavu v pohybu mezi sebevědomím, trapností, šarmem i bezradností.
Největší síla jeho výkonu spočívá v tom, že se nesnaží Wheelera omlouvat. Nehraje zraněného romantika ani oběť okolností. Ukazuje muže, který opakovaně dělá špatná rozhodnutí, přesto v něm ale zůstává něco lidského, co brání divákovi nad ním jednoduše mávnout rukou.
Fridrich přesně vystihuje okamžiky, kdy Wheeler ještě působí jako muž schopný začít znovu, i chvíle, kdy už je zřejmé, že si především nalhává vlastní výjimečnost. Díky tomu se z hlavního hrdiny nestává karikatura stárnoucího sobce, ale člověk, který si nedokáže přiznat vlastní podíl na tom, kam se jeho život dostal.
Výrazný podíl na výsledku mají i ostatní herci. Dalibor Gondík jako Paul vytváří potřebnou protiváhu hlavnímu hrdinovi a bez okázalosti ukazuje člověka, který dokáže své limity přijmout podstatně střízlivěji. Lucie Žáčková v roli Margaret přináší do inscenace momenty, v nichž se Wheelerovy výmluvy začínají definitivně rozpadat.
Markéta Stehlíková dává Jules klid a dospělost, které hlavní hrdina nedokáže opětovat. Sandra Černodrinská jako Anita přináší energii a spontánnost, zatímco Ondřej Malý vytváří v postavě Michaela jeden z nejsmutnějších obrazů celé hry. Pod vrstvou humoru se tu skrývá člověk, kterému život dávno přestal vycházet podle představ.
Nejde jen o randění po padesátce
Zásadní proměna inscenace přichází ve chvíli, kdy se objeví Minnie v podání Ha Thanh Špetlíkové. To, co zpočátku vypadá jako další Wheelerův pokus vrátit čas, se postupně mění v konfrontaci, na kterou není připraven.
Právě tady Letts nejpřesněji ukazuje, že Linda Vista není komedií o randění po padesátce. Je to hra o člověku, který si dlouhá léta vytvářel obraz sebe sama a odmítal připustit, že okolní svět ho dávno vidí jinak.
Sokol tento posun nepodtrhuje násilně. Nepřichází žádný velký režijní obrat ani okázalá změna tónu. Humor postupně ztrácí lehkost, situace přestávají být jen zábavné a do popředí se dostává osamělost, kterou Wheeler po většinu večera tak usilovně zakrývá.
Ha Thanh Špetlíková navíc nehraje naivní dívku, která má hlavnímu hrdinovi vrátit ztracené mládí. Její Minnie působí od začátku sebejistěji, než si Wheeler připouští. Ve chvíli, kdy se jejich vztah začne vyvíjet jinak, než očekával, se definitivně ukáže, jak křehká byla jeho představa o vlastní nepostradatelnosti.
Přesná studie sebeklamu
Největší síla Lindy Visty nespočívá v jednotlivých komických scénách ani v řadě povedených dialogů. Lettsův text a Sokolova inscenace fungují především jako přesně vystavěná studie člověka, který by rád začal znovu, ale není ochoten vzdát se představ, jež ho přivedly do slepé uličky.
Činoherní klub má díky Lettsovu textu, Sokolově režii a soustředěnému hereckému ansámblu titul, který dokáže být současně velmi vtipný i nepříjemně přesný. Smích tu není cílem, ale prostředkem. A právě ve chvíli, kdy začne ustupovat, ukáže inscenace svou nejsilnější vrstvu.
Linda Vista není hrou o krizi středního věku. Je především o člověku, který celý život věřil vlastní verzi příběhu a teprve pozdě zjišťuje, že ji ostatní dávno přestali sdílet.
Recenze vznikla na základě představení navštíveného 11. června 2026.
