Jak jsem se málem stal velvyslancem Svatého Vincence a Grenadin v Česku

„Your Excellency,“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se. Stál přede mnou podsaditý muž v bílém obleku, asi lněném. Usmíval se, v ruce skleničku rumu, a mluvil ke mně, jako bych měl právě podepsat vstup Svatého Vincence do Evropské unie. Přitom jsem ještě před pár týdny seděl v pražské kavárně s výhledem na Vyšehrad a překládal dokumenty pro kamarádku. Některé věci se holt dějí rychle.

Až moc vážený překladatel

K téhle zakázce jsem se dostal vlastně úplně náhodou. Kamarád se bavil s jednou mou známou, bývalou spolužačkou z gymplu, že potřebuje někoho na právní překlady. Nabídl jí, že je může přeložit Tom. A ona prý překvapeně: „Tom Kaulitz?“ – „Ne, Tom Scorpion,“ opravil ji kamarád. A tak jsem místo německého kytaristy nastoupil já. Obyčejný Tom, ovšem vybavený kvalitními jazykovými znalostmi.

Její přítel, docela důležitý severočeský právník, se totiž rozhodl, že se stane velvyslancem Svatého Vincence a Grenadin v České republice. Hádám, že ho motivovaly hlavně peníze. Moje role byla každopádně jednoduchá: přeložit pár formálních dopisů o „rozvoji vztahů“ a „strategickém partnerství“.

Jenže jak se korespondence rozšiřovala a já byl pod každým dopisem podepsán jako odpovědná osoba za kvalitu překladů, začala druhá strana brát moje jméno až příliš vážně. A pozvánka „na konzultaci“ do Karibiku najednou mířila ke mně. Nedalo se odmítnout.

Dovolená, nebo oficiální mise?

Po příletu mě čekalo překvapení. Na letišti nestál taxík, ale černý mercedes s kouřovými skly. Řidič mlčel, jen mi podal ledově vychlazenou láhev pramenité vody. Pak mě odvezl k hotelu, kde stál nějaký muž v bezvadně nažehleném fraku. Až o dost později jsem se dozvěděl, že to byl ministr obchodu Svatého Vincence a Grenadin. Podal mi ruku, přejel pohledem po mém (úplně obyčejném) obleku a s úsměvem pronesl: „Vaše Excelence, vítejte. Vidím, že Evropa je na nás připravená.“

Než jsem stihl uvést věci na pravou míru, měl jsem v ruce rum, na stole mango a za zády kapelu. Připadal jsem si jako na svatbě, akorát bez nevěsty. Zato dokumentů připravených k podpisu byla celá řada.

Rum, cukr a obchod století

Další dny se nesly ve znamení „společenských setkání“. Jednou to byla zahradní slavnost, kde mi vnucovali doutníky, jindy večírek v plážové vile za těžkými závěsy, kde mi jakýsi mladík v lesklém růžovém saku šeptal do ucha: „Tady můžeme uzavřít obchod století.“ Netrpím přehnanými obavami ze společenských setkání, ale tady jsem se začínal cítit značně nekomfortně. Kdoví, o co mu šlo.

Celkové záměry ostrovanů ovšem byly zřejmé: přesvědčit mě, abych stvrdil jejich obchodní plány. „Evropa potřebuje náš rum,“ říkal mi muž s asi osmi zlatými prsteny, když mi předkládal notně objemnou složku dokumentů k podpisu. „Stačí váš podpis, a velká historie může začít.“ Šlo zřejmě o závazky odběru karibského rumu v České republice. Jindy zase šlo o cukr nebo kávu.

Kdykoli jsem se pokusil protestovat a vysvětlit, že je to celé jedno velké nedorozumění, jen se smáli a opakovali stále totéž. Že spolupráce s námi otevře novou kapitolu globálních vztahů. Chvílemi jsem byl ve svých protestech důrazný, ovšem neviděl jsem ani náznak pochopení. Pro ně jsem byl klíčová osoba.

A tak jsem se jen usmíval, usrkával ze sklenice a odkládal pero. Ale tlak sílil. Už jsem to nemohl brát jako exotickou dovolenou. Měl jsem pocit, že se tu mísí zvláštní diplomatické a mafiánské praktiky. Prostor pro korupci byl evidentně obří. Ačkoli jsem za českou stranu neměl žádnou skutečnou pravomoc.

Zmizení po mexicku

Jednoho rána mi došlo, že hra skončila. Že tohle je ten okamžik, kdy buď podepíšu závazky, kterým nikdo nedostojí, nebo zůstanu vězněm očekávání velkých zvířat karibské zahraniční politiky. A tak jsem utekl.

Bez rozloučení, jen s malým batohem na zádech, jsem uprostřed noci nasedl do letadla směr Mexiko. Připadal jsem si jako ve špionážním filmu. Jenže jsem nebyl agent 007. Jedinou mojí zbraní byl slovník Španělština do kapsy a kreditní karta.

V letadle jsem si objednal vodu místo rumu. Když jsem se dvakrát ujistil, že mě zřejmě opravdu nikdo nesleduje, poprvé od příjezdu do Karibiku se mi doopravdy ulevilo.

Nevyužitá šance

Velvyslancem jsem se tedy nestal. Ani ten přítel mé kamarádky se jím nestal. Pokud vím, pořád ho tu nemáme. Zůstala mi ale historka, kterou rád lidem vyprávím u piva či u limonády. Smějí se tomu, nevěří mi a nakonec se zeptají: „To se ti fakt stalo?“ A já říkám: „No jasně. A kdybych nepodepsal, možná jsem tam ještě teď. Práce překladatele holt není žádná sranda.“

Ještě dnes, když procházím v obchodě kolem regálu s karibským rumem, se vždycky musím usmát. Stačilo totiž málo a mohl na něm stát štítek Dovezeno zásluhou Jeho Excelence Toma Scorpiona.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

vlastní zážitek autora