Zapomenutá moravská katastrofa: Když Švédové šířili zkázu a teror

Představte si armádu, která pochoduje ze severu na Vídeň. Nejsou to žádní amatéři, právě naopak. Naprostí profesionálové, válečnická elita tehdejšího světa. Muži v kožených kabátech nemluví jen švédsky, ale i německy, polsky, najdou se mezi nimi i Skotové.

V červnu 1642 překračují hranice Moravy. Domácí obyvatelé si už zvykli – válka trvá už čtyřiadvacet let – na leccos, ale to, co přichází ze Skandinávie, se vymyká všemu, co dosud zažili. Švédové nepřišli Moravu jen porazit. Přišli ji ekonomicky vymačkat do poslední kapky krve.

Od okamžiku, kdy Švédové poprvé spatřili věže Olomouce, tehdejšího politického i duchovního srdce Moravy, uplynuly pouhé čtyři dny. Město, jež mělo být nedobytnou pevností, kapitulovalo. To, co následovalo, však nebylo klasické třídenní divoké drancování, po němž armáda odtáhne dál. Švédové se rozhodli v Olomouci zůstat. Na celých osm let.

Z padesátitisícové kvetoucí metropole udělali vojenskou základnu a obří logistické skladiště. Generál Lennart Torstensson okamžitě nařídil vyhnat z města každého, kdo neměl peníze na placení vysokých vojenských daní, nebo odmítal tvrdě pracovat na obnově hradeb.

Švédští inženýři potřebovali prostor pro moderní bastionové opevnění. Řešení? Bez milosti zbourali celá předměstí se stovkami měšťanských domů a deseti kostely. Cihly a kameny z obydlí olomouckých občanů posloužily jako materiál pro švédské zdi a příkopy.

Vojenská pragmatičnost neznala slitování. Z nádherného chrámu svatého Václava se stala obří konírna, kde stovky švédských koní dupaly po náhrobcích moravských biskupů. Pokud chtěl měšťan přežít, musel švédským důstojníkům odevzdávat „výpalné“ – v podstatě daň za to, že mu na jejich rozkaz řadoví vojáci nesebrali střechu nad hlavou nebo neznásilnili dcery.

Když Švédové v roce 1650 Olomouc konečně opustili, nezbývaly v ní ani dva tisíce obyvatel. Metropole Moravy zmizela z mapy významných evropských měst.

Po zkáze Olomouce zbývala Švédům v cestě na Vídeň poslední skutečná překážka: Brno. V květnu 1645 se před jeho hradbami objevilo 28 tisíc švédských vojáků. Velel jim sám Lennart Torstensson. Tento muž je vojenský génius, ale fyzicky troska. Trpí tak těžkou dnou, že nemůže jezdit na koni; po táboře ho nosí na nosítkách. Frustrace z bolesti se promítá do jeho rozkazů. Brno musí padnout.

Proti němu však stojí muž s neméně drsnou náturou: Jean Louis Raduit de Souches. Francouzský protestant, který dříve bojoval za Švédy, ale po urážce od švédského generála přešel k císařským. Zná švédskou taktiku do posledního detailu. K ruce má pouhých 1500 mužů. Směs profesionálních vojáků, vyděšených měšťanů a studentů. Vědí, co se stalo v Olomouci. Vědí, že kapitulace znamená rozsudek smrti.

Obléhání se mění v zákopovou válku. Švédové odříznou Brno od vody a do města střílejí rozžhavené dělové koule, které mají vyvolat požáry. Když to nezabírá, nastupuje psychický teror. Švédští žoldáci před zraky Brňanů na hradbách mučí zajatce z okolních vesnic, aby z nich dostali informace o tajných chodbách do města. Používají při tom takzvaný „švédský nápoj“ – trychtýřem lijí obětem do krku vařící vodu smíchanou s močůvkou a exkrementy, dokud zajatcům nepopraskají vnitřnosti, aby z nich dostali informace o tajných chodbách do města.

Nic ale nezabírá a po třech měsících marných útoků je Torstensson na dně. V jeho táboře řádí úplavice, muži umírají po stovkách bez boje a rakouská armáda se blíží na pomoc. Švédský generál se rozhoduje pro totální vabank. Na 15. srpna, svátek Nanebevzetí Panny Marie, nařizuje generální útok. Do chodeb pod hradbami nechává položit stovky kilogramů střelného prachu.

Při ranní poradě Torstensson prohlašuje památnou větu: „Pokud město nepadne do dvanácti hodin, balíme tábor a odcházíme.“ Netuší, že ho slyší český zvěd, který informaci okamžitě předává de Souchesovi.

Když dopoledne propuká krvavé šílenství, Švédové se přes hromady mrtvol prolamují hluboko do města. Bojuje se o každý metr, ženy z oken lijí na útočníky vařící smůlu. Kolem jedenácté hodiny je situace kritická, obráncům dochází munice.

V ten moment se velitel brněnské posádky rozhoduje pro geniální podvod. Posílá vojáka ke zvonům katedrály svatého Petra a Pavla s rozkazem: „Zvoňte poledne.“ Když se krajinou rozezní jedenáct úderů, které ale oznamují dvanáctou, švédští důstojníci jsou zmatení.

Podle rozkazu generála ale troubí k ústupu. Brno, ač pokryté krví a tisíci mrtvých těl, odolalo. Skandinávská válečná mašinérie utrpěla šokující porážku od hrstky odhodlaných měšťanů.

Brutální nezdar u Brna a Torstenssonova záhadná odolnost vůči běžným zraněním daly průchod lidové tvořivosti. Mezi moravskými venkovany se začaly šířit šokující zvěsti: švédský generál se prý upsal samotnému ďáblu. Jak jinak si vysvětlit, že muž, který se kvůli bolestem dokázal sotva pohnout, dokázal s chladným kalkulem dirigovat takové masové vraždění?

Lidé věřili, že Torstenssona chrání černá magie a běžná olověná kulka ho nedokáže zranit. Vznikl mýtus, že generála může sprovodit ze světa pouze střela odlitá ze skla, za přesně stanovených podmínek během magické noci.

Strach ze Švédů byl tak ochromující, že si lidé raději jejich vojenskou převahu vysvětlovali zásahy nadpřirozené moci, než aby si přiznali krutou realitu: jednoduše čelili dokonale vycvičeným vrahům bez špetky soucitu.

Co však Švédové nedokázali zlomit silou u Brna, to si vynahradili kulturním vandalismem na jiných místech. Jejich tažení Moravou nebylo jen o jídle a výpalném. Šlo o systematické státní rabování uměleckých sbírek pro královnu Kristýnu. Švédští důstojníci nepostupovali jako divoká horda, ale jako chladnokrevní likvidátoři s inventárními seznamy v rukou.

Největší moravskou ranou byla krádež cenných knihoven z Olomouce, Mikulova a Kroměříže. Tu však ještě překonalo vykradení císařských sbírek umění z Prahy v roce 1648. Vrcholem této loupeže se stalo odvezení Codexu Gigas, legendární Ďáblovy bible. Kniha vážící úctyhodných 75 kilogramů musela být naložena na speciální vůz za asistence několika vojáků.

Spolu s ní zmizely stovky vzácných tisků a vědeckých přístrojů. Švédové tyto poklady naskládali do beden s účetní precizností a odvezli do Stockholmu, kde většina kulturního dědictví zůstává dodnes jakožto válečná kořist. Vestfálský mír na ni dal oficiální razítko: jednotlivé strany války si nebudou navzájem nic vracet.

Když švédská vojska po dlouhých letech Moravu konečně opustila, zůstala po nich jen apokalyptická spoušť. Čísla, která po sobě zanechali, jsou děsivá: na Moravě bylo úplně zničeno a vypáleno přes 300 vesnic a vice než 40 měst leželo v ruinách. Její populace klesla v některých oblastech až o třetinu.

Skandinávie pro nás dnes znamená mír, příjemný design a vysokou životní úroveň. Pro barokního Moravana však slovo Švéd znamenalo synonymum pro absolutní zkázu, znásilňování a teror. Trvalo více než sto let, než se moravská krajina z tohoto severského nájezdu demograficky i hospodářsky vzpamatovala.

Trik s předčasným zvoněním nám ho v Brně připomíná dodnes.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

Balcárek, Pavel. Ve víru třicetileté války: politikové, kondotiéři, rebelové a mučedníci v Zemích české koruny. České Budějovice 2011.

Matějek, František: Švédové na Moravě za třicetileté války. In: Acta Musei Moraviae, Scientiae sociales, 1988/1990.

Polišenský, Josef. Třicetiletá válka a český národ. Praha 1960.

Digitální archiv Národní knihovny ČR: Historické prameny ke švédskému drancování a osudu Codexu Gigas (Ďáblovy bible).