Článek
Jako dlouholetý obyvatel Prahy, kam jsem se přistěhoval po maturitě za studiem a po dokončení školy tam už zůstal, už dlouhá léta nemám potřebu vlastnit auto. Není to tak, že bych k tomu neměl vůbec žádný vztah ani historii zkušeností: řidičský průkaz mám už od roku 2009, za pár dní to bude 15 let, co jsem složil závěrečné zkoušky. Nicméně po pár měsících jízd v útlém věku 18 a 19 let jsem se z divokých severních Čech, kde veřejná doprava tehdy nebývala zrovna na výši a auto bylo takřka nutností, přestěhoval do Prahy, a řídit zcela zapomněl.
Vlastnit, či nevlastnit automobil?
Dnes bych už tedy třeba váhal, v jakém pořadí jsou zleva doprava umístěny jednotlivé pedály, nebo jak je to s předností zprava. Na druhou stranu jsem nikdy nepopíral, že jsou situace, kdy se vám auto nesmírně hodí – například když se stěhujete nebo když chcete rychle odvézt manželku do porodnice. Proto jsem dospěl k názoru, že výhledově by bylo dobré auto vlastnit.
Romantické představy z doby, kdy mi bylo 18, o tom, jak se budu prohánět v moderním černém BMW českými luhy a háji, sice již vzaly zasvé, pořád však platí, že pokud si budu jednou vybírat nové auto, rozhodně budu chtít, aby vypadalo dobře. To je z mého pohledu podobné jako se ženami: nebudete jich zkoušet hromadu, abyste poznali, co vám vlastně vyhovuje. Budete pozorovat, uvažovat, vyhodnocovat, případně si necháte poradit, a pak už půjdete najisto.
Výhody vlastnictví automobilu jsou zřejmé, má však i celou řadu nevýhod. V mém případě zdánlivá výhoda, totiž že mám v garáži domu k dispozici parkovací místo, se rázem promění ve finanční nevýhodu, protože to místo už nebudu moct pronajímat, ale budu ho využívat sám.
Síť nabíjecích stanic ještě není dokonalá, ale zlepšuje se.
Elektromobil jako logická volba
Nejsem žádným horlivým zastáncem elektromobility, natož abych zakazoval spalovací motory. Je však třeba si připustit, že technologický vývoj jde neustále kupředu. Jako člověk, který si nekupuje každé tři až čtyři roky ani nový mobil, očekávám, že mi auto vydrží dlouhou dobu, a proto sáhnu pro ten nejmodernější kus, který mi peněženka dovolí. Elektromobil, který je v Praze čím dál tím častějším jevem, se tudíž jeví jako logická volba. Třeba za nějakých sedm let, až začne stárnout, v hlavním městě ani nic jiného jezdit nebude.
Zabrousil jsem tedy na několik stránek dealerů moderních vozů všemožných značek (ze zkušenosti vím, že když jde o auta či fotbal, vždy se vyplatí ty německé) a byl jsem nadšen, protože nabídka elektromobilů byla velmi solidní. V tu chvíli na mě vyskočila na Facebooku akce pro fanoušky elektromobility, která se konala o víkendu v nedalekém středočeském městě, a tak jsem si řekl, že když už do toho chci jít, bude nejlepší posbírat co nejvíc informací.
V jiném světě
Když jsem dorazil v sobotu dopoledne na místo a chvíli vyčkal, vyšlo najevo, že jsem na akci nejen nejmladší, ale také jediný bez automobilu. Na blátivém parkovišti před budovou se nakonec tísnilo více než třicet elektromobilů všech značek, na které si vzpomenete – byly tu bavoráky, renaulty, volkswageny, tesly a samozřejmě spousta škodovek. Všechny vozy byly nablýskané a zářící novotou, jako by před hodinou sjely z výrobní linky.
V ostrém kontrastu s tím byli zachmuření nebo přímo naštvaní řidiči středního věku, kteří, jak se ukázalo, uvízli v kolonách ve směru od Prahy i od Brna. To vysvětlovalo, proč jsem si na ně vytvořil náskok, protože mně cesta vlakem z Hlavního nádraží zabrala krásných 25 minut, během kterých jsem si v klidu snědl svačinu a zahrál Duolingo. Ta kolona nablýskaných aut navíc sváděla souboj o pouhé tři nabíjecí stanice, které tu byly k dispozici. V duchu jsem zadoufal, že ostatní mají dojezd aspoň těch slibovaných 450 km, o nichž jsem četl, protože na celý víkend, aby se všichni vystřídali, to nevypadalo.
Vozů značky Tesla v českých zemích zatím moc nepotkáte.
V sektě boha blesků
Přednáškový sál byl ze všech stran oblepen plakáty s elektromobilitou v tom nejširším smyslu, jaký si umíte představit. Byly tam nejen luxusní vozy jedoucí arizonskou pouští pod mraky, z nichž zrovna sjížděl ukázkový blesk, ale také Thór, vikinský bůh války a hromobití, s korunou tvořenou rovněž blesky, před kterým se plazili v prachu a zarůstali mechem a pavučinami majitelé spalovacích vozů i se svými zastaralými stroji. A ať se propadnu, jestli na jedné obří obrazovce ve vedlejším sále právě nezapaloval Kopčem, strážce ohně, pod dohledem dvojice mamutů hromádku větví v ohništi elektrickým výbojem.
Když jsem se s otevřenými ústy posadil na jednu z pohodlných židlí, připadal jsem si, jako bych se chystal vstoupit do nějaké sekty. Samotná přednáška, během které se vystřídalo několik řečníků, však kvality zdejší výzdoby ani zdaleka nedosahovala. V podstatě se jen dokolečka omílalo, že před pár lety elektromobil ujel jen 200 km a dneska v klidu ujede 400, že síť nabíjecích stanic za poslední tři roky narostla o 300 % nebo že škodovka je sice standard, ale kdo nemá hluboko do kapsy, nemůže vybrat nic jiného než teslu.
Nejlepší byla závěrečná prezentace s animací, ve které se Filip Turek propadl i se svým extrémně neekologickým vozem někde na Yucatánu do jezírka plného elektrických úhořů, kteří mu názorně vysvětlili dominanci elektřiny. Tím je asi řečeno vše.
Do tří milionů se vejdeme
Na odchodu jsem si ještě krátce popovídal s párem, který sem vážil cestu až z Valašské Polanky. Než nasedli do své hranaté bílé tesly, toužil jsem vyzvědět, jestli jsou akcí stejně jako já navýsost zklamáni. A také mě zajímalo, jestli mají dost šťávy, aby zpátky na ten dálný východ vůbec dojeli. K mému údivu se ukázalo, že přednáška je naprosto nadchla, a že plánují nákup druhé tesly, protože mít v rodině jen jedno auto je trochu nedostačující.
Nemohli uvěřit, že jsem nepřijel také autem, ale ženinu nabídku, že mě tedy hodí aspoň na nádraží (bylo to 800 metrů), jsem s úsměvem odmítl. Byť jsem již tušil, že tyhle elektromobily nejsou zase tak levná záležitost, pokusil jsem se o lehký tón a zeptal se, na kolik je ta druhá tesla vyjde. Už naznačili, že to bude modernější vůz než ten, kterým sem přijeli.
Vejít se do tří milionů je sice lepší než se do nich nevejít, pro mnoho z nás je to však naprosto nepředstavitelná částka.
„Do tří milionů se vejdeme,“ prohlásil muž. Můj výraz musel prozrazovat značné překvapení, které si zřejmě špatně vyložil, protože dodal: „Ceny teď šly dolů, takže je to ideální příležitost. Tenhle model doporučuju.“ Nasdílel mi vizitku a poslal odkaz na stránku, kde tesly nakupuje. Poděkoval jsem mu, popřál šťastnou cestu do Valašské Pohanky, urychleně se rozloučil a vydal se na nádraží. Ty pohledy lidí nastupujících do svých luxusních vozů (později jsem zjistil, že parkovací místo tu stálo 2 000 Kč na den) nikdy nezapomenu. Zračil se v nich soucit.
Uvidíme se ve vlaku
Cestou domů jsem přemýšlel, jak by se asi ten Moravan tvářil, kdyby zjistil, že na takovou novou teslu bych vydělával víc než pět let. A to ještě za předpokladu, že bych jinak neměl vůbec žádné životní náklady. Ještě jsem si v rychlosti nastudoval, na kolik vyjde údržba takového elektromobilu. Zdálo se, že to není nijak závratné, naopak že člověk oproti modelům na fosilní paliva ušetří.
Nerad bych, abyste si mysleli, že jsem byl naivní, a očekával, že pořizovací cena takového vozu je v současné době nízká, i se všemi dotacemi, které na ně Evropská unie dává. Investovat do něčeho milion a víc však pro mě není legrace, a protože jsem byl na vážkách, navštívil jsem tu mimopražskou akci, abych se dokázal rozhodnout. Musím říci, že mnou zamýšlený účel naplnila beze zbytku.
Také jsem si vědom toho, že ne všichni, kdo vlastní moderní elektromobil, jsou snobští zbohatlíci, kteří objíždějí sektářské akce a haní odpůrce elektromobility. Nicméně vědomí, že někteří takoví jsou, a není jich úplně málo, rozhodně nebylo jazýčkem na vahách, který by mou chuť pořídit si elektromobil dostatečně podpořil.
Malá auta na ježdění po městě jsou úplně jiná kategorie než luxusní vozy, které se sjely na popsanou víkendovou akci.
A také je tu ještě jedna okolnost. Když si představím, jak vypadá situace na českých silnicích, kde nejsou řidiči schopni dodržovat ani maximální rychlost, natož bezpečnou vzdálenost či zipování, nevyhnutelně dospívám k závěru, že bych tam mnohem radši jezdil v tanku než v tesle. Ze svého balkonu vidím přímo na Pražský okruh a to, co je tam denně k vidění, zabíjí jakoukoli chuť se toho cirkusu účastnit.
Tudíž jsem se rozhodl, že si počkám ještě pár let, až budou auta jezdit úplně sama, a lidské chyby budou zcela eliminovány. Do té doby zůstávám věrný vlakům.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora s akcí na podporu elektromobility
