Článek
Když nasedám do otřískaného, kdysi zřejmě stříbrného fiatu na severním pobřeží ostrova Malta, bleskne mi hlavou, že jsem měl před touhle cestou uzavřít životní pojistku. Ne snad že bych se bál, že se mnou spadne letadlo nebo mě sežere žralok, ale tyhle jízdy po Maltě mi nedělají dobře. Řidič letmo mrkne do zrcátka, zda jsme se usadili, zařadí rovnou čtyřku a už uháníme po úzké cestě po útesu nahoru mezi skály. Protijedoucí auta se nám smykem vyhýbají a my, vmáčknutí do sedaček, skoro ani nedýcháme.
Omlácený přívěsek s maltézským křížem je dnes to poslední, co mi Maltu připomíná.
Jízda o život
Maltský venkov za okénkem, rozmazaný do šmouh letících kolem, brzy ustoupí městu, kde je hustší provoz. Předtím, než jsem tu jel autem poprvé, jsem naivně očekával, že tady budou řidiči opatrnější a ohleduplnější, že třeba budou stát na červené, držet se ve svém pruhu, zipovat, dodržovat maximální rychlost a podobně.
Tohle divadlo je třetí nejstarší fungující divadlo v celé Evropě.
Pohled na hlavní město z dronu rozhodně stojí za to.
Nicméně tyhle představy vzaly zasvé hned při první jízdě z letiště do městečka severně od Valletty, kde jsme se ubytovali. Řidiči se tu dorozumívali troubením, hulákáním, vykláněním z okének i neslušnými gesty, čáry na silnici prakticky neexistovaly, o semaforech ani nemluvě, a mnou v tu chvíli projížděl adrenalin pětkrát větší než při přistání letadla. Když jsme konečně zastavili, bušilo mi srdce až ve vršku hlavy.
Pověsil jsem se tehdy na dveře a s trochou dobré vůle se mi povedlo vystoupit, nebo spíš vypadnout z auta na silnici. Z otevřeného kufru jsem vytáhl své zavazadlo a hned jsem pod jeho vahou padl na kolena. Nohy jsem měl jako z rosolu.
„Potřebujete s tím pomoct?“ zašklebil se na mě řidič, menší chlápek s mohutným černým plnovousem a s hlavou omotanou šátkem. Jeho věk jsem nedokázal odhadnout ani přibližně. Ležérně se opíral o kapotu a kouřil doutník, zatímco čekal, až vytaháme věci ven. Naštěstí to řekl anglicky, takže jsem mu jen ukázal zdviženým palcem, že jsme tuhle jízdu na horské dráze přežili ve zdraví. S maltštinou totiž nekamarádím ani náznakem.
Maltský jazyk: jako zaklínadlo
Pokud se budeme bavit o jazycích Evropy, asi se shodneme, že nejméně uživatelsky přívětivé jsou pro nás ty, které nepoužívají standardní abecedu. Starší generace se učila ve škole aspoň rusky, takže i když třeba všemu nerozumí, dokáže azbuku minimálně přečíst. To je velká výhoda.
Valletta (ne La Valletta) působí, jako bychom se vrátili do středověku.
A ještě jednou pohled na maltské panoráma ze vzduchu.
Pak jsou tu však další jazyky, které používají běžnou abecedu, nicméně obohacenou o řadu dalších písmen, jejichž výslovnost nedokáže laik odhadnout ani přibližně. Pro cizince je to problém už v češtině: všechna ta Ř, Ž, Č, Ů, o CH nebo Ě ani nemluvě… Pořád to jsou ale běžná písmena, jen mají čárky, háčky a další znaky kolem. Maltština však používá pár písmen, která se těm standardním nepodobají vůbec. Podobně jako islandština.
Znaky GĦ a Ħ, které se s oblibou používají i v názvech měst, menu v restauracích a vůbec všude, kde to člověka zneklidňuje, mě ještě dnes budí ze snů. Jasně, znalci mi řeknou, že se to dost podobá českému H, a nebude to daleko od pravdy. Ale když to vidíte, znejistíte. Nehledě na mluvený jazyk: když na mě tak promluvila nějaká starší trhovkyně, myslel jsem, že mě zaříkává, a radši jsem utekl.
Budova parlamentu ve Vallettě působí značně nadčasově.
Tahle lodička připomíná 310 dětí, které emigrovaly do Austrálie mezi lety 1950 a 1965.
Valletta je architektonický skvost
Podobné pocity jako při první jízdě autem zažívám i teď, když vystupuji z taxíku v centru Valletty. V češtině se před léty kdovíproč začal používat název La Valletta, je ale nesprávný. S francouzskými či španělskými členy zde nepochodíte. Tudy kráčela především byzantská a arabská historie. Maltský název města il-Belt Valletta to naznačuje dost výrazně.
Podám řidiči dvacetieurovku, spolknu poznámku, že to má na kurz ohleduplné jízdy, a popřeju mu šťastnou cestu. Pak už je čas obdivovat tohle překrásné město, z něhož, ostatně jako z celé Malty, vyloženě dýchá historie. Hodně budov pochází ze 16. století, z té slavné doby korzárů a zámořských objevů, kdy Maltu spravoval řád Maltézských rytířů. Odkazy na tuhle dobu jsou tu všudypřítomné. Ostatně i já si domů odvážím přívěsek na klíče s jejich znakem.
Vnitřek katedrály sv. Jana při pohledu z galerie.
Nemocnice Mater Dei (matky boží) na Maltě je významné humanitární středisko.
Jarní počasí je příjemné, je tu nějakých 22 stupňů ve stínu, a tak se prohlídkami místních katedrál, paláců, pevností a raně novověkých hradeb ani moc neunavíme. Stavíme se na oběd v jedné restauraci zapuštěné do vnitřní strany vnějšího opevnění města. Ceny jsou příznivé a ryby z místní produkce chuťově vynikající, slabinou je však majitel podniku, který nám nutí maltské olivy. Ze zdvořilosti je ochutnám, ovšem za mě jsou stejné jako všude jinde. Mně olivy nechutnají.
Pak se vypravíme na opačnou stranu zálivu, abychom město nafotili i dronem. Teoreticky by to šlo i z téhle strany, ale létat s takovými hračkami v husté zástavbě fakt nechcete. I kdyby to bylo povolené, což třeba v Čechách rozhodně není. Tady by to nejspíš nikdo neřešil, ale kdyby náhodou ano, to poslední, po čem toužím, je dohadovat se s maltskou policií nebo armádou.
Katedrála sv. Pavla ve městě Mdina na západě ostrova Malta.
Tritónova fontána se trochu podobá své jmenovkyni v Římě. Za tmy je krásně nasvícená.
Překvapivě zelené ostrovy
„Sýr z maltského mléka? Tady na těch skalách někde žijou krávy?“ žasnu druhý den ráno, když čtu etikety potravin na místním trhu. Pro mě byla Malta jen pár skalnatých ostrůvků se středověkými pevnostmi, kde neroste ani kaktus, natož že by se tam choval dobytek. A přece je to pravda. Hlavní ostrov má překvapivě dost zeleně, takže se tu daří nejen kravám a ovcím, ale také králíkům, slepicím, stovkám druhů zeleniny, vínu a olivám.
V podstatě jen obilí a cukr se sem musí dovážet; těm by zdejší horké a sušší podnebí nevyhovovalo. Koneckonců se nacházíme asi ve čtvrtině cesty mezi Sicílií a Libyí, kterou spaluje vyprahlá Sahara. Veškeré vlny veder, které odtud míří v létě do Evropy, zasáhnou jako první Sicílii, Sardinii a jižní Itálii. Po cestě ale vezmou Maltu, což se často opomíjí. Taky proto tu jsme na jaře, kdy teploty odpovídají našemu létu.
Maltská chrpa je národním symbolem. Najdeme ji na všech možných skalách a starém opevnění.
Megalitický chrámový komplex Ġgantija leží na menším ostrově Gozo.
O tom, že Malta není jen poušť, skály a mohutné zaprášené hradby, svědčí i národní květina země, skalní chrpa. Dá se tu vidět často, zejména na rozeklaných skaliskách a v puklinách dávných opevnění. Zdá se, že horké slunce jí nevadí, ve stínu ji vidíme jen zřídka. Skalní rostlina je však ideálním symbolem této malé země: je to typická ukázka spojení nehostinných útesů se zelení.
Historie stále živá
Je poslední den před naším odjezdem zpátky do Čech. Letadla, která v poslední době nabírají zpoždění kvůli bouřkám v jižní Itálii, mně příliš starostí nedělají. Znamená to ale absolvovat další desetiminutovou cestu taxíkem na letiště, které leží v jižní části ostrova. Normální řidič by to jel třikrát delší dobu, ale už víme, jak to tady chodí. A už se nedivíme, že tolik aut má omlácená zrcátka.
Dopoledne si uděláme výlet do města Żebbuġ, kde se zrovna koná velikonoční průvod. Tyhle věci jdou normálně zcela mimo mě, protože jsem vyrůstal v severních Čechách, kde si na křesťanské tradice nikdo nepotrpí. Musím však uznat, že tady na Maltě jsou kostýmy povedené a celý výjev je nesmírně působivý. Trochu mi připomíná Día de los Muertos z Mexika. I když to je trochu jiná disciplína. Taková kombinace velikonočních průvodů a rakouských krampusů.
Velikonoční průvod ve městě Żebbuġ mi jako Čechovi připadá trochu strašidelný.
Malta je součástí EU od roku 2004., stejně jako Česká republika. Už je to nějaká porce historie.
Troufám si tvrdit, že z Malty odjíždíme kulturně obohaceni v tom nejlepším slova smyslu. Přestože to na stírací mapě světa není zrovna to největší pole, rozhodně to je země, které by světoběžník na svých cestách neměl opominout. Místní krásy, budované v průběhu 8 tisíc let, kdy je Malta souvisle obydlena, za to stojí. A v neposlední řadě to je jedno z míst, které hodnotí řada žurnalistů včetně BBC jako ideální svět pro digitální nomády. Příjemně multikulturní a cenově dostupný. Třeba se tu jednou usadím i já.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Webové stránky Lonely Planet: How to get around Malta, the small island that delivers big experiences
Webové stránky Lonely Planet: Visiting Malta? Here’s what to know, how to drive, where to eat and more
