Článek
Žil byl jeden postosuchus, jmenoval se Standa a ten chodil každý den pracovat do slévárny. Když chodil ráno tam a večer nazpátek, míjel obchod s motocykly, a pokaždé se zálibně koukal do výlohy na vystavené exponáty.
„Ach jo, to by byla krása, kdybych si tak mohl na nějakou tu motorku našetřit. Ale nějaký čásek to potrvá. Kéž bych tak vymyslel způsob, jak přijít k prašulím trochu rychleji…“
A tak to šlo den za dnem.
Až jednou, před spaním, Standovi vypadl zub. Už se mu nechtělo vstávat z postele, a tak ho jen zasunul pod polštář a hned usnul. Jaké bylo jeho překvapení, když ráno stlal postel, a pod polštářem našel penízek. Hned si vzpomněl na zub a bylo mu jasné, že pověst o zoubkové víle nelhala.
Celý den na to musel myslet, a když se večer vracel ze slévárny, kde toho dne opravdu nebyl zaměstnancem měsíce, už v něm klíčil plán. Ten plán ale potřeboval pomocníka…
Jeho soused, pan ankylosaurus, se večer ometal na zahradě, a když ho Standa přes plot pozdravil, myslel si, jako obvykle, jistě něco neslušného. Pan ankylosaurus byl ostatně tak trochu rasista, protože, jak milé děti víte, postosuchus není žádný dinosaurus, ale prachobyčejný ještěr, předchůdce dnešního krokodýla…
„Dobrý večer sousede, to je dneska hezky, viďte,“ začal postosuchus oklikou.
„Hm, no, jo, jasně, jo,“ rozpovídal se ankylosaurus.
„Pane sousede, víte, potřeboval bych od Vás takovou pomoc, ale je to taková zvláštní věc.“ „No, tak to jsem teda zvědavý,“ myslel si anky. Ale ještě než domyslel, už se to dozvěděl. „Potřeboval bych od Vás, abyste mi vymlátil všechny zuby, jestli by Vám to nebylo zatěžko. S tím Vaším ocasem to bude jedna dvě.“
Soused toto tak úplně nečekal, a ptá se „No, to bych asi svedl, ale co Vás k tomu vede?“
„Ale to víte, je to taková sázka,“ nechtěl prozradit svůj plán Standa. „A jestli budete chtít, můžu Vám dát flašku kvalitní slivovice…“ nabízel ještě.
„Ale to pro Vás milerád udělám,“ nabízel se pan soused trochu škodolibě, protože vymlacování zubů patřilo mezi jeho největší koníčky. Ale moc s sebou nemelte, abych Vám nezlomil třeba čelist nebo tak něco.“
No, milé děti, nebyl to pěkný pohled, ale Standa se držel statečně.
Řval bolestí, ale přesto sousedovi mumlavě děkoval, když sbíral svoje zkrvavené zuby ze země. Dal je na několikrát do cedníku a vyplachoval je v umyvadle, aby nebyly moc od krve. I tak ale byly některé pomlácené, rozbité a v puse mu zbylo ještě hodně kořenů a dalších kousků, takže si to vytahoval před zrcadlem kleštěma, což mu přineslo další spoustu chlapácké radosti.
Pak ještě zatelefonoval do slévárny, že si bere několik dnů indispoziční volno, a obrátil do sebe tu vodku, kterou si soused ani nevzal. Jinak by toho dne asi ani neusnul.
Zoubkovou vílu, která přiletěla za chvíli, ovanula sytá vůně kořalky. Ale protože byla ze své profese zvyklá na ledacos, tak rutinně sáhla pod polštář a nestačila se divit.
„To snad není možný, to je blázen, to je běs!“
Každopádně služba je služba, a tak milé víle nezbylo, než aby na několikrát letěla tam a zpátky, aby tohoto klienta vyřídila. Ovšem, protože některé zuby byly rozbité, anebo zkrvavené, tak Standovi rozhodně nedala plnou taxu.
Když se tedy postosuchus ráno probudil, tak nejdřív dopil, co zbylo ve flašce na dně, a začal šmátrat pod polštářem. Bylo tam mincí požehnaně, takže spočítal, že mu to stačí nejen na motorku, ale i na přilbu a pořádný příděl pohonných hmot.
Co bylo ovšem horší, tak se bez zubů nedokázal skoro najíst, ale to mu tak moc nevadilo. Jednak stejně neměl moc nakoupeno, a taky si říkal, že alespoň trochu slehne do plavek.
Inu, milé děti, Standa všechny výzvy překonal, zuby mu dorostly, zhubnul, proháněl se na motorce, se sousedem se skamarádil, a ještě se stal po nějakém čase ve slévárně předákem.
Ovšem co s těmi zuby víly dělají, to se mě, milé děti, neptejte.
A to je pro dnešek konec pohádky.
Těšte se na další příběhy z dinosauří ošatky!
Více již dnes na kanálu: https://www.youtube.com/playlist?list=PLKukyCReXVcJicq_ONnPx0Xz1ZT2MUA8F
