Článek
Většinou, když mluvíme o národní katastrofě, automaticky se nám vybaví rok 1620. Bílá hora a následných tři sta let temna. Máme to vryté pod kůží jako definitivní bod zlomu. Jenže dějiny nejsou přímka a naše kolektivní paměť má tendenci vytěsňovat ty úplně nejhorší rány; ty, které byly tak brutální, že o nich i kronikáři psali s třesoucíma se rukama.
Představte si zemi, která byla evropskou velmocí. Stát, jehož král sahal po císařské koruně a jehož pokladnice přetékala stříbrem. A teď si představte, že tento stát během jediného srpnového odpoledne na dnešní slovensko-rakouské hranici prakticky přestane existovat.
Dnes se společně vrátíme do roku 1278. Do doby, kdy se po českých cestách neproháněli hrdinové z Jiráskových románů, ale stíny lidí, kteří v šílenství z hladu okusovali kůru stromů a pohřbívali celé vesnice do masových hrobů. Je to příběh o tom, co se stane, když se elity země začnou hádat o drobky ze stolu, zatímco jim cizí žoldáci zapalují střechu nad hlavou.
Jako vlastenec se často ptám, kde se vzala ta naše pověstná česká houževnatost. Mohlo to být právě v prachu a krvi braniborské okupace. Protože kolem roku 1280, v tom nejčernějším pětiletí našich dějin, jsme jako národ poprvé narazili na absolutní dno.
Ani po sedmi stech letech to není příjemné psaní.
Srpnový šok na Moravském poli
Historie se málokdy láme v jediném okamžiku. Ovšem 26. srpen 1278 je výjimkou. Zajímavé je, že ve stejný den se v roce 1346 odehrála bitva u Kresčaku, v níž padl Jan Lucemburský. A Hitler původně plánoval na 26. srpen 1939 útok na Polsko.
Bitva na Moravském poli nebyla jen porážka. Byla to statistická a demografická katastrofa. Vojska Přemysla Otakara II. a jeho vyzyvatele Rudolfa Habsburského čítala celkem přes 30 000 ozbrojenců. To je na 13. století nepředstavitelné číslo. S ohledem na vývoj počtu obyvatel to odpovídá tomu, jako by se dnes proti sobě postavila celá populace Plzně.
Když se po necelých třech hodinách boje rozplynul prach, bilance byla děsivá:
- Král železný a zlatý byl mrtev. Jeho tělo, jak píší kronikáři, zhanobené a oloupené, bylo vystaveno ve Vídni.
- Elita národa byla vymazána. Padly stovky rytířů z nejvýznamnějších rodů.
- V čele státu stanul ani ne sedmiletý Václav II., dítě, kterému nikdo nedával šanci na přežití.
Zmatek, krev a konec iluzí. Bitva na Moravském poli v srpnu 1278 nebyla jen prohraným střetem, ale praktickým koncem české státnosti.
Zatímco se v Praze šířila zpráva o porážce, začal se hroutit systém správy země. Stát tehdy nebyl žádnou institucí; byl to osobní závazek panovníkovi. S Přemyslovou smrtí tento závazek zmizel. Správu země převzala vdova Kunhuta, která do Prahy v panice povolala synovce padlého krále, Otu Braniborského.
Byl to zoufalý tah. Ota sice slíbil ochranu, ale přivedl ji ve formě 500 rytířů a tisíců žoldáků, kteří nechtěli nikoho chránit. Chtěli kořist. České země se během pár týdnů proměnilo z evropského lídra v obrovskou hostinu pro cizí armády.
Už tehdy se ukázala nešťastná česká povaha. Zatímco Braniboři drancovali venkov, pražští měšťané se hádali se šlechtou o to, kdo víc tratí na obchodu. Státní pokladna byla prázdná, armáda neexistovala a hranice byly otevřené komukoli, kdo měl dostatečně ostrý meč.
„Období bezvládí“, jak ho citlivě popisují dětské encyklopedie, byl totální systémový kolaps, jaký jsme v tak čisté formě už nikdy nezažili. A to nejhorší mělo teprve přijít.
Ota Braniborský coby správce a likvidátor
Ota V. Braniborský, řečený podle své postavy Dlouhý, vpochodoval na podzim 1278 do Prahy. Přijel jako právoplatný poručník malého Václava II. V jeho podání se ovšem ochrana sirotka rychle změnila v největší drancování v našich dějinách. Ota byl pragmatik bez skrupulí. Čechy vnímal jako rozpadající se podnik, ze kterého je potřeba vytěžit maximum, než přijde zúčtování.
Jeho armáda byla složena z profesionálů, kterým neplatil penězi, ale v „právu na kořist“. Braniboři zavedli systém, který dnes známe spíše z válečných zón:
- Systematické vyjídání: Žoldnéřské oddíly se usazovaly na strategických statcích a klášterech. Nejdřív snědli veškeré zásoby obilí, vybili dobytek a poté, co už se tam nemohli uživit, areál srovnali se zemí.
- Daně z existence: Ota začal vymáhat daně na úrovně mafiánských praktik. Pokud šlechtic nebo město nezaplatilo poplatek za „ochranu“, následovala trestná výprava.
- Likvidace kapitálu: Z Pražského hradu zmizely cennosti nashromážděné celými generacemi Přemyslovců. Stříbro z Kutné Hory neplynulo do rozvoje země, ale přímo do Braniborska k financování Otových vlastních mocenských ambicí.
Ota nebyl nijak neschopný vládce. Naopak. Byl všeho schopný. Poštval šlechtu proti sobě navzájem a rozbil její jednotu. Slíbil úřady Vítkovcům (rodině Záviše z Falkenštejna), aby mohl v klidu drancovat statky jejich nepřátel.
Odkud přicházela hrozba. Markrabství braniborské tehdy tvořilo mocenský protipól oslabených Čech a pro Otu bylo české stříbro neodolatelnou kořistí.
V mých článcích o historii se často ptám na morálku moci. Ota Braniborský byl prototypem lídra, který neměl k zemi, do jejíhož čela se dostal, žádný vztah. Pro něj byly Čechy jen hromadou stříbra a obilí, kterou je třeba vytěžit, a pak odtáhnout. Vlastenectví tehdy neexistovalo v moderním smyslu, ale existoval pud sebezáchovy. Ten začal pomalu, ale jistě přerůstat v nenávist, kterou český národ do té doby nepoznal.
Braniboři u nás zůstali pět let. Pět let, kdy se ze státní správy stala organizovaná loupež. Zatímco na Hradě Ota počítal vozy se stříbrem směřující na sever, český sedlák se díval na prázdnou sýpku a začínal chápat, že přicházející zima bude hodně zlá.
Právoplatný král na Bezdězu
Silueta Bezdězu přitahuje pohledy už z dálky. Stále je to majestátní hrad. V únoru 1279 byl místem největší národní potupy. Právě do zdejšího drsného kraje nechal Ota převézt sedmiletého Václava II. a jeho matku Kunhutu.
Oficiální důvod? Bezpečí. Skutečnost? Únos korunního prince, který se stal živým štítem a rukojmím v rukou nenasytného správce.
Václav nebyl žádný malý hrdina. Byl to křehký a citlivý kluk, který právě přišel o otce a teď musel sledovat, jak jeho matka prosí cizí vojáky o jídlo a dříví. Na Bezdězu v té době panovaly podmínky, které by i dnes byly na hranici přežití:
- Izolace a mráz: Hrad byl rozestavěný, profukoval jím ledový vítr a zásoby byly mizerné.
- Psychický teror: Malý král byl svědkem toho, jak Braniboři hrubě zacházejí s českými služebníky. Tady se zrodila jeho celoživotní fóbie z koček, z bouřek a z násilí.
- Doba zajetí: Václav strávil v izolaci (nejprve na Bezdězu, později přímo v Braniborsku) celkem pět let, v té době téměř polovinu svého života.
Když se nakonec Kunhutě podařilo z hradu pod záminkou návštěvy hrobů uprchnout, Ota malého Václava odvezl do Braniborska. Tady si český národ sáhl na dno. Král, symbol státu a božího řádu na zemi, byl v podstatě zbožím, za které Ota požadoval výkupné.
Václav II. – král, který dospěl v temnotě vězení. Pět let v zajetí z něj udělalo diplomata, který se násilí bál, ale penězům a moci rozuměl jako málokdo. Během svého krátkého života získal i polskou a pro syna uherskou korunu.
Abychom dostali krále zpět, musel český stát (respektive to, co z něj zbylo) slíbit výkupné ve výši 20 000 hřiven stříbra. Pro představu: jedna hřivna byla zhruba čtvrt kila čistého kovu. Bavíme se tedy o pěti tunách stříbra.
Tyhle drsné zážitky z útlého mládí Václava II. formovaly. Už na Bezdězu se začala rodit jeho pověstná opatrnost a diplomatická genialita. Naučil se, že mečem se sice vyhrávají bitvy, ale země se spravuje hlavou – a také penězi.
Apokalypsa 1281–82
Všechno to drancování, pálení sýpek a kradení dobytka vyústilo v letech 1281 a 1282 v něco, co si dnes nedokážeme představit ani v nejhorším snu. Přišel hladomor, který nebyl jen „nedostatkem jídla“, ale totální zkázou.
Dobové kroniky (především Dalimilova) vykreslují obraz, který připomíná horory ze středověkého prostředí:
- Kanibalismus z čirého zoufalství: Kroniky uvádějí, že u cest ležela těla mrtvých s ústy plnými trávy a hlíny. Objevovaly se zprávy o lidech, kteří v šílenství zabíjeli pocestné, aby přežili další noc.
- Genetické ztráty: Odhaduje se, že v těchto dvou letech vymřela až jedna třetina české populace. V praxi to znamená, že snad v každé rodině někdo zemřel hlady nebo na mor, jenž postihoval především oslabené lidi.
- Cena za přežití: Ti, co zbyli, byli tak vyčerpaní, že nedokázali mrtvé řádně pohřbívat. Mrtvoly se kupily v masových hrobech, což nastartovalo další vlny epidemií.
Absolutní dno. Když se zhroutí stát a pole nikdo neoseje, přichází hladomor. V letech 1281–1282 vymřela až třetina českého národa (ilustrace z Česko-moravské kroniky).
Tato apokalypsa byla přímým důsledkem rozvratu státu. Braniboři sice Čechy nevyvraždili, ale vytvořili podmínky, ve kterých se nedalo přežít. Právě v těchto letech, kdy se český venkov měnil v obrovské pohřebiště, se zrodila ta nejčistší forma odporu. Vůbec ne z nějakého politického přesvědčení, ale z naprostého zoufalství těch, kteří už neměli co ztratit.
Zocelený národ
Braniboři nakonec v roce 1283 odešli, vyplaceni tunami stříbra. Nechali za sebou zemi, která byla sice svobodná, ale v troskách. Václav II. se vrátil do Prahy a ve svých dvanácti letech se musel začít učit, jak z trosek znovu postavit stát.
Pražské groše byly symbolem obnovy a nové prosperity českého státu. Začaly se razit roku 1300, jen dvě desetiletí po nepředstavitelných hrůzách braniborské okupace.
Dějiny Braniborů v Čechách nám připomínají, že největším nebezpečím pro národ není nepřítel za hranicemi, ale vnitřní rozvrat. Když se elity přestanou starat o celek a začnou se starat jen o vlastní vliv, doplatí na to ti nejzranitelnější. Což je vždy prostý lid.
Vlastenectví není o velkých slovech v televizních debatách. Je to schopnost udržet stát funkční i ve chvíli, kdy fouká nejostřejší vítr. Doufejme, že už nikdy nebudeme muset jako národ sahat na dno tak hluboké, jako bylo to v roce 1282. Ale abychom se mu vyhnuli, nesmíme na něj nikdy zapomenout.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Žemlička, Josef: Království v pohybu, Kolonizace, města a stříbro v závěru přemyslovské epochy. Praha 2014
