Článek
Celkový výsledek tři zlaté a dvě bronzové medaile vypadá sice skromně, v samostatné historii však Češi nezískali nikdy víc než čtyři zlaté. Protože se pořadí určuje přednostně podle počtu zlatých medailí, překonali jsme v Paříži Rio de Janeiro 2016 (1 zlatá), Atény 2004 (1 zlatá) i Sydney 2000 (2 zlaté).
Ani v dobách Československa se obvykle nejednalo o žádné medailové hody, které pravidelně zažívalo a zažívá například Maďarsko, úzce specializované na některé méně globalizované sporty, jako je vodní pólo nebo šerm. Je tedy nesmysl vnímat pařížskou olympiádu jako neúspěch. Česká republika tam dosáhla svého standardu a v mnoha ohledech pozitivně překvapila.
Kdo v Paříži zklamal
Česká výprava čítala celkem 111 sportovců a někteří z nich zůstali za očekáváním. Je však třeba brát v potaz, že pro mnohé už kvalifikace na LOH představovala obrovský úspěch, a chtít po nich, aby tam ještě bojovali o medaili, by bylo zcela mimo realitu. Pokud jste někdy dělali závodně nějaký sport, víte, jak náročné je se na takovou akci kvalifikovat. Většina se tomu nikdy ani nepřiblíží.
Zklamání tak logicky vznikalo především v situaci, kdy byl náš reprezentant (přinejmenším podle jména či dřívějších úspěchů) favoritem na zisk medaile, ale z různých důvodů se to nepodařilo. Nabízí se zde kanoisté Jiří Prskavec a Lukáš Rohan, kterým to na divoké (a špinavé) vodě v Seině prostě nešlo.
Patří sem i lezec Adam Ondra, u něhož je však třeba podotknout, že trati, které se na olympiádách začaly vytvářet, jsou úplně jiná disciplína než lezení v přírodě, ve kterém je Ondra fenomenální. I tak se dostal do finále, za což mu náleží obdiv.
Jiří Lipták si ve sportovní střelbě bohužel nevybral nejlepší den a v prvním dni udělal hned několik chyb, které ho stály postup. Kdyby udělal snad jen o jednu méně, postoupil by do finále a věřím, že by měl i medaili, neboť ve druhém dni kvalifikace byl stoprocentní. To se ovšem občas stává a velký smutek není na místě.
Kdo si vedl podle očekávání
Většina sportovců rozhodně nezklamala, ačkoli třeba nezískali žádný cenný kov. Asi nejzářnějším příkladem je oštěpař Vadlejch, jehož finálový hod 88,50 m by stačil přinejmenším na stříbro na předchozích olympiádách v Tokiu, Riu, Londýně, Pekingu i Aténách. Tady mu v neskutečně našlapaném finále utekl bronz o 4 cm…
Někteří patrně čekali víc od Lukáše Krpálka, který ovšem na rozdíl od předchozích dvou olympiádách, které v judu ovládl, narazil na prakticky neřešitelný problém – Japonce jménem Tacuru Saitó. Protože kategorie, ve které Krpálek závodil, je nad 100 kg (bez horního limitu), občas se prostě stane, že narazíte na člověka, co má jako Saitó kolem 170 kg. Těžko se tomu čelí a dalo se čekat, že vyřazení jednou přijde. Samozřejmě škoda, ale Krpálek si vybral štěstí na předchozích olympiádách.
Většina sportovců odehrála svůj standard, což platí třeba o jezdcích, jachtařkách nebo plážových volejbalistech. Je obdivuhodné, že splnili olympijské limity, a pro mnohé už účast na olympiádě je obrovský úspěch. Za zmínku stojí ještě teprve 18letá Iveta Miculyčová, která v nové disciplíně Freestyle BMX statečně bojovala ve finále s evidentně mnohem zkušenějšími soupeřkami. Pokud sport na olympiádě zůstane, určitě bude v dalších letech patřit trochu nečekaně k našim medailovým nadějím.
Největší radost mi dělali v Paříži čeští tenisté. Zlatý deblový pár Macháč se Siniakovou byl skvělý.
Kdo nadchl výkonem či výsledkem
V žádném případě se nečekal bronz od šermířů, vždyť poslední medaili z tohoto sportu máme z roku 1908, kdy ještě neexistovalo ani Československo! Pochvalu si zaslouží i plavkyně Barbora Seemanová, která byla na trati 200 metrů volným způsobem nejlepší Evropankou. A bronz ostravské rodačky Nikoly Ogrodníkové byl rozhodně úspěch, který asi nikdo nečekal. Možná mohla mířit ještě výš, kdyby ji před posledním hodem nepřemohly emoce. To se ale dá pochopit.
Zmínku v této kapitole si zaslouží i teprve 20letá atletka Karolína Maňasová, která jako první Češka od roku 1972 postoupila na trati 100 metrů na LOH z rozběhů do semifinále. Svůj osobní rekord si vylepšila už na velmi estetických 11,11 s.
Když už to v posledních dnech olympiády vypadalo, že se budeme muset spokojit jen s jedním zlatem, vzali za to kanoisté Martin Fuksa a Josef Dostál, kteří vyhráli své kategorie stylem start – cíl. Jako by si jeli svůj vlastní závod. Velká očekávání jsem měl v podstatě od všech pěti párů v deblových turnajích, a troufám si tvrdit, že žádný z nich nezklamal. Přestože dvakrát jsme sahali po bronzu neúspěšně.
Čímž se konečně dostáváme ke dvojici, která mě v Paříži nadchla nejvíc. Samozřejmě se jedná o tenisový smíšený pár Tomáš Macháč, Kateřina Siniaková. Před olympiádou vzbudili rozpaky, když se nechali slyšet, že se v osobním životě rozhodli kráčet každý vlastní cestou, nicméně v Paříži zdominovali všechny soupeře. Ve finále byla sice porážka při podání Číňana Čanga blízko, reprezentant Říše středu se však solidárně rozhodl, že titul za nejvíc medailí nechá Američanům, a místo dvou es dal dvě dvojchyby. To samozřejmě jen žertuji. Číňani, ač o tom ještě nevěděli, však právě zde byli dva míčky od prvního místa v pořadí národů.
Chemie našeho páru byla neskutečná, že se až těžko věřilo, že tihle dva netvoří pár i mimo tenisové kurty. Jako laik bych při pohledu na jejich souhru, smích a špičkování soudil, že prostě patří k sobě. Ať už Kateřina Tomášovi před posledním podáním pošeptala cokoli, zafungovalo to a naši si 2. srpna připsali druhou medaili. Zatraceně jim slušela.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
