Článek
Když jsem někdy v roce 2019 viděl v kině film Parazit, totálně rozbil moji představu o Jižní Koreji. O téhle zemi jsem předpokládal, že je to takové nudnější Japonsko: žádní nindžové, samurajové ani gejši, zato hromada moderních technologií. Tenhle film ale ukázal, že korejská společnost je v lecčems stejně tradiční jako zmíněné Japonsko, se kterým ostatně sdílí dlouhou a pohnutou historii. Věcí, které nás jako Evropana v téhle rozlohou nevelké zemi zaskočí, je celá řada.
Pekelný asijský vzdělávací systém
Studentka Hana, která nás vyzvedne na mezinárodním letišti v Inčchonu, teprve před necelou hodinou skončila ve škole. A nenechte se mýlit – Hana je naprosto typická Korejka. V korejském jazyce znamená její jméno „číslo jedna“. Shodou okolností je také jedna hodina ráno a osmnáctiletá Hana nám po pár zdvořilostních frázích popisuje rozdíly mezi studiem v Koreji a u nás v srdci Evropy. Setkali jsme se už před rokem v Praze, kde její sestra studuje medicínu. I tak se ale vyhýbá očnímu kontaktu a po každé odpovědi se lehce ukloní. Jsme cizinci a pro konverzaci s námi platí přísná pravidla.
Hana má štěstí, protože druhý den je svátek Chuseok, neboli korejské Díkůvzdání. Je to jeden z mála dní v roce, kdy nemusí do školy. Jinak vstává v šest ráno a od osmi do čtyř odpoledne má vyučování. Na rozdíl od českých středoškoláků pak ale nejde domů. V pět hodin jí začíná vyučování v soukromé škole, kterým se tu říká hagwon – tady se studenti učí zejména angličtinu, matematiku a přírodní vědy a připravují se na přijímací zkoušky na prestižní univerzity.
Hlavní město Jižní Koreje Soul má mírně temnou, ovšem atraktivní atmosféru.
V hlavním městě Soulu, na jehož letišti jsme přistáli, se sice vyskytují určité snahy, aby vyučování v rámci škol hagwon končilo v 10 večer (pro nás i tak naprosto nepředstavitelné), v praxi ale je často i do půlnoci. Pokud mají studenti do školy daleko, v její budově i přespávají. Hana to má jen pár minut, i tak ale spánek od jedné do šesti ráno není žádná sláva. Zlaté studium medicíny v Praze, povídám jí.
Hana je Korejka, takže jí zdvořilost nedovoluje se mnou souhlasit. Umiňuji si, že pokud bych někdy tady v Koreji vyučoval angličtinu, musím být na studenty hodný. Netušil jsem, že to mají tak těžké.
Pozoruhodné kulturní rozdíly
Poděkujeme Haně za doprovod na ubytování a ženeme ji dospat čtyři roky spánkového dluhu. My spát nebudeme jednak kvůli časovému posunu (v Praze je teď devět hodin ráno), jednak protože jsme se skvěle vyspali v letadle. Na jedenáctihodinovém letu je to ten nejlepší program. Tentokrát se mi povedlo usnout skoro hned a probral jsem se až někde nad Mongolskem. Můj společník prospal let celý, jak je jeho dobrým zvykem. Obvykle ho probere až výzva k připoutání, když jde letadlo na přistání.
Vykládáme si o zajímavostech, které o Koreji víme. Mě zaskočí informace, že v Koreji je mi podle místního pojetí už 35 let, tedy o dva roky víc než ve skutečnosti. Podle tradičního počítání věku se totiž v Koreji započítá první rok dítěti už při narození, a každého 1. ledna k němu přibude další. Člověk, který se narodil v roce 2000, tak je už v lednu 2025 brán jako 26letý.
Světové metropole se vyplatí navštěvovat na podzim. Tehdy hrají těmi nejhezčími barvami.
Můj společník se zase nemůže vyrovnat s tím, že studenti spí jen pět hodin denně, a klidně i 15 hodin věnují studiu. Taky mi to přijde šílené: kluci z naší třídy na gymnáziu s oblibou zatahovali odpolední hodiny, tj. všechny, které byly později než ve 13:30. Na druhou stranu právě díky téhle disciplíně nás Asiaté v mnoha oborech válcují.
Problémy prvního světa
Říkáme si, jestli se takový drtivý tlak na studijní výsledky a formální pravidla konverzace s neznámými lidmi negativně neprojevuje i v oblasti zakládání rodin a seznamování vůbec. O Jižní Koreji víme, že má jednu z nejnižších porodností na světě: průměr je dokonce nižší než 1 dítě na ženu. To na jednu stranu znamená, že konkurence se bude vzhledem k nižšímu počtu mladých lidí snižovat, na druhou stranu však Korea, jak ji známe, může během pár generací přestat existovat. Rozhodně bude potřeba importovat pracovní síly ze zahraničí.
S ohledem na přísnou studijní kázeň končí prakticky každý mladý Korejec a Korejka s univerzitním diplomem. Ani v téhle padesátimilionové zemi však není pro tolik vzdělaných lidí odpovídající uplatnění. Těm méně šťastným, kteří nezamíří za prací do zahraničí, tak nezbývá než pracovat na špatně placených pozicích, případně se živit brigádami.
Další problém, který koneckonců známe i z našich velkých měst, je situace na realitním trhu. S ohledem na rychle rostoucí ceny nemovitostí se řada lidí zadluží už v mladém věku, a výše splátek hypoték leckdy roste neúměrně k růstu platů. Spousta lidí tak nemá na rozdíl od předchozích generací možnost budovat majetek, protože většina jejich výdělku padne na financování bydlení. Stejně jako v mnoha dalších zemích, i tady se byty skupují ve velkém a spekuluje se s nimi.
Očekávaný úbytek populace tak má i své světlé stránky. Menší populace bude mít kde bydlet. Navíc 50 milionů obyvatel na zemi, která je jen o něco málo větší než Česká republika, je strašně moc. Problém přelidněnosti se tedy zcela jistě vyřeší, zato ekonomicky to může být katastrofa.
Korejští studenti se věnují vzdělávání často i 15 hodin denně. Jejich sociální dovednosti kvůli tomu leckdy trpí.
Už současné generace Korejců pociťují nedostatky sociálního systému. Zatímco zdravotnictví je ve špičkovém stavu a navíc cenově dostupné, podpory v nezaměstnanosti, důchody a ostatní sociální dávky nejsou žádná sláva. S ubývajícím počtem mladých lidí, kteří tento systém mají financovat, se dají očekávat další problémy. Depresivní myšlenky raději zaženeme leteckými snímky Jižní Koreje na YouTube v rozlišení 8K a na chvíli si zdřímneme.
Tajný vstup do Tajné zahrady
S Hanou se ještě setkáváme druhý den před polednem. Už je uvolněnější, kdy nám skoro omluvně vypráví, že spala devět hodin v kuse. Pro mladou Korejku, která se připravuje na Suneung, státní přijímací zkoušky na místní univerzity, je to prakticky zločin. Říká nám, že přibližně jednou za měsíc takový spánek potřebuje. Odpovím jí, že by ho měla mít každý den. S lehkým úsměvem se mi ukloní.
Zjišťujeme, že syndrom vyhoření je mezi korejskými studenty při takto náročném programu poměrně častý. Takoví studenti, někdy zvaní „generace n-po“, nejenže ztrácí zájem o další vzdělávání, ale často i o seznamování a zakládání rodiny. Roky studijního stresu se mohou projevit naprostou rezignací. Přesně jak jsme si mysleli. Jižní Korea má také jeden z nejvyšších výskytů sebevražd mezi mladými lidmi na světě. Jako ve většině vyspělých zemí je výrazně častější u mužů.
Hana nás doprovodí k někdejšímu královskému paláci Čchangdokkung se slavnou Tajnou zahradou Piwon, a pak se s námi loučí. Bude se věnovat samostudiu a my se jdeme kochat korejskou architekturou. Je neuvěřitelné, jak v těchto částech světa dokáží spojit architekturu s přírodou. Jednotlivé budovy paláce ideálně zapadají do kopcovitého reliéfu.
Budovy paláce Čchangdokkung a Tajné zahrady se krásně noří do barevného polštáře stromů. Jako by tu stály odjakživa.
Po prohlídce s průvodcem, bez kterého by nás do Tajné zahrady nepustili, si zajdeme na oběd do tradiční restaurace přímo naproti paláci. Můj společník je na korejskou kuchyni vysazený, takže mi objednává různé speciality, a mně za chvíli leze kvašená zelenina s krevetami i ušima. Chuťově to ale není špatné. Jen tak mezi řečí se zmíní, že za rohem je středoevropská restaurace, kde podávají i smažák s tatarkou. Říkám mu, že znám lidi, kteří by na smažák s pivem zašli klidně i tady.
Cesta na jih k nejvyšší hoře
Odpoledne už necháváme Soul daleko za sebou. Naší další zastávkou je vesnice Hahö nedaleko města Andong. Je to typická korejská klanová vesnice, tedy sídlo z doby, kdy kontakt Koreje se světem byl velice omezený. Více než 600 let staré domky se od těch časů příliš nezměnily. Jejich tradiční střechy mi skoro připomínají Afriku, ale je to hlavně jejich stářím. Z okolních rýžových polí stoupá pára a přispívá k pocitu neskutečna. Jestliže v Soulu je rok 2100, tady stále panuje středověk.
Vesnice Hahö ve střední části Jižní Koreje si zachovává středověký ráz. Jeden by skoro čekal, že se na obzoru vynoří horda mongolských nájezdníků.
Nocujeme v Andongu – už i do střední Koreje pronikl fenomén Airbnb. V tomhle případě je to jednoduchý třípokojový byt mírně staršího data, ale za vynikající cenu. Ráno pokračujeme k našemu cíli, kterým je ostrov Čedžu na úplném jihu Koreje. Právě tady najdeme nejvyšší horu celé země Halla, neboli Halla-san (1950 m n. m.). Pokud se Jižní a Severní Korea někdy spojí, o tenhle primát jih přijde. Vulkán Pektusan na hranici Číny a KLDR je o dobrých 800 metrů vyšší.
Západ slunce nad horou Halla-san. Úpatí nejvyšší hory Jižní Koreje nepůsobí dojmem, že jsme na ostrově. Ostatně ten ostrov je čtyřikrát větší než Praha.
Můj společník zalituje, že tu nejsme na jaře, kdy jsou svahy hory pokryté květinami, i tak je to ale impozantní pohled. České hory mají tu nevýhodu, že vystupují z poměrně velké nadmořské výšky, takže tolik nevyniknou. Když jste blízko moře, hned vám hory připadají větší. Pokud jste někdy byli na Tenerife, na Kapverdách nebo na Sicílii, jistě víte, o čem je řeč.
Z vrcholu hory je krásný pohled na kráter, na oceán kolem a na celý ostrov. Je to jediná část korejského území, která leží v subtropickém pásu, a proto jsou zdejší rostliny i zvířata značně odlišné od těch na pevnině. Běžný tu je třeba pták včelojed chocholatý, spousta tropických druhů žab, endemický druh srnce a také specifické plemeno koní s mohutnou hřívou. Svahy hory Halla jsou porostlé jedlemi, které jinde v Jižní Koreji nenajdeme; potřebují totiž velkou nadmořskou výšku.
Plemeno malých koní, jejichž domovem jsou horské pláně ostrova Čedžu s nejvyšší horou země.
A pak už musíme na letiště, odkud odlétáme do tajemné Číny. Jižní Korea nám však ukázala, že to není jen Hyundai a Samsung. Je to krásná a tradiční země se spoustou vnitřních problémů. Za těch pár dní jsme sotva nahlédli pod povrch. Určitě se jednou vrátíme.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
