Článek
Jen pár hodin cesty od České republiky leží zajímavá země, která nadchne přírodou a pohostinností, ale také vyděsí stopami poměrně nedávné války. Bosna a Hercegovina je nejbližší exotika, jakou můžete zažít. Těžko se dá úplně věrně popsat, jak silně dokáže zapůsobit, když ji člověk poznává na vlastní kůži.
Orient na dosah ruky
Při prvním pohledu na slavný Starý most máme pocit, že jsme se ocitli někde na Blízkém východě. Úzké kamenné uličky Mostaru voní kávou, grilovaným masem a kořením, prodavači nabízejí ručně tepané měděné talíře, barevné lampy a koberce. Všechno působí tak orientálně, že se jen těžko věří, že jsme stále v Evropě.
Za těch sto kilometrů, co jsme sem ujeli z narvaných pláží na Makarské, jsem každopádně vděčný. Tisíce Čechů rozvalených na plážových lehátkách jsme vyměnili za tajuplnou Bosnu, kde jsme za celé dopoledne potkali jen dvě zahraniční espézetky. Jednu rakouskou a jednu italskou. Byli to podobní dobrodruzi jako my dva.
Most, v roce 1993 během války zničený a o dekádu později obnovený, se tyčí vysoko nad hlubokým údolím řeky Neretvy. Je to ikonický pohled a asi první místo, které se vám vybaví, když se řekne Bosna a Hercegovina.
V Mostaru stačí odejít kousek stranou od největších turistických lákadel, a máte absolutní klid.
Řeka Neretva, která protéká i Mostarem, si razí cestu drsnou bosenskou krajinou.
Tady nějací turisté samozřejmě jsou. Vzduchem se ozývá šumění peřejí a občasné výkřiky, když se některý z odvážlivců rozhodne skočit do studené řeky. Neretva má díky mírnému bosenskému klimatu celoročně dostatek vody, takže je to skoro bez rizika. Ve vyprahlé Albánii to rozhodně nezkoušejte.
Břehy řeky, která se leskne v zeleném oparu pod mostem, lemují kavárny a terasy. Kus po proudu si sedáme na velký kámen a sledujeme její proud. Jsme sotva sto padesát metrů od největšího turistického taháku v zemi a přesto je tu skoro úplné ticho a klid. Bosnu je lehké si oblíbit.
Město na rozcestí civilizací
V Sarajevu, kam nám to trvá horskými serpentýnami dobré dvě a půl hodiny, je orientální dojem ještě silnější. Město je jako mozaika: v jedné čtvrti stojí mešita, o pár kroků dál pravoslavný chrám, hned vedle katolická katedrála a o kus dál palác z doby rakousko-uherské okupace. Mísí se tu vůně kávy, čerstvého chleba a grilovaného jehněčího masa. Zdejší jazykový Babylón obohacujeme o češtinu.
Sarajevo a jeho typické orientální trhy. Druhé takové najdete nejspíš až někde v Damašku.
Barevné domky okrajových čtvrtí Sarajeva svítí v temných hvozdech bosenských kopců.
Posedáváme v jedné z kaváren na historickém tržišti Baščaršija. Já si dávám čaj a můj společník silnou bosenskou kávu. Mě dostatečně stimuluje už její vůně, celé odpoledne jsem pak nastartovaný. Servírují ji v malé džezvě a s kouskem kostkového cukru. Jak mi společník vysvětluje, je hutná, tmavá a zklidňuje – má prostě úplně jiný rytmus než naše espreso. Čas se díky ní zpomaluje.
Sarajevo ovšem skrývá i bolestnou tvář. Stačí sejít z hlavní třídy a v omítce domů pořád vidíme stopy po kulkách. Na chodnících jsou pověstné „sarajevské růže“. Tak se tu nazývají díry po dopadech granátů, dnes vyplněné červenou pryskyřicí.
Každá z nich, stejně jako ta prostřílená omítka, nám připomíná, že tady docela nedávno umírali lidé. Město, kde kdysi začala i první světová válka, v sobě nese spoustu historických traumat. Přesto působí živě, barevně a přátelsky. Je to prostě ryzí zážitek, bez pozlátka západních zemí.
Nezkrocená evropská příroda
Kdo neokusil bosenskou přírodu, nebyl doopravdy na Balkáně. Stačí vyjet z města a krajina se hned dramaticky promění. Řeka Neretva se vine úzkým kaňonem mezi horami a my žasneme nad tím, jak její pohádkově zelená voda kontrastuje s drsnými šedými skalami. V některých místech působí skoro jako alpská údolí. Má v sobě ale něco divočejšího. Ještě nezkroceného.
V národním parku Una se vodopády kaskádovitě řítí do průzračných tůní. Voda hučí, stříká do všech stran a nad ní se vznáší jemná mlha. Chtěl jsem tu impozantní scenérii nějak epicky okomentovat, ale neslyšel bych vlastního slova. Ostatně tohle je jeden z těch okamžiků, kdy přírodní živly přebijí i všechny myšlenky, co vám víří v hlavě.
Nejvyšší hora Bosny a Hercegoviny, Bosanski Maglić, dosahuje nadmořské výšky 2386 metrů nad mořem.
Kaskády vodopádů v národním parku Una si moc nezadají se svými slavnějšími protějšky v Chorvatsku.
Bosna nemá kromě drobného kousku u Neumu přístup k moři, její rozeklané hory, průzračné řeky a hluboké lesy to ale vynahrazují víc než dostatečně. Celé hodiny bloudíme po horských hřebenech, brodíme se řekami a odpočíváme ve stínu obrovských dubů a buků. Máme z toho pocit, že jsme objevili tajemnou část starého kontinentu. Takovou, která jinde už neexistuje.
Chaos, který okouzlí
Bosna je pravý Balkán, a to s sebou nese i jednu stinnou stránku. Musíme se smířit s tím, že věci prostě nefungují tak, jak jsme zvyklí. Na nádraží, kam vstupujeme s určitou opatrností, vypadá všechno v pořádku. Jsou tam cedule (které zřejmě pamatují císaře pána), koleje i lavičky.
Čekáme na vlak, ale z východního sarajevského nádraží žádný nejede. Ze zaprášených reproduktorů se neozývá ani žádné hlášení. Nakonec nám dvojice, která si zkracuje cestu domů přes koleje, prozradí, že tyhle spoje byly zrušené už před pár týdny.
Na hranice s Černou Horou tak musíme opět vypůjčeným autem. Čekáme tam mnohem déle, než by člověk chtěl. Vracíme auto a náš autobus přijíždí s hodinovým zpožděním.
Letecký pohled na město Trebinje, kterým jako modrý klenot protéká řeka Trebišnjica. Ta se vlévá do Jaderského moře poblíž Dubrovníku.
Nesmí nás to rozčilovat; bereme to jako součást cesty. Lidé se usmívají, nabízejí pomoc. Někdo poradí zkratku, jiný přinese čaj. Díky tomu je ten chaos docela dobře snesitelný. Odnáším si z toho dojem, že právě tohle je možná ta pravá tvář Bosny: trocha lidskosti na každém kroku.
Silné memento kruté historie
Jak už bylo řečeno, při cestování Bosnou se člověk nevyhne stopám války. Platí to nejen ve městech, ale v podstatě všude v krajině. Na kraji silnic narážíme na červené tabule s lebkou a nápisem „Pozor, miny!“. Stačí se podívat trochu stranou těch nejhezčích panorámat a vidíme domy bez střechy, prostřílené cihlové zdi, rozpadající se stavby zarůstající břízami.
Děsivé je, že se nebavíme o druhé světové válce, ale o konfliktu, který zuřil v bývalé Jugoslávii v 90. letech minulého století. Tedy za našeho života. Právě kvůli tomu se mi z té představy trochu motá hlava.
Tohle trauma mi připomene fotografii, kterou jsem kdysi viděl. V ruinách na okraji nějakého bosenského města našli starou panenku. Očazenou, špinavou, s vypálenými očima. Pohled na ni mi surově připomněl, co vlastně znamená válka. Bere lidem nejen životy a domovy, ale i obyčejné dětství. Je to obraz, který se člověku zapíše do paměti silněji než honosné památníky.
Minová pole patří v Bosně a Hercegovině bohužel stále k běžnému koloritu. Jejich úplné odstranění potrvá ještě desítky let.
Strašidelný obrázek panenky s vypálenýma očima patří k silným mementům války v Bosně.
Tahle země je pro dobrodruhy
Bosna a Hercegovina je země skoro bez turistů. Nikdy se vám nestane, že by byl nějaký hotel vyprodaný. Ceny v restauracích jsou příznivé (někde i o třetinu nižší než u nás) a na mnoha místech máte pocit, že jste tam skoro sami.
Přesun z chorvatských pláží, kde je leckde hlava na hlavě, proto doporučuju všema deseti. Bosna a Hercegovina je jinak dobře dostupná i ze Srbska nebo z Černé Hory. Cesta z Chorvatska do Mostaru je ovšem nejčastější.
Tahle skoro neprozkoumaná země přitom leží tak blízko. Z Prahy dvanáct hodin autem, hodinu letadlem. Je to destinace, která má všechno: orientální města, hory, řeky, jezera, silné příběhy i chaos, který vás chtě nechtě přinutí trochu zpomalit. Určitě není pro každého, ale kdo chce zažít v Evropě trochu divočiny, zamíří právě sem. Tady se píšou drsné příběhy.
Citadela Počitelj, postavená na konci 14. století, chránila obchodní trasu mezi bosenským vnitrozemím a pobřežím Jadranu.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
