Velký Gatsby na Vinohradech: Když iluze tančí v rytmu jazzu

Adaptovat Velkého Gatsbyho pro divadlo není jednoduchý úkol. Román Francise Scotta Fitzgeralda totiž stojí méně na ději než na atmosféře, symbolice a jemných psychologických nuancích. Každá inscenace tak stojí před otázkou, zda zdůraznit společenskou kritiku amerického snu, nebo osobní tragédii člověka, který odmítá přijmout realitu.

Vinohradská inscenace režiséra Martina Čičváka se možná přiklání spíše k druhé možnosti. Přestože se motiv bohatství, společenského postavení a morální prázdnoty privilegovaných vrstev nevytrácí, těžiště představení leží jinde. V příběhu muže, který celý svůj život podřídil představě, že se minulost dá vrátit a že ideál lze proměnit ve skutečnost. Právě v tomto směru je vinohradský Gatsby nejsilnější.

Největší předností inscenace je její komplexnost. Málokdy se podaří, aby jednotlivé složky divadelního díla pracovaly s takovou samozřejmostí a vzájemnou podporou.

Scénografie a výprava dokážou evokovat lesk a energii dvacátých let bez prvoplánové okázalosti. Luxusní svět Gatsbyho večírků působí přitažlivě, ale současně v sobě od počátku nese cosi neklidného a pomíjivého. Scéna není pouhou dekorací. Aktivně vytváří prostředí, v němž se postavy pohybují a ztrácejí.

Stejně přesvědčivě funguje pohybová složka. Choreografie nepůsobí jako vložené číslo, ale jako přirozená součást vyprávění. Večírkové scény mají energii, rytmus i eleganci. Soubor se pohybuje s přesností, která svědčí o důkladné práci a vysoké disciplíně. Výsledkem je divadlo, které nevypráví pouze slovy.

Pokud má inscenace tajného hrdinu, pak je jím její hudební složka.

Živá hudba zde není efektní ozdobou ani módním doplňkem. Je jedním z hlavních stavebních kamenů celé inscenace. Bubeník dodává scénám energii, tah, napětí a dramatičnost. Na opačném pólu stojí harfa, jejíž zvuk vnáší do představení melancholii, křehkost a nostalgii.

Právě spojení rytmické naléhavosti s jemností harfy dokonale vystihuje samotnou podstatu Gatsbyho světa. Světa, který se navenek třpytí, ale uvnitř skrývá smutek a osamění.

Hudba zde tak rozhodně není pouhým doprovodem příběhu. Je jeho součástí.

Nejsilnější herecký výkon večera podává Kateřina Elizabeth McIntosh. Její Daisy Buchananová není ani romantickou ikonou, ani povrchní společenskou figurou. McIntosh dokáže postavu naplnit lidskostí a rozporem. Je současně okouzlující, mladistvá, spontánní, nerozhodná i zranitelná.

Právě díky této mnohovrstevnatosti se Daisy nestává symbolem, ale člověkem. Divák chápe nejen Gatsbyho fascinaci, ale i jeho tragický omyl.

McIntosh navíc disponuje výbornou hlasovou technikou a přirozenou jevištní autoritou. Nepotřebuje výrazná gesta ani okázalé prostředky. Přesto dokáže soustředit pozornost publika na sebe. Její výkon patří k těm, kvůli nimž stojí za to do divadla chodit.

Vedle McIntosh podává mimořádný výkon také Ondřej Brousek v roli Nicka Carrawaye.

Nick bývá často postavou, kterou divák registruje spíše rozumově než emocionálně. Brousek však dokáže vytvořit postavu, která je současně pozorovatelem, komentátorem i morálním kompasem příběhu.

Jeho civilnost působí jako ideální protiváha k emocionalitě ostatních postav. Současně je patrná jeho muzikantská zkušenost. Práce s rytmem, tempem a hlasem patří k nejpřesnějším v celé inscenaci. A navíc nese hudba hry jeho podpis a celkově je pod jeho taktovkou.

V celkovém kontextu není náhodou, že právě jeho přítomnost drží celý příběh pohromadě.

Výrazný podíl na úspěchu inscenace má rovněž Aneta Krejčíková jako Jordan Bakerová.

Její výkon je ukázkou moderního herectví, které nespočívá pouze v interpretaci textu. Krejčíková kombinuje hereckou jistotu, pohybovou kulturu i pěvecké schopnosti. Na jevišti působí elegantně, sebevědomě a přirozeně.

Právě její výkon připomíná, jak důležitá je dnes všestrannost divadelního herce.

Jay Gatsby je bezpochyby role plná nástrah. Snadno může sklouznout k romantickému klišé nebo naopak k chladnému symbolu.

Marek Lambora se těmto úskalím většinou úspěšně vyhýbá. Gatsby v jeho podání je sympatický, charismatický a současně stále více osamělý. Přesvědčivě zachycuje člověka, který svůj život podřídil snu natolik, že ztratil schopnost rozlišovat mezi vzpomínkou a skutečností.

Možná největší kvalitou inscenace však není výkon jednotlivce. Je jí totiž výkon celého souboru.

Herci působí mimořádně sehraně. Vzájemně si naslouchají, reagují na sebe a vytvářejí skutečně fungující divadelní ansámbl. Právě tato schopnost společné práce je dnes vzácnější, než by se mohlo zdát.

Vinohradský Gatsby současně ukazuje, v jak dobré kondici se nachází mladší a střední generace českých herců. Pokud jsou výkony Kateřiny Elizabeth McIntosh, Ondřeje Brouska, Anety Krejčíkové, Marka Lambory a jejich kolegů obrazem budoucnosti českého divadla, existuje mnoho důvodů k optimismu.

Přes nesporné kvality není inscenace zcela bezchybná.

První polovina funguje výrazně lépe než druhá. Je to dáno především samotnou strukturou Fitzgeraldovy předlohy, která v úvodu nabízí tajemství, energii a postupné odhalování postav. Ve druhé části přebírá vládu nevyhnutelnost tragického konce.

Ne všechny režijní prostředky navíc působí stejně přesvědčivě. Motiv ukládání mrtvých postav do černých pytlů je jedním z mála momentů, kdy inscenace ztrácí důvěru ve vlastní sílu. Tragédie Gatsbyho příběhu je natolik silná sama o sobě, že podobně doslovný symbol působí spíše nadbytečně.

Velký Gatsby na Vinohradech je inscenací, která potvrzuje, že dobré divadlo nevzniká jediným velkým nápadem, ale souhrou mnoha kvalitních složek.

Výborná scénografie, působivá výprava, promyšlená choreografie, mimořádně silná živá hudba a především přesné herecké výkony vytvářejí celek, který dokáže oslovit široké publikum i náročnější diváky.

Největší devizou večera je Kateřina Elizabeth McIntosh jako Daisy Buchananová, následovaná výborným Ondřejem Brouskem. Vysokou úroveň však drží celý soubor bez výraznějších slabin.

Vinohradský Velký Gatsby není pouze příběhem o bohatství, luxusu a americkém snu. Je především tragédií člověka, který nedokázal přijmout, že některé sny patří minulosti. A možná právě proto působí i dnes tak silně.

(Recenze se týká inscenace Velký Gatsby v podání Divadla na Vinohradech v pondělí 8. června 2026 od 19 hodin - pozn. autora)