Článek
Na první pohled to vypadá jako scéna vystřižená z hrdinského eposu: mladý válečník vpadne do zahraničního kláštera, přemůže stráže a odvede si dívku, po které roky toužil. Jenže únos Jitky ze Schweinfurtu, tak jak ho známe z raných pramenů, nebyl ani tak příběhem lásky, jako spíš riskantním mocenským tahem.
Odehrál se v době, kdy se rodící český stát snažil získat mezinárodní prestiž, pevné hranice a vlastní identitu. Tahle odvážná akce dokázala změnit víc, než by si kronikáři tehdy dokázali představit.
Kdo byli Břetislav a Jitka? Dva lidé, dva světy
Abychom příběh pochopili, musíme se nejdřív podívat na jeho hlavní postavy.
Břetislav byl nemanželským synem knížete Oldřicha a jeho družky Boženy. Prosazoval se díky odvaze a vojenským schopnostem; u dvora jej respektovali, ale jeho původ z něj dělal kandidáta, který si musel legitimitu teprve vybojovat. Pokud by se mu to nepodařilo, mohl jeho pozici snadno některý z českých velmožů zpochybnit.
Socha Břetislava I. na Žižkově náměstí v Chrudimi, kde kníže na počátku tažení do Uher zemřel.
Jitka (Judita) ze Schweinfurtu, který se také uvádí česky poetickým názvem Svinibrod, dcera bavorského markraběte Jindřicha, patřila k vysoké říšské šlechtě. V roce 1017 přišla o otce a její strýc, vévoda Ota Bílý, ji poslal, aby žila v klášteře. Patrně ne jako budoucí jeptiška, spíše jako urozená dívka, jejíž budoucí sňatek měl významnou diplomatickou hodnotu.
Na jedné straně stál tedy mladý muž, který potřeboval výrazně povznést svůj status, na druhé dívka, jež byla součástí širší říšské aristokratické sítě. Sluší se podotknout, že podle Kosmy jí bylo osmnáct let, takže se v klášteře patrně dost nudila. Celá situace se navíc odehrávala v nepřehledné spleti raně středověké středoevropské politiky.
Únos, který vstoupil do legend
Kronikář Kosmas, náš nejstarší ucelený zdroj, líčí únos s dramatickými detaily: podle jeho vyprávění se Břetislav dostal do kláštera jako host, prozkoumal cestu do ženských komnat a následně dlouho čekal na vhodnou příležitost. Jitku údajně popadl, posadil na koně a s družinou prchal pryč, zatímco stráže kladly marný odpor.
Jak ji spatřil smělý únosce, radostí nevěda o sobě, jako vlk, který z úkrytu vyrazí a uchvátí ovečku a pak, vědom si svého činu, svěsiv ocas utíká do vzdálené skrýše, tak i on, chytiv pannu, prchá a přihnav se k bráně, shledá, že je napjat přes ní řetěz, tlustší, než je mlýnský provaz, a cesta ven takto zatarasena. Ihned vytasiv ostrý meč, přeťal řetěz jako stéblo, a dodnes je viděti přeťatý článek na důkaz té prudké rány. Ostatní však jeho druhy, kteří o tom nic nevěděli a v stanech ještě zůstali, nepřátelé, udeřivše na ně, zjímali, jedněm oči vyloupali a nosy uřezali, jiným ruce a nohy uťali a jen kníže s několika málo muži a s unesenou pannou stěží unikl v noční temnotě. Unesena byla panna Jitka roku od narození Páně 1021…
Moderní historici připomínají, že Kosmas psal s odstupem téměř sto let, takže jeho dramatický styl nemůžeme chápat jako doslovnou reportáž. Je ale pravděpodobné, že jádro příběhu, tedy násilný nebo alespoň násilím podmíněný odvod Jitky z kláštera, má reálný základ. Zbytek můžeme přičíst kronikářově obrazotvornosti. Ostatně proto i po skoro tisíci let stále čtivá.
Jisté je, že únos urozené ženy byl ve středověku závažný čin. Únos ženy tak dobře provázané s říšskou šlechtou, to bylo riziko, který si mohl dovolit podstoupit jen někdo s mimořádným odhodláním. Břetislav, který si od Kosmy vysloužil přezdívku český Achilles, takovým mužem byl.
Proč z toho nakonec nebyl střet s Říší
Z dnešního pohledu bychom čekali, že po takové akci přijde tvrdá reakce. Jenže velká odveta říšských velmožů nenásledovala. Sňatek byl nakonec přijat jako legitimní, což naznačuje, že Břetislavovo postavení bylo silnější, než by se podle jeho původu zdálo. A že Jitčina rodina nakonec dokázala rozpoznat i výhody takového spojení.
Říše navíc řešila vlastní problémy a české knížectví pro ni bylo důležitým partnerem. Konflikt kvůli jedné dceři, ač z významného rodu, proto nebyl žádoucí. Svědčí to o významu raného českého státu i slabé jednotě za jeho západními hranicemi. Ostatně, to byl příběh německých států dlouhá staletí.
Jak únos změnil dějiny
Tady příběh přestává být jen legendou a začíná být politickým faktem.
- Získaná legitimita
Pro nemanželského syna byl sňatek s dcerou významného šlechtice obrovským posílením prestiže. Břetislav tím získal to, co mu chybělo: rodovou váhu a jednoznačný status. Spojení s bavorskou aristokracií mělo v rámci střední Evropy velkou hodnotu a pomohlo přesvědčit i ty, kteří o Břetislavovi pochybovali.
- Cesta k ambiciózním krokům
Díky své posílené pozici se Břetislav stal klíčovou osobou české politiky. Po nástupu na trůn využil oslabení Polska a roku 1039 vyrazil na sever. Tato tažení jsou dobře doložená a patří k jeho nejvýraznějším činům.
Na této výpravě obsadil Hnězdno a přenesl do Prahy relikvie sv. Vojtěcha. Šlo o krok, který měl obrovský symbolický rozměr: Praha se díky tomu stala duchovním centrem s vlastním významným kultem. Svatý Vojtěch byl už v této době jedním z nejvýznamnějších křesťanských mučedníků.
- Břetislavova dekreta coby počátky českého práva
Na památném místě u hrobu sv. Vojtěcha Břetislav vyhlásil takzvaná dekreta, dnes považovaná za nejstarší dochovaný český právní předpis. Měla upevnit křesťanskou kázeň, potlačit pohanské zvyky a posílit církevní dohled nad společností.
Ačkoli se do dnešních dnů zachovala jen část textu, je nepochybné, že Břetislav se tímto krokem projevil jako skutečný státník.
- Správa země a upevnění moci
Po návratu do Čech upevnil Břetislav správu Moravy, kterou svěřil svým synům jako úděl. Nový systém rozhodně nebyl bez rizik (ani v rodině nemůžete mít všechny pod kontrolou), ale krátkodobě posílil kontrolu nad strategicky důležitými oblastmi.
- Rok 1054: stařešinský řád
Ke konci své vlády vydal Břetislav také nástupnický řád, podle něhož měl vládnout vždy nejstarší mužský člen rodu. Byl to pokus o stabilizaci následnictví a omezení rodových sporů. Je tedy zřejmé, že Břetislav uvažoval v dlouhodobých horizontech. Protože už 10. ledna 1055 v Chrudimi zemřel, ukázalo se to jako prozíravý krok.
Generace, která vytvořila český stát
Z manželství Břetislava a Jitky vzešla jedna z nejvýznamnějších generací Přemyslovců. Spytihněv II. upevnil moc v Čechách, Vratislav II. se stal v roce 1085 prvním českým králem a jejich další synové sehráli významné role na Moravě i v církevní správě. Není bez zajímavosti, že první syn se narodil až 10 let po údajném roce únosu, kolem roku 1031. Někteří historikové proto usuzují, že Jitka byla z kláštera ve skutečnosti unesena až později.
Všechny tyhle úspěchy dalších generací byly nepřímé důsledky spojení, které začalo dramatickým činem popsaným v kronice. Pokud by Břetislav svou pozici neposílil, brzy by musel jako vládce na hraně legitimity čelit vnitřním i vnějším problémům. Jeho vláda by byla jednoduše neudržitelná.
Mezi mýtem a realitou
Kosmas psal svůj text s velkým časovým odstupem a v duchu dobové literární tradice. Moderní historici proto upozorňují, že některé dramatické detaily je třeba chápat spíš jako stylizaci. Samotné jádro události, tedy získání nevěsty způsobem, který obcházel vůli její rodiny, však považují za reálné a dobře doložené.
Zároveň je jasné, že některé podrobnosti si dnes už ověřit nemůžeme. To ale neubírá příběhu na hodnotě. Je to jen taková připomínka, že raně středověké kroniky jsou směsí fakt a literárního obrazu. Někdy je výsledek velmi atraktivní.
Iluminace únosu Jitky v Dalimilově kronice.
Jak bychom únos viděli dnes
Dnešní česká společnost by samozřejmě Břetislavův čin hodnotila jako závažné porušení osobních práv a mezinárodních dohod. Moderní společnost klade důraz na autonomii jednotlivce, osobní volbu a rovné postavení partnerů.
Na sklonku raného středověku však byla logika jiná. Sňatky sloužily především politickým účelům. Ženská volba hrála jen omezenou roli (někdy vůbec žádnou) a únos nevěsty byl motiv, se kterým soudobé publikum pracovalo zcela jinak než my. Někdy působil dokonce jako vyjádření mužské odvahy a schopnosti zajistit budoucnost rodu, což je koneckonců motiv, který Kosmas velmi zdůrazňuje.
Jak by svůj příběh vyprávěla sama Jitka, nevíme. Její perspektiva zůstává skrytá. O to víc nás však příběh oslovuje: mezi řádky je cítit, jak rozdílně dnes chápeme svobodu a partnerské vztahy. Zároveň nelze pochybovat o tom, že některým lidem jsou tyhle „staré mravy“ sympatické. Nebo o nich alespoň rádi čtou a nechávají se unášet představami.
Anketa
Stále živý příběh
Břetislavův únos Jitky ze Svinibrodu zůstává jedním z nejznámějších příběhů raného českého státu. Je v něm odvaha, risk, politika i nevyřčené emoce. A hlavně ukazuje, že jediný čin, jakkoli odvážný či kontroverzní, může nastartovat procesy, které promění celý národ.
Možná právě proto nás tento starý příběh dodnes fascinuje: připomíná, že za velkými dějinami stojí konkrétní lidé a jejich rozhodnutí. Pro Břetislava to byl do svinibrodského kláštera jen malý krok, ale pro vznikající český národ to znamenalo velký skok. V ten moment obrátil běh dějin ve svůj prospěch.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Kosmas: Kronika Čechů.
Nejstarší podoba příběhu o únosu Jitky; kronikářská verze s výraznou literární stylizací.
Josef Žemlička: Čechy v době knížecí 1034–1198.
Moderní a detailní pohled na vládu Břetislava I., jeho reformy i mezinárodní politiku.
Petr Sommer, Dušan Třeštík, Josef Žemlička, kolektiv autorů: Přemyslovci – Budování českého státu.
Shrnutí současného poznání o raném českém středověku a klíčových událostech Břetislavovy éry.
František Graus: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I.
Kritický pohled na vznik a funkci raně středověkých legend, včetně Kosmových vyprávění.
