Článek
Podzim roku 1948 byl v Československu ponurý. Od únorového komunistického převratu uplynulo jen pár měsíců a noví vládci země si začínali uvědomovat, že k absolutnímu ovládnutí společnosti jim pouhá propaganda stačit nebude. Strach v ulicích sice rostl, ale odpor lidu nebyl zcela zlomen.
Komunistická strana v čele s Klementem Gottwaldem potřebovala efektivní, rychlý a především legální nástroj, kterým by dokázala zlikvidovat jakéhokoliv skutečného i domnělého nepřítele. Tento bič na „reakcionáře, agenty západu a rozvratníky“ spatřil světlo světa 6. října 1948.
V tento den tehdejší parlament schválil nechvalně proslulý zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Na papíře měl chránit stát, ve skutečnosti však legalizoval státní teror, brutální čistky a justiční vraždy.
Nepříjemná ironie z první republiky
Jedním z největších paradoxů celého zákona je skutečnost, že komunističtí právníci ho nepostavili na zelené louce. Vzali si totiž k ruce demokratický zákon na ochranu republiky z roku 1923 (č. 50/1923 Sb.), který kdysi schválil parlament první republiky pod vedením Tomáše Garriguea Masaryka.
Rozdíl mezi oběma normami však nemohl být propastnější. Zatímco prvorepublikový zákon chránil demokratický stát, jeho instituce a svobodu občanů před extremismem zleva i zprava, komunistická verze z podzimu 1948 sledovala zcela opačný cíl. Nový komunistický nechránil republiku jako společný domov všech občanů, ale chránil specifické politické zřízení, totalitní ideologii a mocenský monopol jedné strany.
Trestným se nově stalo cokoliv, co režim označil za „ohrožení lidové demokracie“. Nadneseně můžeme říci, že z ochranného štítu svobody se přes noc stala zbraň namířená proti vlastním lidem.
Paragrafy, které trestaly i mlčení
Zákon č. 231 byl navržen tak široce, aby pod něj vyšetřovatelé Státní bezpečnosti (StB) a prokurátoři dokázali napasovat v podstatě jakékoliv protirežimní nebo jednoduše nepříjemné jednání. Hlavním architektem právní zbraně byl tehdejší ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Mezi nejvyužívanější patřil § 1 (Velezrada) a § 5 (Vyzvědačství), za které hrozil trest těžkého žaláře, doživotí nebo rovnou trest smrti.
Takovou velezradou přitom mohlo být jen rozšiřování letáků nebo organizace diskusního klubu.
Tehdejší ministr spravedlnosti Alexej Čepička, který byl hlavním strůjcem zákona č. 231/1948 Sb.
Nejzákeřnějším prvkem celého zákona se však stal § 35 – Nepřekažení nebo neoznámení trestného činu. Tento paragraf dělal z běžných občanů spolupachatele. Pokud jste věděli, že váš soused plánuje útěk za hranice, nebo jste v hospodě slyšeli někoho ostře nadávat na komunistické funkcionáře a nešli jste to okamžitě nahlásit na bezpečnost, hrozily vám roky vězení.
Režim tímto způsobem legislativně vynutil masové udavačství a paralyzoval jakoukoliv vzájemnou důvěru mezi lidmi. Trestná byla podle § 7 i pouhá nedbalost při uchovávání státního tajemství, což umožňovalo likvidovat nepohodlné úředníky a vojáky.
Když rozhodovali „soudci z lidu“
Aby mohl nový zákon fungovat co nejrychleji, schválil parlament ruku v ruce s ním také zákon č. 232/1948 Sb., o Státním soudu. Tento specializovaný justiční orgán měl pobočky v Praze, Brně a Bratislavě a projednával výhradně trestné činy podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky. Klasická nezávislá justice byla odsunuta na vedlejší kolej.
Soudní senáty byly pětičlenné, přičemž klíčovou roli v nich hráli takzvaní soudci z lidu. Byli to ideologicky prověření dělníci a kádrováci, kteří prošli jednoletými kurzy na Právnické škole pracujících, neměli ovšem žádné standardní právní vzdělání.
V pětičlenném senátu zasedali tito laici vždy ve dvou, doplňováni třemi profesionálními soudci. Jejich úkolem bylo vnášet do procesů „třídní pohled“ – fakticky tak sloužili jako politická pojistka, aby rozsudky dopadly přesně podle instrukcí z ústředního výboru KSČ.
Podle statistik Státního soudu bylo za necelé dva roky účinnosti zákona č. 231 odsouzeno přibližně 26 000 lidí. Soud vynesl 232 rozsudků smrti, z nichž bylo 178 skutečně vykonáno. Podle jeho paragrafů byli k nejvyšším trestům odsouzeni i generál Heliodor Píka a Milada Horáková.
Od symbolu odporu k úplné rehabilitaci
Zákon na ochranu lidově demokratické republiky platil poměrně krátce – pouhých 21 měsíců. Zrušen byl k 1. srpnu 1950, kdy jej plně nahradil nový, komplexní komunistický trestní zákoník (č. 86/1950 Sb.). I za takto krátkou dobu však stihl fatálně zasáhnout do životů desítek tisíc rodin. Číslo tohoto předpisu se proto nesmazatelně vrylo do paměti národa.
Když během Pražského jara v březnu 1968 vznikla organizace sdružující bývalé politické vězně, zvolila si do svého názvu právě toto číslo: K-231. Spolek se stal masovým hnutím s desítkami tisíc členů, ale s nástupem normalizace byl již po půl roce komunisty opět zakázán.
Skutečného spravedlivého zadostiučinění se oběti zákona dočkaly až po Sametové revoluci. Federální shromáždění přijalo klíčový zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Tento předpis s účinností od 1. července 1990 plošně a od počátku (ex tunc) zrušil drtivou většinu odsuzujících rozsudků vynesených Státním soudem podle zákona 231/1948 Sb.
Moderní podoba budovy Ministerstva spravedlnosti ČR ve Vyšehradské ulici. V letech 1948 až 1950 odsud ministr Alexej Čepička řídil komunistickou justici.
Lidem, kteří strávili roky v lágrech, byla navrácena občanská čest a dočkali se alespoň částečného finančního odškodnění. Nic z toho jim však ztracená léta a popraveným životy už vrátit nemohlo.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
