Článek
Čtyřicet let vlády Muammara Kaddáfího proměnilo Libyi naprosto nevídaným způsobem. Jednalo se o čistokrevnou diktaturu se spoustou přirozených problémů. Svoboda neexistovala: političtí oponenti byli pronásledováni, zatýkáni, mučeni a vražděni. Fungovala tajná policie, jejímž úkolem bylo potlačovat jakoukoli snahu o změnu politických poměrů už v zárodku. Mnoho intelektuálů, zejména pokud měli zájem se vyjadřovat svobodně, zemi opustilo, nebo byli pronásledováni.
V zemi bujela korupce a i přes výrazné příjmy z ropy žilo mnoho Libyjců v chudobě, hlavně mimo hlavní město. Kaddáfí byl několikrát obviněn i z financování terorismu. Nejznámějším příkladem je aféra Lockerbie z prosince 1988, kdy neznámí agenti odpálili na palubě letadla směřujícího z Londýna do New Yorku trhaviny Semtex a zabili 270 lidí. Rozhodně se dá říci, že to byla pro Libyi problematická doba.
Muammar Kaddáfí, jak si ho všichni pamatujeme. Zde na Africkém kongresu v roce 2009 v etiopské Addis Abebě.
Kaddáfí měl i své světlé stránky
I přes všechna výše popsaná příkoří měl stabilní režim hned za jižní hranici Evropy výrazná pozitiva. Ačkoli úplně nevyřešil problém s chudobou, sociální programy financované z prodeje ropy zajišťovaly bezplatné zdravotnictví a vzdělání. V zemi se výrazně zvýšila gramotnost a očekávaná délka života – jestliže se na začátku Kaddáfího vlády v roce 1970 průměrný Libyjec dožíval jen 56 let, v roce 2000 už to bylo 74.
Díky tomu patřila Libye k nejrozvinutějším státům Afriky. Projekt Velká umělá řeka, realizovaný v letech 1984 až 1996, přivedl kvalitní pitnou vodu z libyjského vnitrozemí do vyprahlých měst na severu. Téměř tři tisíce kilometrů potrubí označoval Kaddáfí za osmý div světa. Z prodeje ropy také financoval dotace na bydlení, pohonné hmoty a potraviny. Vlastně se jednalo o takový arabský socialismus kombinovaný s islámem, přímou demokracií a kmenovými zvyky. Kaddáfí své politické ideje popsal v dobře známé Zelené knize.
Z evropského pohledu bylo užitečné Kaddáfího sblížení s tehdejším italským premiérem Berlusconim, s nímž se dohodl na omezování migrace do Evropy. Za to obdržel finanční podporu v řádu miliard, mimo jiné v podobě moderních optických technologií, a také uznání své vlády evropskými zeměmi. Byla to lehce nepohodlná, ale oboustranně užitečná spolupráce.
V roce 2003 se Kaddáfí dobrovolně vzdal jaderného programu. To sice dočasně vylepšilo vztahy s NATO, nezabránilo to však jeho intervenci o osm let později, při takzvaném Arabském jaru.
Bez Libyjce do Libye nelez
Libye je dnes nebezpečnou zemí, ostatně varuje před ní i Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. V zemi není ani české velvyslanectví/konzulát, takže případné problémy se řeší přes Tunis. Právě tam jsme se nacházeli, když jsme pečlivě plánovali cestu do Libye, o které jsme slyšeli jen to nejhorší. Bylo nám jasné, že to nebude legrace. Na druhou stranu: kdo může říct, že tam v posledních letech byl?
Do nestabilních zemí nemůžete jet jenom na pár dní a už vůbec nemůžete čekat, že stihnete všechno, co jste si naplánovali. Nejste v Čechách: nevíte, kdy a zda vůbec přijede váš autobus, nevíte, kdy vás někam nepustí kvůli hrozbě teroristických útoků. Je to nejistý podnik.
Tripolis je asi nejhezčí při západu slunce. Je to moderní město, které se na mnoha místech moc neliší od španělských či francouzských měst na středomořském pobřeží.
Z povinně čerpané dovolené nám ale zbývaly ještě tři týdny, a dva z nich jsme se rozhodli věnovat poznávání Libye. Ještě v Tunisu jsme si také zajistili průvodce, zkušeného Khaleda, který se narodil v Benghází a studoval ekonomii v Tripolisu, ale v době arabského jara utekl do Tuniska. Dnes provádí turisty po bezpečnějších částech Libye. Jak nám hned řekl, i tam lze občas narazit na kontrolní armádní stanoviště, takže mít s sebou rodilého mluvčího a dokonce občana země je prakticky nutnost.
Díky Khaledovi jsme také vyškrtli z plánování některé položky, hlavně ty nacházející se na východě, směrem na Egypt. Tam by nám prý zaručila bezpečnost jen ozbrojená eskorta s tanky a ideálně vzdušnou podporou NATO. Na to peníze nemáme, takže nám musel stačit pan Khaled.
Hlavní město s Červeným hradem
Let z Tunisu do Tripolisu trvá přesně hodinu. Normálně bychom se na letišti setkali s průvodcem a řidičem, ale vezeme si ho s sebou. Formality jsou díky tomu docela krátké: prý jsme tu letos už třetí Češi, takže se na naše pasy úředníci dívají bez zvláštního zájmu. I tak ovšem na letišti strávíme dvakrát delší dobu než v letadle. Podepisujeme nějaké dokumenty, že budeme respektovat přísná islámská pravidla v zemi.
Ubytujeme se poblíž slavného Náměstí mučedníků. Je to už čtvrtý název jednoho z největších náměstí v Libyi: za Kaddáfího vlády to bylo Zelené náměstí, v dobách monarchie Náměstí nezávislosti a v době, kdy zemi kontrolovali Italové, Piazza Italia. Na Libyi je takhle večer příjemně, jen asi 30 stupňů, a tak vyrazíme obhlédnout okolí. Italská architektura je tu všudypřítomná i po stu letech.
Zajímavější je staré město, neboli Medina, kterému dominuje Červený hrad. Dnes je tam národní muzeum. Tady se konají tradiční arabské trhy, je tu plno mešit a budovy vesměs pamatují doby, kdy tu vládla Osmanská říše. Má to elektrizující orientální kouzlo, které si typicky spojujeme spíš s Marokem. Jsme tu skoro jediní turisté, což je velká výhoda.
Římský a fénický odkaz
Nazítří brzy ráno se vypravíme na celodenní výlet. Římské město Leptis Magna leží jen asi hodinu a půl jízdy východně od Tripolisu, po cestě nás ovšem čeká první vojenská kontrola. Vojáci jsou naprosto v klidu, dokonce nejsou ani (viditelně) ozbrojení. Popřejí nám šťastnou cestu. Khaled nám vysvětluje, že hledají vězně, kteří před dvěma dny utekli z vězení na východním okraji Tripolisu.
Někdejší římské tržiště ve městě Leptis Magna. Tohle město, které už existuje bezmála tři tisíce let, bylo znovu objeveno v roce 1920 a nyní je přístupné turistům.
Ruiny města jsou skutečně impozantní. Založili ho Féničané před více než 2700 lety. Po porážce Kartága v Punských válkách přešlo pod římskou nadvládu. Fascinuje mě římské divadlo, neboli amfiteátr, které je mnohem působivější než dnešní stavby. Historie tu na nás dýchá na každém kroku. Dnes je to horký dech, teploty se vrátily ke svým saharským standardům a odpoledne budou atakovat čtyřicítku. Před polednem raději vyrážíme zpět.
V Tripolisu, kde je o něco příjemněji, je tak akorát čas na pozdní oběd. Khaled nás coby místní znalec zavede do podzemní restaurace, kam chodil jako student. Místní jehněčí se směsí koření s datlemi a kuskusem je skutečně fenomenální – a za rozumnou cenu. Popíjíme k tomu teplý čaj, který vedra pomáhá lépe zvládat. Čekají nás tu i výlety do pouště, na což jako Evropani nejsme zvyklí.
Leptis Magna, oblouk Septimia Severa. Jak naznačuje vegetace, tady jsme v té zelenější části Libye.
Divoká země mimo metropoli
Druhý den je to ještě pohodový výlet. Na západ od Tripolisu, poblíž tuniské hranice, navštívíme další římské město Sabratha. Je o dost menší než Leptis Magna, má ale příjemnou atmosféru a velmi zachovalé dekorace. Zdejší divadlo je přímo u moře, což je u římských staveb typické. Tady už nejsou vůbec žádní turisté. Je to pohoda, úplně jako Itálie nebo Řecko, akorát bez davů.
Divadlo v dalším římském městě Sabratha je překvapivě zachovalé, včetně reliéfů, výzdoby a dalších detailů.
Přituhovat začne až poté. Náš další cíl leží daleko v poušti, až téměř u alžírské hranice. Původně sedmihodinový přejezd přes opuštěné oázy a skalnaté kopce se protáhne na skoro jedenáct hodin. Můj společník, který ohledně vojáků u Tripolisu vtipkoval, že moc nebezpečně nevypadají, je po první kontrole tady na jihu už zticha. Naběhne na nás sedm po zuby ozbrojených beduínů, kteří se po předložení našich dokladů tváří, že právě odhalili tajnou skrýš Muammara Kaddáfího. Mám podezření, že přinejmenším někteří z nich neumí číst, i tak nás ale pustí až asi po půl hodině a za úplatek. Několikrát se to opakuje.
Město Ghadames je nádherná oáza uprostřed pouště. Nebýt té cesty, doporučím ho všema deseti, v dnešní době se sem ale vypraví jen blázni jako my. Je i na seznamu UNESCO. Stará část města měla být v 70. letech vysídlena a Kaddáfího vláda nabídla obyvatelům bydlení v nových čtvrtích. Na léto se ale obyvatelé dosud vrací do svých starých domů v historické čtvrti, protože jejich konstrukce mnohem lépe chrání proti saharskému horku než moderní stavby.
Historická čtvrť města Ghadames, oázy daleko v poušti, je na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Obyvatelé jsou beduínští Tuarégové. Žije jich tu něco kolem 10 tisíc a jsou velmi přátelští. Ochutnáváme různé místní plodiny a při západu slunce se svezeme na velbloudech mezi pouštními dunami. V okolí města je klid, velké části Libye však zůstávají na úrovni občanské války. Ozbrojené střety, únosy a teroristické útoky jsou hlavně dál na východ úplně běžné. Proto nás také Beduíni varují, abychom se cestou zpátky vyhnuli některým oázám. Díky tomu je ranní cesta zpět o hodně klidnější.
Hory jako z jiného světa
Ještě nás čeká jeden daleký výlet, tentokrát do pohoří Akakus. Rozloučíme se s Khaledem a domluvíme se, že nás někdy provede po Tunisku. Odlétáme do města Sebha, důležité základny pro terénní výlety v téhle části Libye. Na tomhle výletě nás bude doprovázet pouštní tým – čtyři zamračení Beduíni s vysokými terénními vozidly s pohonem na všechny čtyři, s vestami, která na můj vkus vypadají trochu moc jako neprůstřelné, a důkladně vyzbrojení samopaly a pistolemi. Jsou připraveni na vše.
Přejezd je naplánovaný zhruba na stejnou dobu jako ten do města Ghadames, tentokrát však proběhne pozoruhodně rychle. Vojáci nás zastaví jen dvakrát a vždycky nás hned propustí. Druhá hlídka, když zjistí, že jsme turisté, se s námi chce dokonce rozdělit o svačinu, což s díky odmítáme. I tyhle jednotky jsou ovšem plně vyzbrojené a o kus dál parkuje jejich obrněné vozidlo, pravděpodobně ruské výroby.
Pohoří Akakus je fascinující. Písečnými dunami se tu prořezávají tmavé skály a vytvářejí působivý kontrast. Spojte to s tichou orientální hudbou a máte zážitek na celý život.
Ubytujeme se v pouštním kempu, který je důkladně hlídaný, a vyrážíme na průzkum hor. Miliony let erozních procesů tu vytvořily naprosto jedinečnou krajinu. Pískovcové skalní oblouky a kaňony dodávají už tak drsné Sahaře kouzlo něčeho tajemného a těžko probádatelného. Naši průvodci nám ukazují stezky, kterými kdysi Beduíni putovali se stády za vodou.
Jsou tu i jeskynní malby, sice v trochu jiném stylu než ty ve španělské Altamiře, ale neméně zajímavé. V jeskyních je navíc příjemný chládek, což v poušti oceníme. Upozorňuju společníka, který už si chce rozbalit svačinu, že se tu nesmí jíst. Sice namítá, že vojáci tu taky jedli, tentokrát jsem ale neoblomný. Co je dovoleno pánovi, není dovoleno kmánovi. Hlavně jsme tu hosté.
Jeskynní malby zachycují zajímavá zvířata, která dnes už v Libyi nežijí. Naznačují, že pocházejí z doby, kdy tu ještě nebyla poušť.
Je Libye bezpečná?
Odpověď na tuhle otázku je celkem zřejmá. Bez rozumného průvodce se nehnete a musíte dodržovat spoustu pravidel a všechno, co vám ten průvodce řekne. Ostatně hned při vstupu do země podepisujete dokumenty, že budete dodržovat místní pravidla, která často do detailu ani neznáte. Znamená to třeba zákaz fotit ženy a děti, a muže jen s jejich souhlasem (a obvykle za menší peníz). Pokud je někdo ozbrojený nebo je to vojenský objekt, rozhodně mobil schovat co nejhlouběji.
A jinak samozřejmě platí varování Ministerstva zahraničních věcí – do Libye v zásadě jedete na vlastní nebezpečí. Někde tisíc kilometrů daleko v poušti vás z Tunisu nikdo zachraňovat nebude. Takže si to musí každý dobře rozmyslet a především být dobře připravený. Číslo jedna na vašem seznamu priorit musí být zkušený místní průvodce s dobrými recenzemi. A hodně trpělivosti.
Cestování obecně není bez rizika, a v Africe to platí dvojnásob. Pokud považujete třeba Egypt za dokonale bezpečnou a pohodovou zemi, zkuste někdy vyrazit pár desítek kilometrů za turistický resort s all inclusive, kde trávíte dovolenou. Garantuji vám, že se nebudete stačit divit.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
