Článek
Čtyři země v deseti dnech. Tak zněl možná až trochu moc rychlý program, který jsme po odletu z australského Brisbane měli. Nešlo nám přitom o překonávání rekordů, to bychom se museli snažit o hodně víc. V roce 2014 navštívila trojice Norů během 24 hodin hned 19 evropských zemí, včetně České republiky. My jsme si prostě jen chtěli vychutnat oblast, do které se Evropan zase tak jednoduše nepodívá. Z australského Queenslandu jsme ji měli na dosah ruky.
Krajina Nové Kaledonie dokáže být na Tichomoří značně vyprahlá.
Nová Kaledonie: francouzský šarm v tichomořském hávu
Náš první cíl leží jen 1500 km severovýchodně od Brisbane. Nová Kaledonie s hlavním městem Nouméa je vyhlášená dechberoucí přírodní krásou a pozoruhodnou kombinací francouzské a melanéské kultury.
Z barevného hlavního města nás až oči přecházejí. I přes svou komorní velikost (necelých 100 tisíc obyvatel) je neskutečně kosmopolitní: kavárny ve francouzském stylu tu najdeme hned vedle tradičních trhů, kde se prodává všechno možné. Vedle koberců, nožů, melanéského koření, ovoce a zeleniny jsou to hlavně plody moře.
Na jiných místech souostroví zase najdeme borové háje nad průzračně tyrkysovými lagunami.
Moře je sice všude kolem, hlavní ostrov Grande-Terre však nabízí mnohem víc než jen bělostné pláže. S 380 km na délku a skoro 50 na šířku je domovem celé řady pozoruhodných ekosystémů. Je tu spousta potoků a malých říček, jezer a vysokých hor. Jejich nejvyšší vrcholky odpovídají nadmořské výšce Krkonoš, vzhledem k blízkému oceánu však působí mnohem vyšší.
Právě horské oblasti jsou domovem kagu, vzácného nelétavého ptáka, který je symbolem země. Můj společník má první den večer dojem, že ho v dáli zahlédl. Nemohu to potvrdit ani vyvrátit. Co potvrdit mohu, je nadpozemská krása místního korálového útesu, u kterého se potápíme druhý den dopoledne. Je druhý největší na světě a najdeme v něm neskutečné množství vzácných druhů korálů, ryb a chobotnic. Ostatně i samotný ostrov nad ním je přírodní ráj: tři čtvrtiny místních druhů rostlin nenajdeme nikde jinde na světě.
Nelétavý pták kagu je symbolem Nové Kaledonie. V současné době je kriticky ohrožený.
Vanuatu: aktivní vulkány a zvykové právo
Let do naší druhé destinace, města Port Vila ve státě Vanuatu, nezabere ani 40 minut. I tady najdeme spoustu korálových útesů, nádherných panorámat a také aktivních vulkánů. Ostrovy Vanuatu jsou sice mnohem menší než v Nové Kaledonii, jejich hory však dosahují téměř dvoutisícové výšky.
Právě ty vulkány nás tady lákají nejvíc: doufáme, že se nám podaří nafotit některý zrovna v akci, a přitom si zachovat život a zdraví. Zní to riskantně, ale když víte, co děláte, nehrozí skoro žádné nebezpečí. To znamená především poptat se místních, kudy poteče láva, a být ve správném úhlu.
Oblast hory Yasur na ostrově Tanna ve státě Vanuatu. Takhle to dopadne, když se vegetací prožene tok lávy.
Místní obyvatelé jsou také pozoruhodná kulturní skupina. Úředními jazyky země jsou angličtina (tou se s nimi dorozumíváme my), francouzština a bislamština, kreolský jazyk trochu příbuzný některým jazykům používaným na Nové Guineji.
Vedle tanců, obřadů a vesnického života domorodců nás zaujme ještě jedna věc, v evropských podmínkách naprosto nemyslitelná. Vlastnictví půdy je zde kompletně založeno na zvykovém právu: neexistuje žádná úřední kontrola či vymáhání vlastnických práv. Jde tedy o vzájemný respekt vůči soukromému vlastnictví, které se dědí z generace na generaci.
Když mi můj společník při pohledu na zapadající slunce nad vrakem lodi SS President Coolidge vypráví, že jeho prababička pocházela z Vanuatu, a proto má tendenci neplatit daně z nemovitostí, nevím, zda si dělá legraci. Bylo by mu to podobné. Na druhou stranu pravda je leckdy zábavnější než nejdivočejší představy.
Fidži: lidojedi už nejsou v módě
Jako třetí v pořadí navštívíme stát Fidži. V tichomořských podmínkách je tím, čím je v těch evropských Lucembursko: země neprávem označovaná za ministát. Jeho populace se kvapně blíží milionu a ekonomika, ač samozřejmě nedosahuje velikosti Nového Zélandu či Austrálie, s tím utěšeně roste.
Fidži je země paradoxů. Ještě v průběhu 20. století byla označována za domov lidojedů (tuším, že se o něm v tomto smyslu zmiňuje i známý český cestovatel a zoolog Jaroslav Mareš), poslední známý případ však pochází z roku 1867. Co vidíme na vlastní oči, jsou luxusní resorty, jako ty na ostrovech Mamanuca a Yasawa, hned vedle vesnic původních chudých obyvatel, kteří žijí stejně jako před 100 lety. Pokud mají mobilní telefony, mohou však z resortů chytat luxusní signál.
Momi Bay je jeden z fidžijských luxusních resortů. Chytnete tu patrně lepší internet než doma.
Můj společník trvá na tom, že na Fidži musí každý zažít tři věci: surfování, ragby a potápění se žraloky. Zapojím veškeré zbraně, co mám, a povede se mi ho přesvědčit, že to poslední vynecháme. Na surfování taky nejsem zrovna talent, možnost vyzkoušet legendární útes Cloudbreak si ovšem nenechám ujít. Stejně jako ragbyový zápas v místní vesnici.
Fidži se v roce 1874 stalo dobrovolně britskou kolonií. Místní náčelníci si od toho slibovali udržení míru a pořádku. Faktem je, že od vyhlášení nezávislosti v roce 1970 už proběhly čtyři úspěšné puče, naposledy roku 2006. O tři roky později byla zrušena ústava a den jejího zrušení je dnes státním svátkem.
Fidžijské luxusní resorty jsou často vybudovány v těsné blízkosti chudých vesnic původních obyvatel souostroví.
Poslední paradox, na který mě můj společník upozorňuje, je americká značka Fiji Water, která vyváží „panenskou“ vodu z Fidži. Vyváží ji ovšem tím způsobem, že prakticky veškerá voda ze země směřuje na americký a globální trh, zatímco mnoho oblastí Fidži zůstává bez přístupu ke kvalitní pitné vodě. Místo vody si dáme místní tradiční nápoj kava a sledujeme, jak líně plyne život kolem. Kava má na rozdíl od naší kávy (kterou nepiju) mírně uklidňující účinky. Číšník nás s úsměvem upozorní, že dýško se tady nedává.
Wallis a Futuna: tři králové
Poslední destinace, kam jsme měli v rámci našeho pacifického dobrodružství namířeno, je také tou nejodlehlejší. Po příjezdu na ostrov Wallis, do hlavního města Mata Utu, rychle zjišťujeme proč. Nejsou tu prakticky žádné hotely či resorty a chybí jakákoli dopravní infrastruktura. Většina z méně než 1000 zahraničních návštěvníků, kteří sem ročně míří, jsou zaměstnanci francouzských úřadů či jejich příbuzní.
Přestože je Wallis a Futuna pod francouzskou správou, stále tu fungují tři tradiční království, jimž vládnou místní králové. Ti spolupracují s francouzskými úředníky a mají ve svých královstvích skutečné, nejen ceremoniální pravomoci.
Jedna z naprosto opuštěných pláží na ostrovech Wallis a Futuna (a Alofi). Tady na turisty opravdu nenarazíte.
Vedle druhého hlavního ostrova Futuna leží ostrov Alofi, dnes prakticky neobydlený. Důvodem jsou pověsti o prokletí, strašidlech a masakrech, které se na něm měly kdysi odehrát. Veškeré jeho dřívější obyvatelstvo se z toho důvodu postupně vystěhovalo na ostatní ostrovy. Nemáme čas ostrov navštívit, určitě by to však stálo za to.
My považujeme za úspěch už to, že jsme se sem z Fidži mohli vypravit. Lety se pořádají jen několikrát měsíčně a přestože se bavíme o vzdálenosti odpovídající letu z Prahy do chorvatského Splitu, stojí i více než 2000 dolarů. Máme štěstí, že zaplatíme o něco málo méně, ale stejně mám pocit, že si o nás prodejce myslí, že jsme blázni.
Potápění je tu prý také fenomenální, chybí však jakékoli půjčovny vybavení. Místo toho tedy obdivujeme kráterové jezero Lalolalo a katolické kostely, které tu zbudovali misionáři v 19. století. Anglicky se tu nedomluvíme, takže francouzština a ruce/nohy. Ostatně tak je to ve spoustě zemí, kde jsme už byli dříve. Příjemné je, že se tu platím eurem. A pak už je čas na návrat na Fidži, odkud se vracíme do nehostinné Austrálie.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
